Kapelní deník

Motto : Téměř vše, co je zde popsáno, se tak nějak přibližně i přihodilo ...

Poznámka : nejnovější zápis je úplně nahoře.

 

9. SEZÓNA 2018

* 18.09.2018 až listopad 2018 - Hledáme a nalézáme nového člena

Jak to tak vypadá, vystoupení na Park Festu v Ústí nad Orlicí bylo patrně posledním vystoupením v původní sestavě, takže vzhledem k neblahým okolnostem zmizení br. Karla z povrchu zemského rozesílám e-mailovou výzvu přátelům a známým, že hledáme nového zpívajícího kytaristu. Kupodivu se nám daří na doporučení Karla Blanka a Franty Balcara kontaktovat Pepu Kalouska alias "Kaldu" z Písečné, se kterým se 04.10.2018 scházíme v trojčlenné sestavě u nás v atelieru. Jelikož první dojmy jsou příznivé, vedeme pracovní jednání, tiskneme vybrané relace k úvodním nácvikům a domlouváme další zkoušku. Následně se scházíme 18.10., 08.11.a 14.11. konstatujíce, že vytčený směr je správný a že to určitě půjde, i když samozřejmě 30 let společného hraní resp. 15 let hraní v různých kapelách nelze s novým muzikantem překlenout za měsíc na první dobrou jen tak ze štégfrajfu, že. Avšak je to na stará kolena rozhodně výzva, pročež pracujeme ze všech sil, seč nám ony síly stačí :-)

 

* 21.07.2018 - PARK FEST Ústí nad Orlicí u Roškotova divadla

Myšlenka uspořádat v příhodném prostředí doposud nezlikvidovaného zbytku starobylé zeleně pod ousteckým Roškotovým divadlem, takto kdysi dávno v „dětském parku“, vícežánrový plenérový minifestiválek, byla na různých úrovních akademicky diskutována již delší dobu, avšak k jejímu zhmotnění došlo až letos díky příkladné iniciativě našeho br. Karla, zas což mu patří zasloužená pochvala 1. stupně před nastartovaným mixpultem :-) Pročež vymyšlena dramaturgie, rozeslána propagace, na dobrém místě postaveno klasické kryté pódium, dotažen elektrický proud, zajištěno teplé slunečné počasí a občerstvení a v 15:00 je možno začít.

My jako PPS máme vyhrazen prostor od 18:30 do 19:15, takže přesně v 18:00 zaujímáme přípravné startovací pozice a jelikož kapela před námi končí o něco dříve, máme dostatek času k zodpovědnému zaplugování, velmi usnadněnému nejen podrobným osvědčeným Stageplanem, ale zejména šikovností zvukařů od Jindry Helekala, jinými slovy, vše je nachystáno na svém místě a vše spolehlivě funguje na první dobrou. V 18:27 jsme proto plně připraveni a v rámci zvukové zkoušky dáváme náš nejtradičnější otvírák „Sladké je žít“ jako benefitový bonus pro ty posluchače, kteří chodí včas :-) Po krátkém slovním úvodu pak bez zbytečných prodlev přehráváme vhodný výběr z našeho repertoiru, kdy s ohledem na složení publika interpretujeme po dlouhé době i „Locomotiv Breath“ a to tak přičinlivě, až mi praskají 4 (slovy čtyři) žíně :-) Nálada na pódiu i v hledišti je přímo heppeningově oboustranně vstřícná, zvuk je vskutku špičkový, takže je možno pokládat se do výrazů a mít radost z toho, že i publikum má radost, jářku, co více si v dnešní nejednoduché době přát, že :-) Na závěr naší hudebně podvečerní čtřičtrtěhodinky dáváme „Another Brick In The Wall“ a jelikož čas je i poté příznivý, přidáváme publikem snadno uchopitelné „Do nebe“, po kterémžto se loučíme již doopravdy a srdečně, děkujeme posluchačům za přízeň a neuvěřitelně rychle balíme, aby kapela po nás měla rovněž dost prostoru pro přípravu.

S ohledem na plánovanou konfiguraci večerní činnosti odjíždíme s rodinným kolektivem autem domů, tam přepřaháme na kola a na místo samé se vracíme ve 21:00 právě ve chvíli, kdy zaznívá první akord zlatého hřebu dnešního večera, hradecké rockové legendy Spektrum anóbrž Tres Hombres. A je to vskutku zážitek hodný toho jména, neboť jejich hutný hodinový blok nenechává chladným nejen nás, pamětnické šedovlasé starce, kterých se tu během večera sešel vcelku hojný počet, nýbrž i nepamětnické posluchače z řad mladší či zcela mladé oustecké mládeže.

Ve 22:00 jest v souladu s itinerářem proveden konečný závěr podujatí jako takového a jelikož dnešní den byl náročný, odpoutáváme se zadem k domovu, zatímco na místě samém ještě probíhají četné živé rozhovory, debaty a diskuze, inu, s ohledem na krásnou vlahou noc by určitě byla obecná chuť poslouchat takto skvostnou muziku klidně i o něco déle :-)

Akci, která se dnes odehrála v premiéře, hodnotíme jako kapela velmi kladně zejména s přihlédnutím k tomu, že se jedná o domácí prostředí, které je pro jakoukoliv amatérskou iniciativu vždy úhelným prubířským kamenem.

P.S. drobná soukromá úvaha bratra kronikáře : vyhláška o nerušení nočního klidu dnes zakazuje pořádání hlasitých veřejných akcí po dvacáté druhé hodině, nýbrž v současné Nové Kapitalistické Době jest naprosto nezbytné, aby každý zejména již dávno nepracující občan mohl i se svými psíčky a kočičkami každý den včas a spořádaně ulehnouti na kutě a druhého dne hned od božího rána pilně a čiperně rozebírat tu naši českou mikropolitickou makrosituaci ... Výjimka je možná výhradně tehdy, je-li dotyčná akce nahlášena na Příslušná Úřední Místa v dostatečném dlouhodobém předstihu, to pak zastupitelstvo obce či města může na svém zasedání po zralé a zodpovědné úvaze odhlasovat posun konce na pozdějc. No jo, jenže to by občan kulturní pořadatel musel být občas vizionář a jasnovidec v jedné osobě, aby vše přesně předvídal a plánoval půl roku dopředu, že ...

 

* 14.07.2018 - Svijanobraní Dolní Dobrouč - Šejvl

Tato akce, kterou jsme domluvili s Michalem Krejčím dobroučským, se konala ve velice pěkně zbudovaném venkovním společenském areálu „Šejvl“, nacházejícím se hned pod Contiprem poblíž železniční zastávky. S ohledem na začátek našeho hraní v 16:00 si dáváme sraz na Hečmandě ve 14:45, abychom stíhali, přičemž Bára jede vlastním vozem, nýbrž se potřebuje co nejdříve navrátit zpět domů ku dcerce. Shrnuto, lehce po 15:00 se scházíme v kompletní pětičlenné sestavě na místě samém, zajíždíme auty téměř před pódium, vykládáme všechen materiál a neprodleně začínáme plugovat. Jelikož celodřevěné pódium je fungl nové a zbudované šikovnými přemýšlivými lidmi, je zde mimo jiné i krásný elektrorozvaděč s potřebnými výstupy, takže vše jde jako po másle a v 15:47 jsme připraveni k premiérové produkci. Krátké průvodní slovo z úst Pavla Neumeistra a již zaznívá osvědčená úvodní série „Ej gorale“, „Včelín“ a „Hruška, následovaná širokým průřezem z našeho standardního repertoiru. Zvuk na pódiu je bezchybný, venku po lehkém přesunutí volume doprava taktéž, takže se hraje dobře a v muzikantské pohodě. Zhruba po hodince hraní dáváme krátkou technickou přestávku, určenou zejména k doplnění  chybějících tekutin, neb sluníčko se nekompromisně otáčí ne zcela ideálním směrem a pomalounku začíná oblizovat nejen naše nožky, a též k doladění kytary a cella, neb sucho a horko vykonává své. Do druhé půle vstupujeme štěpným „Honky Tonk Woman“ a dalšími spíše bystrými kusy, jako například „Já s tebou žít nebudu“ a tak. Publikum jest přítomno v hojném počtu, přičemž u jednoho z nejlepších stolů pod stanem sedí manželé Tomanovi z Ústí se svými přáteli, reagující vstřícně a uznale. Přesně v 18:00 dáváme poslední kus „Amerika“, po kterémžto se loučíme a hbitě začínáme balit, načež hned poté provádíme domluvené občerstvení v podobě skvělého špízu a jednoho z osmi nabízených točených svijanských pivínek, mezi nimi i jednoho nealkoholického. Zatímco pilně debužírujeme, probíhá na place před pódiem vystoupení malých děvčat „Orlic“ z nedaleké Orlice coby břišních tanečnic, následované kovbojským číslem s práskáním bičem, trháním novin v rukou držených a ustřelováním doutníků u úst. Po jeho ukončení poznovu najíždíme co nejblíže dovnitř, opět nakládáme a již za relativního chládečku svištíme k domovům plnit další svěřené pracovní a soukromé úkoly. Akce sice poměrně teplovzdušná, i když kam se hrabe na Bájný Brumbárov onoho památného dne 18.06.2016, avšak veskrze příjemná s kladnými ohlasy.     

 

* 02.06.2018 - Jarní podrybnické chutnání - soukromá akce firmy Vína Chochola Němčice

Na rozdíl od loňského června, kdy naše předpokládané vystoupení zdehle v Němčicích bylo v předvečer celé akce náhle a záludně zmařeno plicními zdravotními problémy br. Karla, se letos naštěstí nic významně zdravotně negativního nepřihodilo, pročež tak jako obvykle dáváme sraz ústecké sekce v 18:30 na Hečmandě a po bystrém naložení relativně malého množství materiálu vyrážíme přes Andrlák do Němčic. I počasí je více nežli příznivé, to je tedy na rozdíl od loňského podzimka další významné plus, takže shrnuto a podtrženo, br. Karel a Václav jsou nalomeni morálně pracovně, br. Trumpetka popíjející odvar z šalvěje přeslenité anóbrž babského ucha je pro změnu nalomen zdravotně, tudíž jedinými nositeli optimismu a pozitivních energií zůstávají nejmladší a nejstarší člen kapely, tedy Bára a já – inu, už pomalu nejsou lidi ani na tohle, že :-)

Hned po příjezdu, přátelském přivítání, krátké regoknoskaci terénu (najmě pak útulné zahrady) a lehké degustaci skvělého rakouského zeleného veltlínu začínáme neprodleně snášet na již minule osvědčené místo pod stříškou v koutě dvora, kde sice sedí část hostů, avšak jen dočasu, holenkové, dočasu. Vzhledem k tomu, že máme odposlechy, nedochází již k žádným nedobrým interprostorovým odrazům a zvuk na pódiu je čitelný a srozumitelný.

Tak jako obvykle za průběžného chodu přecházíme přesně ve 20:00 od plugování k zahájení vystoupení, které po velmi krátkém úvodním slovu provádíme obligátní sérií „Ej gorale“, „Včelín“ a „Hruška“. Publikum je v těchto okamžicích sice ještě rozptýleno v celém šírém prostoru, záhy se však soustřeďuje do centra dění, tedy na dvůr, přičemž netrvá dlouho a nastupuje i první nesmělý tanec. První sérii končíme svižnou irskou sérií „Internal Exile“ a „Morrison Jig“, načež vyhlašujeme krátkou pracovní přestávku, kdy zejména popíjíme skvělý mošt, dolaďujeme nástroje a já též nasazuji služební černé triko.

Do druhé části vstupujeme poetickým „Sám ví líp“, následovaným pečlivě volenou sestavou rychlejších či pomalejších kusů podle momentální situace na kamenném parketu, kdy se tancem zaobírá poměrně značné množství párů. Do šaten k odpočinku pak vstřícné a uznalé publikum posíláme kusem „Another Brick In The Wall“.

Hlavním bodem druhé pauzičky jest pak, tedy zejména pro nás muzikanty, skvostná večeře v jídelně v přízemí v podobě domácího gulášku z kančího a telecího masa z vařečky maminky pana domácího, pročež chválíme velice, zvláště pak někteří, kteří to opravdu, ale opravdu dovedou, a lebedíme si rovněž velice.

Třetí třetinu zahajujeme štěpnou „Já s tebou žít nebudu“, na kterou, nýbrž jsme již solidně rozehráni a rozezpíváni, plynule navazují kusy nezřídka i značně obtížné a interpretačně nejednoduché, avšak hosté jsou skvělí, pro takové je radost vystupovat a pokládat hudební oběti. Mimo jiné dáváme i „Zabili, zabili“, kterou již máme kvalitně secvičenu, takže vyznívá velmi sofistikovaně a né jako minule, kdy jsme ji improvizovaně „sjeli“ jen tak ze štégrajfu a podle toho to vypadalo.

Během třetí rekonvalescenční přestávky jest nám jednou z bedlivě pozorujících a sledujících sympatických posluchaček důvěrně sděleno, že br. Karel jako by z oka vypadl starostovi Hrdličkovi ze Strakonic, který tam, zejména v jistých kruzích, údajně není příliš oblíben, a že prý ta podoba je naprosto neuvěřitelná. Jelikož samozřejmě nevěříme, Bára dotyčného obratem „guglí“ na mobilu a vskutku, je to von resp. je to von, jako by si z voka vypadli. Smějeme s tomu všichni převelice, konstatujíce : vida, co všechno je v naší kapitalistické zemi možné.

Třetí poslední přestávku činíme pouze velmi krátkou s tím, že stanovujeme názvy a pořadí několika málo kusů, kterými chceme dnešní akci seriózně uzavřít, a jsou to „Sweet Home Alabama“, „Stodoly“, „Variace na renesanční téma“ a tradiční závěrečné „Špejchar blues“. Jelikož publikum tleská natolik upřímně, že nelze nevyhovět a žádá jako přídavek „něco od Lucie“, dáváme „Terezu“, načež se loučíme ještě jednou, tentokráte již doopravdy.

Nastává půlnoční deplugování, balení a nanášení do aut, naštěstí za stále ideálního teplého počasí, následované srdečným rozloučením s panem organizátorem Chocholou a též řadou posluchačů, a pak již jenom vzhůru domů, kamž naše ústecká sekce doráží v 0:30.

Akce opět velice vydařená s teoretickými možnostmi vzájemné spolupráce i do budoucna, čemuž bychom se samozřejmě nijak nebránili, ba právě naopak.

P.S. Závěrečné zvolání br. kronikáře : šlaka, jak jsme mohli tak dlouho vydržet bez odposlechů ?!?

 

* 28.04.2018 - Narozeniny Horka - soukromá akce

Jelikož na minulém hraní v tomto místě pohostinně hostinném taktéž u příležitosti oslav padesátých narozenin panovala s naším hudebním tělesem velká spokojenost, byli jsme osloveni i letos na jaře, zda bychom opět nevystoupili, kupodivu opět na padesátinách, tentokráte pro změnu dámské části pořadatelského manželského kolektivu. Takto projevenou důvěru samozřejmě nelze odmítnout, natož pak zklamat, že, takže obratem br. Karlem vše potvrzeno a organizačně umluveno a v sobotu přesně v 16:15 nakládáme na Hečmandě na vůz, tentokráte již bez bratrova komba, a spolu s Bárou míříme podle navigace a sepsané puťovky horkým slunečným odpůldnem  s nefungující klimatizací přes Litomyšl a Nové Hrady do Horky, projíždějíce přitom přes Proseč, Zderaz a další rozhodně krajinně zajímavá místní místa, bloudíce přitom pouze nepatrně a krátce hned za Novými Hrady.

K hospůdce v Horce přibýváme přesně v 17:32 několik minut před Trumpetkou a Václavem, na kteréhož zrychlené průjezdy vlásenkovitými zatáčkami zejména v druhé spěšnější části trasy na sedadle spolujezdce nepůsobily právě nejideálněji, takže chvíli drobně relaxuje a silnou kávou léčí hlavobol. Bez prodlení začínáme nosit na sál a komplexně plugovat a protože vše probíhá čistě a hladce, v 18:15 po krátkém srdečném verbálním úvodu zaznívá za chodu první štěpný kus „Ej gorale“, následovaný „Včelínem“ a „Can´t Cry Anymore“. Hned od úvodních durových i molových akordů je zřejmé, že publikum dobře ví, koho si sem dnes pozvalo, což dává najevo okamžitým spořádaným nástupem na parket, spojeným s uvolněným tancem a zpěvem známých kusů, což jsou prakticky všechny :-) Z tohoto důvodu dáváme do placu hned a bez okolků další a další „klády“, oceňované nefalšovaně upřímným potleskem a hlasitým jásotem.

Takovéto tempo se samozřejmě nedá vydržet příliš dlouho, pročež zhruba v 19:00 ohlašujeme první pauzičku, vyplněnou převážně otíráním orosených čel, doplňováním tekutin, údržbě nástrojů a přemítáním, co hrát v dalším stintu. Je zajímavé, že naše hudba oslovuje prakticky bez výjimky celou širokou věkovou škálu zdehle přítomných posluchačů, což pak nejlépe prokazuje tchán od paní oslavenkyně, přející si ku tanci se snachou zahrát „Dětské šaty“. No, čekali bychom ledacos, třeba „Už troubějí na horách jeleně“ nebo „Na Šumavě je dolina“ nebo „Kolíne, Kolíne“ a tak, ale tohle tedy určitě ne. Následným rozhovorem v rámci jedné z přestávek se pak venku před hospůdkou dozvídáme, že panu tchánovi je 88 let, myslí mu to neskutečně, v historii je kovaný jako málokdo, jezdí pouze za sucha v těžce opečovávaném veteránu Škoda 1000 MBX a bohatě využívá internet. No, kdoví, jak to jednou bude vypadat s námi, dnes šedesátiletými mladými mladíky, že :-)

I další průběh akce je pak všeobecně živě spontánní a energie tančících a juchajících chlapců a děvčat je přímo neuvěřitelná, přesto však pro jistotu zhruba po další hodince vyhlašujeme druhou technickou přestávku, vyplněnou tentokráte pro změnu řešením problému s nedobrým zvukem na pódiu, způsobeným dispozicí pódiové části, která část zvuku vrací odrazem do mikrofonů.  Avšak po vytočení levého odposlechu do strany, stažení cajonu z odposlechů a poštelováním zázračného korekčního čudlíku u bratrova mikrofonu na mixu je vše opět ve standardním standardu a je možné nerušeně pokračovat v produkci.

Ve svižném a živém tempu pokračujeme i nadále ve třetí a čtvrté sérii, přičemž o přestávkách mimo jiné nezapomínáme ochutnávat z bohaté vystavené rautové nabídky opět v excelentní kvalitě, nýbrž pan kuchař je stejný, jako minule. V rozhovoru s ním pak Václav pátrá po tajemství specifické výborné chuti minule podávaného tatarského bifteku, kdy to po zevrubném rozboru nakonec vypadá, že oním pověstným „špekem“ jest malé přidané množství tabasca.

Jelikož venku již tou dobou temná tma tmoucí a nálada neustále skvěle plynoucí, dáváme k dobru i kus „Zabili, zabili“, který byl minule vyžádán a námi předveden pouze v improvizované orientačně přibližné podobě. Dnes v komplexním promyšleně proaranžovaném harmonicko melodickém tvaru jest pak odměněn dlouhým a bouřlivým potleskem a jednou z vícero „mexických vln“, inu, těžko na cvičišti, lehko na vystoupení, že :-)

Kolem 22:30 již my muzikanti, na rozdíl od slavitelů, cítíme drobné vyčerpání, takže v rámci debaty s panem pořadatelem domlouváme pomalé ukončení naší produkce, což činíme pátou mimořádnou kratší sérií, složenou mimo jiné z poklidných mišíkovských kusů „Co jsem si vzal“, valčíčkem „Jamsesion s F. Gelnerem“ a klasikou „Slunečný hrob“. Vzhledem k tomu, že celý sál jásá a tleská o sto šest, nelze jinak, nežli vyhovět, což s potěšením činíme přídavkem „Husličky“, kdy osazenstvo jako jeden muž stojí před pódiem v dynamickém půlkruhu a procítěně zpívá s námi, inu, lepší závěr jsme si rozhodně nemohli přát. Po doznění posledního tónu se ještě jednou loučíme, tentokráte již doopravdy, děkujeme všem za skvělou neopakovatelnou atmosféru, která se dnes vidí již jenom zřídkakdy, a s ohledem na logistiku děleného odjezdu balíme ponejprv aparát s odposlechy a teprve po Trumpetkově a Václavově odjezdu zbytek.

Noc je stále ještě vlahá, krásná a hvězdnatá, takže nikam nechvátáme a po naložení do auta ještě poklidně setrváváme v řadě velmi příjemných přátelských rozhovorů nejen s producenty, ale mimo jiné též o „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku a Jirkovi Obhlídalovi, kterého všichni známe a který to ani v občanském ani v hudebním životě rozhodně nemá jednoduché. V 0:17 pak nasedáme do Citroenu a opět podle navigace míříme k domovu, jedouce tentokráte pro změnu po zcela neznámých těžce uzounkých silničkách nejnižší kategorie a kvality povrchu přes Chrast, Rosice, Žilovice, Lhotu u Chroustovic, Poděčely a Mentour do Stradouně, kde už to naštěstí známe, takže další pokračování přes Zámrsk a Choceň je již v pohodě a na jistotu. Přesně za hodinu v 1:17 pak vykládáme Báru na Žižkově a následně bratra na Hečmandě, neustále průběžně s potěšením konstatujíce, že dnešní akce byla nadmíru, nadmíru povedená a jen houšť !

P.S.1. z pozice vedoucího smyčcové sekce bych touto cestou rád poděkoval všem členům PPS za vzornou reprezentaci celého kolektivu a br. Karlovi za dramaturgii vystoupení.

P.S.2. kontrolou předchozího zápisku zjišťuji, že právě zde v Horce jsme před dvěma lety dne 23.04.2016 poprvé v plné pětičlenné sestavě použili aparát Peavey Escort 5000 se zapojením všech linek do mixu. Jářku tedy, jak ten čas letí ...

P.S.3. v rámci sepisování zápisu zjišťuji, že jsme přehráli celkem 45 kusů, což je tedy pěkný výkon :-)

 

* 27.04.2018 - 8. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

I když hlavní dlouholetý organizátor této akce pan zástupce ředitele Kupka odchází z gymnázia na univerzitu do Litomyšle, přesto jsme i letos povoláni pohrát na této již téměř kultovní jarní akci, kterážto projevená důvěra nás samozřejmě velmi těší a zavazuje. S ohledem na pracovní a studijní vytížení sice můžeme vystoupit pouze ve třech tak, jako za starých časů, avšak ani to pro nás není žádnou překážkou, neboť na středeční zkoušce pilně projíždíme všechny potřebné kusy, které zas až tak často nehrajeme, aby i takto byl náš repertoir plně plnohodnotný.

V pátek máme sraz na Hečmandě ve 13:45, hbitě nakládáme a neméně hbitě jedeme do Třebové, kde navážíme a nanášíme na naše obligátní místo v koutku na dvoře, dnes poznamenaném mohutnými stavebními úpravami. Ve 14:20 doráží i br. Trumpetka s aparátem, za zvuku gymnaziální dobře znějící bigbítové kapely stavíme a plugujeme včetně jednoho odposlechu, pozorujeme přicházející pestře vyvedený občas lehce morbidní majálesový průvod a přesně v 15:00 začínáme tradiční čechomorovou sestavou. Počasí je letos naštěstí příznivé, lidí spíše méně, nežli více, avšak celková atmosféra je tak jako vždy zde velmi přívětivá, uvolněná a komorní. Za mírného větru dáváme za pomoci kolíčků obvyklé tři série, proložené občerstvovacími a konverzačními přestávkami, přičemž závěr v 18:00 patří „Variaci na renesanční téma“, jak také jinak. Loučíme se s publikem i pořadateli, baštíme skvělé na ohni opečené buřtíky, deplugujeme, oprašujeme tuny žlutého pylu, usazené úplně všude, nosíme a vozíme na rudlíku alias „čemodanwagenu“ a v 18:50 nasedáme na vozy a vzhůru domů. Akci hodnotíme rozhodně pozitivně, ono ostatně, je-li na „čarodějky“ slunečno a teplo, není kale co řešit :-)

 

* 06.04.2018 – Hola Vendula – Bar Malá scéna Ústí nad Orlicí

První letošní vystoupení po dlouhé zimní odmlce připadlo na naši oblíbenou, dalo by se říci až domovskou, Malou scénu, přičemž bylo zřejmé, že se rovněž bude jednat o první vystoupení s novými odposlechy, novými šňůrami k předním reproboxům s vodiči o průřezu 2,5 mm2 a pozlacenými konektory a též několika dalšími drobnými audiotechnickými vychytávkami z šikovných hlav českých inženýrů. V neposlední řadě jsme taktéž přes zimu pilně nacvičili několik nových kusů, které by jistě bylo vhodné co nejdříve premiérovat, aby se nám na ně neprášilo ve starých či nových blackblocích. S ohledem na složitější plugování dáváme sraz již v 17:30 a hned po příchodu začínáme neprodleně pracovat, přičemž záhy vysvítá, že zvolený čas byl zvolen nanejvýš prozíravě, nýbrž když jsou dva aktivní odposlechy, skutečně to není jen tak a ještě že máme navíc jednu náhradní šňůru XLR-XLR, aby bylo možné funkčně zapojit napřímo do mixu Václavův mikrofon od cajonu. Nové desetimetrové šňůry k boxům pak konečně umožňují uspořádat kabeláž na pódiu v potřebné štábní kultuře, takže přesně za 7 minut 7 P.M. můžeme konstatovat, že zvuk do sálu i na pódiu je zcela excelentní, přičemž pracovní nálada na pódiu je po celou dobu plně jarní včetně řady nejrůznějších průpovídek v dávném duchu „řekl chlapec dívce“ či naopak. Poslední doladění, poslední svlažení hrdel kvalitním zdehle nabízeným Bernardovým iontovým nápojem a již je zde po krátkém úvodním slovu zcela nový „otvírák“, a sice „Cant´Cry Anymore“ od Sheryl Crow, na který svižně a bystře navazuje další nový kus „Mr. Rock&Roll“ od Amy McDonald. V rychlém sledu pak následuje neméně živá osvědčená sestava obligátních čechomorových „trháků“, kdy v těžce expresívním Včelínu v rámci mohutného máchání šmytcem málem připravuji vedle sedícího br. Karla o část zraku, ještě že spořádaně nosí ochranné pracovní brýle. Závěr první interpretačně poměrně náročné série tvoří zklidňující „Sám ví líp“, po kterémžto dáváme první přestávku, určenou zejména k ochlazení orosených muzikantů, dočerpání chybějících tekutin a též všeobecným konstatováním, jak dobře se nám to hraje, když se člověk nejen vidí, ale ba i slyší :-) Sedíce chvíli venku s Václavem a Trumpetkou, rozebíráme vynikající technické vlastnosti „bedýnek“ na odposlechy s tím, že by si Václav jednu takovou pořídil pro soukromé účely.

Druhou sérii začínáme starobylým „Sladké je žít“ od Mišíka, následovaným pestrým výběrem ze starých i nových luhů a též kusem „Kočky“ od Zuzany Navarové jako pozorností firmy k narozeninám zdehle přítomné Dany Pokorné. Na závěr pak vykopáváme z portovního sklepení peruánsko chilsko kolumbijský „El Condor Pasa“, na který dokonce několik děvčat z publika tancuje, doprovázený dalším instrumentálním flautaštykem „Morrison Jig“ na irský způsob, kde se naše tanečnice přímo pohybově odvazují.

I druhou přestávku trávíme zejména oddechem, avšak i přátelskými rozhovory se znaleckým publikem, tvořeným jak našimi skalními příznivci, tak i množstvím nových tváří, což potěší dvojnásob.

Do třetí závěrečné série vstupujeme na základě skromných přání neopominutelných významných osob z řad publika dalším novým bedlivě nacvičovaným francouzským kusem „Le Long De La Route“ od Zaz, a přestože si br. Karel není až tak zcela jist ve hmatech a pro jistotu na konci přestávky drobně cvičí některé ošemetnější pasáže, dáváme tuto nepochybnou „kládu“ ve velice slušném standardu a s příjemně vlídným ohlasem. I v této části večera volíme žánrovou pestrost, aby se vnímavý a pozorný posluchač ani chvíli nenudil a v rámci reakce na místní společenské dění dokonce hrajeme i na přání k pátému výročí svatby br. Yamahy s Anežkou kus „Andělská“ od Zuzany Navarové a to tak, že velmi durchgefühlovaně, jak také jinak, že.

Jelikož se blíží 22:30, rozhodujeme se brát to pomalu k závěru v mišíkovském duchu, tvořeném „Špejcharem“, „Šmajdákem“ a „Variací na renesanční téma“. Vzhledem k tomu, že v průběhu prvního loučení tleská publikum natolik pěkně a upřímně, že nelze nevyhovět, přidáváme další z novějších kusů „Zabili zabili“, po němž se opět ještě jednou loučíme, tentokráte již doopravdy.

Následuje nejnáročnější součást každého vystoupení, tvořená deplugací a balením, což při současném množství aparátu a kabeláže není činnost z nejjednodušších ani nejkratších, avšak nakonec je vše beze zbytku shromážděno ve správných čemodanech a futrálech a my můžeme ještě chvíli přátelsky pohovořit jak s rodiči Čápovými, tak se skvělým barmanem Honzou Sedláčkem především o kapelních a dalších důležitých převážně souvisejících problematikách.

Lehce po 23:00 pak nasedáme do obvyklých dvou transportních vozů a chladnou jasnou snad již konečně jarní nocí se rozjíždíme k domovům, jsouce nepochybně a všestranně spokojeni, nýbrž dnes to byl vskutku po všech stránkách luxus anóbrž sukces.

 

* 22.02.2018 – Pracovně technická převážně zvuková zkouška s novými odposlechy

Jelikož již od samého počátku po zakoupení nového aparátu Peavey Escort řešíme problém s odposlechem, který byl v rámci možností více či méně úspěšně suplován (jak kdy :-) bratrovým menším či větším kombem, přivítali jsme koncem roku 2017 rozhodně s velkým povděkem a neskrývanou nadějí obecně nastalou makroekonomicky technickou situaci, umožňující zakoupení dvou malých šikovných aktivních dvoupásmových „bedýnek“ Skytec Vonyx EPA 8 s hudebním výkonem 200 W, citlivostí reproduktorů 115 dB  a najmě váhou pouze neuvěřitelných 5,4 kg, které by měly vše výše popisované elegantně vyřešit. První akademické zkoušky ať už u Trumpetky v kanceláři či na únorové zkoušce v atelieru vyznívaly více nežli příznivě, takže zbývalo jediné, a sice namísto cvičiště nasadit téměř bojiště. Za tímto účelem jsme se ve čtvrtek večer sešli v prvním patře místního KD ve vhodné dostatečně prostorné místnosti před barem, dovlekli sem prakticky vše, co lze nazvučit včetně bratrových 3 kytar, načež jsme delší dobu pilně a svědomitě plugovali, propojovali, přepojovali, štelovali a též vědecko akusticky bádali, co a jak. A nutno říci, že naše snaha se rozhodně neminula cílem, neboť konečně jest vlastními silami dosaženo dokonalého zvuku nejen ven do sálu, nýbrž i u nás doma na pódiu, což je nezřídka snad ještě důležitější. Rovněž jsem poprvé využil druhý výstup z komba, umožňující nezávislé seřizování cella i mikrofonu a ejhle, rázem je vše nesrovnatelně jednodušší a zvukově čistější. Pročež přehráváme různé zejména technicky náročnější kusy, které plně potvrzují naše předpokládané předpoklady, byť bratrův „záložní“ Ibanez s pasivním piezo snímačem bude přes mix provozuschopný pouze s DI boxem. Lehce po 21:00 dáváme poslední kus „Do nebe“, načež poměrně dlouho balíme řádově mnohem větší množství materiálu, nežli obvykle a kolem 21:30 se plně technicky spokojeni rozjíždíme a rozcházíme do svých domovů.

 

=================================================================================================================

8. SEZÓNA 2017

* 30.12.2017 - Malý Silvestr na Malé scéně Ústí nad Orlicí

Již po vícero let vždy koncem prosince probíhá v ústecké Malé scéně velmi oblíbené společenské zakončení roku, spojené s vystoupením nějaké té kapely ku tanci a poslechu. Letos byl tento prověřený model mírně pozměněn jak termínově, tak pojetím, takže se jednalo o benefiční koncert kapel PPS a Těžká Doba, jehož výtěžek byl věnován ve prospěch Elišky a Václava Maříkových z Ústí nad Orlicí, trpících silně nedobrou nemocí motýlích křídel, na jejíž léčení náš svobodně pravicově orientovaný kapitalistický režim nepřispívá právě nejvíce.

Jelikož máme hrát jako první od 18:00, dáváme si pro jistotu sraz již v 17:00, aby bylo dost času na důkladné zaplugování na externě dodaný aparát. Jelikož zvukaře Aleše Syrového známe a on nás též, ostatně posílal jsem mu náš stageplan, probíhá vše v zásadě v pohodě a výsledkem je značný elektroacoustický nadstandard mimo jiné se 3 odposlechy, do kterých je možné si přát i jemné seštelování korekcí jednotlivých nástrojů.

S lehkým zpožděním začínáme v 18:15 klasickou čechomorovou bystrou sestavou „Ej gorale“, Včelín“ a „Hruška, po níž následuje výběr letos nejčastěji přednášených kusů. Jak již předesláno, zvuk na pódiu je excelentní, takže se nám hraje neobyčejně výborně, je možné maximálně se pokládat do výrazů a promyšleně pracovat jak s hlasy, tak s nejjemnějšími detaily nástrojových partů. Publikum, složené převážně z mnoha dlouholetých známých a přátel, je přítomno v hojném počtu a naši nefalšovanou snahu odměňuje neméně nefalšovaným příjemným potleskem.

Zhruba po hodince hraní dáváme krátkou přestávku, během níž zejména doplňujeme tekutiny, avšak nezapomínáme ani na řadu bilančních a hodnotících rozhovorů. Všechny prostory Malé scény v přízemí i v patře jsou zaplněny do posledního místečka, a přestože pan kavárník s pečlivostí sobě vlastní označil stoly cedulkami s jmenovitou rezervací, návštěvníci i přesto bystře pendlují sem a tam, dle vlastního uvážení usedají na místa, kde je právě volno, což nikomu nijak nevadí a rozvolněně společensky konverzují, inu, tak je to spravne, tak to ma byt :-)

Druhou polovinu našeho vystoupení zahajujeme hutným kusem „Do nebe“, po němž pokračujeme mimo jiné „Black Velvetem“ a taktéž nedávno nově začleněným kusem „Zafúkané“, neplánovaně thématicky korespondujícím se sněhem, venku shůry na zem padajícím. Jsouce poctivě rozehráni a rozezpíváni, pokládáme se do výrazů ještě vydatněji, nežli v první polovině a v tvůrčí součinnosti se vskutku vynikajícím nazvučením podáváme objektivně patrně jeden z nejlepších interpretačních výkonů po celou dobu existence kapely, pročež z pozice br. kronikáře, poloviny motoru kapely, musím vyslovit všeobecnou pochvalu všem členům bojově nasazené jednotky před nastartovaným aparátem nejlépe tradicí ověnčené britské provenience.

Ani v těchto emotivně pohnutých okamžicích naštěstí není nouze o veselé příhody z natáčení, kdy br. Karel na začátku jednoho z kusů přestává zcela neočekávaně hrát v domnění, že na něj dělám obličeje, svědčící o nějakém nedostatku, o čemž já nemám ani to nejmenší tušení, neboť naopak dnes je na pódiu všeho nadbytek, pročež jsem bratrsky požádán, abych už raději žádné obličeje na něj nedělal, aby ho to neklamalo, čemuž v rámci kolektivního prospěchu samozřejmě nelze nevyhovět, že :-)

Přibližně kolem 20:15 dáváme poslední optimisticky laděný kus „Nejlíp jim bylo“ a jelikož publikum tleská hezky, dlouho a vytrvale, přidáváme po zralé úvaze i hbité nizozemské vintage „Venus“, po kterém již přichází skutečný produkční konec.

Abychom nezdržovali nástup Těžké Doby, odnášíme všechen náš materiál do zákulisí, kde teprve provádíme balení, takže druhá část programu může začít bez zbytečných prodlev vskutku vzápětí. Za zvuku nám všem známých kusů se opět věnujeme čilé společenské konverzaci, opět pendlujíce ze židle na židli sem a tam, tak je to spravne, tak to ma byt, kdy je k mému neskrývanému potěšení několikráte na sobě nezávisle pochváleno rudé violoncello čínské provenience z německého obchodu, 14 dnů tvrdé mravenčí revitalizačně konstruktérské práce.

Jako první odchází domů plnit mateřské povinnosti Bára, zhruba kolem 21:30 se s námi loučí br. Trumpetka s Václavem, odjíždějící lehce zasněženým městem k domovům, načež po chvíli následuje i celý náš violoncellistický rodinný kolektiv.

Akci jako celek lze bez uzardění označit za vskutku velice vydařenou, jen více takových závěrů nejen kalendářních roků :-)

 

* 15.12.2017 - Společný koncert s Alou Vivat - Hernychova vila Ústí nad Orlicí

K tomuto vystoupení jsme se dostali přes br. Karla, dlouhodobě udržujícího se souborem Alou Vivat přátelské kontakty. Schéma bylo vytvořeno tak, že nejdříve zazpívá soubor, posléze nastoupíme my, dáme společně dva kusy, poté zahrajeme něco pouze my, načež odejdeme a opět bude pokračovat samotný soubor. Jinými slovy, že bychom Alou Vivat dělali něco jako mezikapelu. Sraz přímo v Hernychově vile máme v 17:00, přičemž tou dobou již br. Karel jako první přišedší sedí na sále a pilně cvičí, zatímco br. Trumpetka teprve zvolna míří ku městu. Snažíme se uhnízdit někde v šatně, leč není kde, neboť k tomuto účelu vyhrazená místnost jest do poloviny zarovnaná skleněnými výstavními boxy a pro cca 40 osob, převážně pak děvčat, je zcela nedostatečná.

Hned po Trumpetkově příjezdu prakticky za chodu přecházíme přímo na sále k pracovnímu nácviku společných kusů „Pochválen buď“ a „Půlnoční“, to již přicházejí posluchači v hojném počtu. Odcházíme tedy o patro výše, kde sedíce na bobcích v jediném možném prostoru, a sice předsíňce před záchodky, krátce a lehce preludujeme nějaké ty vokály konstatujíce, že dozvuk je zde překvapivě impozantní. Scházíme zpět dolů, to již AV nastupuje do sálu, a zatímco posledně jmenovaný pěje, my přebýváme v liduprázdné šatně. V rámci osobního volna objevuji nahoře na vitrínách uloženou papírovou pikslu se dvěma vycpanými veverkami, pročež mě ihned napadá vtipná myšlenka doplnit touto rekvizitou náš kus „Proměny“. Bohužel, při pokusu vynést veveričku nenápadně ven z místnosti jsem odhalen a jen velmi nerad ji musím vrátit zpět do škatule. Záhy již přichází naše chvíle, nastupujeme před nastoupený sbor a po krátkém úvodním slovu nové paní sbormistryně začínáme hrát připravené kusy. Br. Karel po mnoha a mnoha letech jeden nerv hraje levou rukou přirozené vibráto a chvěje se mu hlas, což pro nezasvěcené působí velmi procítěně. Při kusu „Zafúkané“ mu pak v rámci emotivního uměleckého trhnutí hlavou padají brýle na parkety, takže kus sloky vokálně improvizuje, ještě že Bára sleduje situaci a bystře podává nejen pomocnou ruku, nýbrž i brýle. Jinak však náš výkon dopadá na úrodnou půdu vnímavého publika a jednotlivé přednášené kusy jsou odměňovány potleskem.

Po závěrečných „Tisíci andělech“ se loučíme, děkujeme a odcházíme do šatny, kde potichounku čekáme na konec celého vystoupení, neboť nelze jinak. Hned po doznění „Narodil se Kristus pán“ hbitě opouštíme protiproudový mumraj mezi dveřmi, kdy Bára s Trumpetkou spěší k domovu resp. na firemní večírek, zatímco my dva s br. Karlem přecházíme a přejíždíme do hospůdky „Zastávka“, kde probíhá společenské zakončení celé akce, spojené s přátelskými rozhovory, občerstvením a zejména večeří v podobě vynikajících krůtích steaků se švestkovým přelivem a malinkatými brambory. Ve 21:30 se loučím s naším pánským stolním kolektivem a nenápadně opouštím prostor, zatímco br. Karel ještě dále reprezentuje. Akci lze označit jako zdařilou, pouze by vskutku stálo za úvahu logisticky probrat reálnou využitelnost tabulkově dostatečně dimenzovaného zázemí pro účinkující v tak krásném objektu, jakým Hernychova vila bezesporu je.

 

* 14.12.2017 - Náměstí Ústí nad Orlicí

Toto hraní bylo podle všech dostupných zpráv a zvěstí iniciováno soukromými trhovci, prodávajícími již několik dnů na ousteckém rynku svůj veskrze předražený tovar, domnívajícími se, že by jim naše libá hudba mohla napomoci k vyšším tržbám. S ohledem na loňské zkušenosti žádáme pořadatele zejména o včasné zapnutí teplofukarů, aby nedošlo k odkapávání kondenzátu na naše hlavy a aparáty, což se kupodivu daří, takže v 15:30 lze na místě samém konstatovat, že podmínky jsou letos příznivé, sníh žádný, teplota nad nulou a na prknech sucho a relativně teplo. Ani s nazvučením nejsou žádné problémy, vše je na svém místě a taktéž spolehlivě funguje včetně dokonalého odposlechu, pročež je možné přesně v 16:00 spustit tradiční úvodní kus „Ej gorale“, následovaný „Včelínem“ a tak. Na náměstí tou dobou panuje celkem mrtvý klid, neboť zde zejména chybí ti, kteří po naší muzice nejvíce volali a prahli, a sice trhovci, kteří se prý údajně zalekli závanů strašného vichru z hor a bez výjimky do jednoho opustili rynek hned brzy odpoledne. Avšak my muzikanti nijak nezoufáme a plejeme ze všech sil, což má za následek, že se poměrně záhy shromažďuje přiměřeně početné publikum, přátelsky naslouchající a též i tleskající. Jelikož nálada na pódiu jest příznivá a nově natažené strunky nepraskají, pokládáme se do výrazů a to nejen v rámci běžného repertoiru, nýbrž i během koled, které dáváme ve druhé společenštější části. V 17:00 se loučíme, bystře balíme a neméně bystře kráčíme na radnici, abychom v teple při čaji, grogu a koláčcích prodiskutovali zítřejší vystoupení v Hernychově vile. Akce hodnocena kladně, to už takhle v zimě bylo v minulosti mnohem hůře.

 

* 25.11.2017 - Předvánoční jarmark, sál hostince „U Coufalů“ Přívrat

Naše účast na tomto dětském prodejním předvánočním jarmarku v přívratském sále „U Coufalů“  byla domluvena přes Václava s ohledem na již zdehle v Přívratě úspěšně odehrané dvě akce, v rámci kterých byly vytvořeny vzájemné organizační předpoklady. Ústecká sekce vyjíždí z Hečmandy ve 13:30, prakticky přesně ve 14:00 se všichni scházíme na místě samém a za přicházející tmy začínáme nanášet a plugovat, to již sál plný jak lidí, tak stolů s nejrůznějším předvánočním tovarem, určeným nejen ku prohlídce, ale i ku prodeji. Bohužel se nám neprozřetelně nedaří zaujmout správné pozice na pódiu, i když místa není nedostatek, z čehož následně vyplývá řetězec zvukově technických problémů pravidelně během podvečera jeden za druhým po sobě přicházejících.

Začínáme několika klasickými koledami, následovanými úvodní čechomorskou sérií a dále pak kusy spíše klidnějšími a pro jistotu méně interpretačně náročnějšími. První krátkou přestávku trávíme dolaďovaním nástrojů, doplňováním tekutin a v případě br. Karla konsolidací ne zcela ideálního zdravotního rozpoložení, načež opět začínáme koledami a teprve posléze pokračujeme standardními kusy. Jelikož sedím atypicky za br. Karlem a nikoliv vedle něho, tak jako obvykle, řve mu moje kombo, byť jedoucí na poloviční výkon, takže se neslyším, na záda, zatímco já s ohledem na pozici daleko vlevo vzadu neslyším naopak prakticky vůbec nic z odposlechu, který nelze zesílit na optimální hodnotu, neboť těžce nahoukává patrně od br. Karlova mikrofonu, což vše se nejnegativněji projevuje zejména v rytmicky ošemetném kuse „Já s tebou žít nebudu“, neboť neslyšíme-li se navzájem, není zde možné hrát běžnou synkopovanou basovou linku, což rozhazuje Václava, který pro jistotu raději přestává cajonovat a kus se nerozpadá v trosky pouze díky laskavé morální výpomoci Velkého Mannittoua.

I druhou přestávku trávíme pracovně a občerstvovně, načež vzhledem k pokročilému času a již končícímu jarmarku nastupujeme do poslední velmi krátké série, zakončené uspokojivě provedenou „Půlnoční“ od Václava Neckáře, setkávající se s příjemným ohlasem. Loučíme se s publikem a pořadateli, balíme a diskutujeme s několika místními občany a občankami a hned po odnesení věcí do aut, kdy Bára v nestřeženém okamžiku odnáší aparát PEAVEY Escort o hmotnosti 27,8 kg sama samojediná ve vlastní mateřské náruči, odcházíme do hospůdky provést večeři z místního zdroje v podobě výborného hovězího gulášku s knedlíkem a něčeho mála toho sladkého na závěr. V 18:00 nasedá naše ústecká sekce na vůz a za mizerného deštivého počasí obezřetně míří k domovům.

Ke kladům akce lze tentokráte připočítat snad jenom spokojenost pořadatelů a přívratských a též zdárné použití nových kytarových strun „Elixír“, které nepraskají. Jako ponaučení jest pak třeba vzít v potaz skutečně vždy velmi bedlivě zvážit, kdo, kde a jak bude na pódiu sedět či stát, neboť není-li sluch, nény nyc a stojí to za prd, pročež jest diskusně otevřena problematika plnohodnotného pódiového odposlechu, který se jeví být jako nezbytný.

 

* 07.10.2017 - Podzimní podrybnické chutnání - soukromá akce firmy Vína Chochola Němčice

Historie tohoto hraní zatím patří zdaleka k nejsložitějším v celé historii kapely, datuje se od konce roku 2015 a jeho příprava pohříchu zůstala na mých stařeckých bedrech, i když se už jinak organizováním činnosti PPS nezabývám, neb jest to činnost poměrně náročná a ne vždy příliš vděčná :-)

S panem Chocholou z Němčic jsme se seznámili dne 27.11.2015 v Němčicích, kde jsme hráli na akci „Afterpárty po derniéře divadla Šlegl“ v místním kulturním domě a již tehdy jsme rámcově naznačili možnost další vzájemné spolupráce v rámci jeho soukromých vinařských aktivit. Taktéž jsme hned zkraje úspěšně vyřešili otázku žánrové orientace, kdy jsme prostřednictvím repertoirového listu na našich webových stránkách konstatovali přibližně devadesátiprocentní soulad se zaměřením potenciálních posluchačů, což nebývá vždy obyčej. Od těch dob jsme byli několikráte osloveni ohledně volného termínu, avšak nikdy se pohříchu a u všech vousů nepodařilo dát dohromady celou kapelu, což nás mrzelo a už to ani nevypadalo dobře. Nejnadějněji vše vyhlíželo letos začátkem června, avšak ani zde se nakonec, šlaka, nezadařilo, neboť br. Karel byl stižen závažnou zdravotní indispozicí, nad ránem ho vezla záchranka do špitálu a já jsem proto v sobotu 3. června dopoledne v 8:30 musel volat panu Chocholovi, že bohužel nepřijedeme, no situace vskutku prekérní, to bych nikomu nepřál. I přes vše posledně nastíněné na nás pan Chochola naštěstí nezanevřel a začátkem září opět zaslal poptávku na hraní v říjnu, na kteroužto jsme velice rádi a s úlevou reagovali jednoznačně kladně, byť mě v týdnu před akcí postihla lehčí otravěnka krve a užíval jsem antibiotika.

Na hraní samotné se přesunujeme dvěma vozy se srazem na místě samém přibližně v 18:30, přičemž naše ústecká sekce doráží jako první a hned po úvodní rekognoskaci dochází br. Karel k zachmuřenému závěru, že to s ohledem na plachtou zastřešený dvůr, tedy prakticky nízkoteplotní exteriér, byť s několika instalovanými plynovými teplofukary, patrně nebude jednoduché, neb se pro tento případ nevybavil zimními doplňky vz. 70. Bára ani já tyto obavy nijak zvlášť nesdílíme, zevrubně prozkoumáváme i další vnitřní vytápěné přízemní či podkrovní prostory a prvně jmenovaná dokonce pobývá zdehle oděna pouze velmi lehce do mikiny s krátkými rukávy, a že prý je jí teplo dost a dost :-) Inu, takto nějak asi hřeje mládí, že :-) Po příjezdu druhého vozu a druhé rozšířené rekognoskaci, začínáme neprodleně nanášet materiál do vytčeného prostoru, přemísťujeme mohutný dubový stůl, sloužící nám následně jako vynikající odkládací prostor, zamykáme dveře na zahradu, aby se tadyma nevrzalo a také předběžně opíráme vzadu o zeď přidělený elektrický infrateplofukar, kdyby bylo potřeba během produkce přitopit.

Plugování probíhá celkem rychle a bez větších problémů, byť akustika našeho selského kumbálku není ideální a na některých nízkých frekvencích chytá vlastní hučící rezonanci, pročež lehce kolem 20:00 můžeme hned po zvukové zkoušce dát úvodní otevírací kus „Sladké je žít“, následovaný osvědčenou zahajovací sérií „Ej gorale“, „Hruška“ a „Včelín“. V tu chvíli kupodivu publikum přestává živě a nahlas diskutovat a začíná neméně živě nejen naslouchat, nýbrž i pozitivně reagovat, což nás všechny okamžitě převádí do stavu standardního muzikantského rozpoložení, které je pro úspěšnou hudební produkci naprosto nezbytné. Ve chvíli, kdy zapínáme teplofukar, je na tom o poznání lépe i Václav cajonista, poměrně značně zdevastovaný patrně po včerejší noční harmonikové párty v Přívratě, kterému táhlo na záda a nenacházel se tudíž v nejlepším hudebně interpretačním rozmaru.

První přestávku využíváme zejména k občerstvení a technickým úpravám na pódiu, kdy mimo jiné stěhuji notový pultek pod schody a šteluji korekce na aparátu, nahřívání se u krbových kamen v jedné z vytopených místností u dvora a též přátelským hodnotícím rozhovorům s posluchači. Do druhé série vstupujeme již plně aklimatizováni na základě vtipně sebekritického pokynu z pléna : hrajte, nebo začnu zpívat, a opět se plně pokládáme do výrazů, operativně střídajíce rychlé a pomalé kusy, kdy kupodivu i při těch tišších není žádný problém, inu zkrátka publikum jest, tak jak bylo panem Chocholou předesíláno, vskutku složeno ze sympatizujících znalců. Taktéž hrajeme na přání ku příležitosti narozenin jedné z přítomných dvojic skladbu „Black Velvet“, provedenou s ohledem na dramatičnost té chvíle ve zvláště povedeném tempu a rovněž oceněnou přívětivým ohlasem.

Během druhé přestávky jsme dle předběžné logistiky pozvání přímo domů k Chocholovým, tedy do stylové přízemní jídelny, sousedící se dvorem skrzeva bytelné prosklené dveře s akustickým útlumem 40 dB, kde nám jest u velkého dřevěného stolu podána naprosto vynikající domácí gulášová polívčička s domácím pečivem + lahvové a plechovkové pivínko + nealko + koláčky, to vše v laskavé starobylé maminkovské a manželkovské atmosféře, inu, balzám na duši, Bittner Bittnerová, to se nedá srovnat. Lebedíme si tedy velice a jen neradi se odsud vracíme zpět na chladný dvůr ke strojům, abychom provedli třetí závěrečnou hutnou a bytelnou sérii, zkomplikovanou hned zkraje drobnou, avšak naštěstí snadno opravitelnou závadou na Trumpetkově železoflétnovém mikrofonu. Tuto sérii obohacujeme o preludovanou těžce rytmicky na všechny nohy kulhající „Zabili, zabili“ a též o včera poprvé přehrátou „Learning To Fly“ od nedávno zesnulého Toma Pettyho, která naopak vyznívá velmi slušně.

Kolem 23:00 pak začínáme pomalu pracovat na závěru, tvořeném mimo jiné již delší dobu očekávaným „Wish You Were Here“, přičemž skutečně posledním kusem pak jest lyrický „Slunečný hrob“, po němž i přes četná a upřímná přání o přídavek již doopravdy končíme. V rámci balení opět setrváváme v řadě přátelských rozhovorů konstatujíce, že zdejší prostředí v mnohém připomíná kdysi dávno hojně navštěvovaný „Holubník statečných žen králových“ v Košumberku či „Sajdlův mlýn“ v Trstěnicích, jen více a houšť takovýchto míst, zejména pokud by bylo poněkud více tepleji. Kolem 23:45, to již máme vše zabaleno v autech, se ještě naposledy vracíme do dvorečka do dvora, osobně se srdečně loučíme s panem Chocholou a kolektivem nejvěrnějších posluchačů, nasedáme do vozů a dvěma samostatnými puťovkami se temnou nocí tmou navracíme k domovům přemítajíce o tom, že včerejší a dnešní „dvoják“ dal v našem věku tedy vskutku docela zabrat.  

Závěrem lze jednoznačně konstatovat, že i přes všechny počáteční obavy dopadlo nakonec vše nadmíru příznivě s tím, že dalšímu případnému hraní zdehle bychom se jako kolektiv PPS dozajista rozhodně, ale rozhodně v žádném případě nebránili :-)

 

* 06.10.2017 - Bar Malá scéna Ústí nad Orlicí - Hola hola :-)

Již několikáté naše hraní v tomto všestranně přívětivém, pro nás takořka domovském a panem kavárníkem Sedláčkem již klasicky standardně stylově informačně upraveném prostoru se odehrálo za onoho chladného deštivého větrného podzimního večera v umělecky konkurenčním kultůrhauzovém  prostředí zlaté slavice Hany Zagorové, přesto (anebo právě proto ? :-) byla návštěvnost s předběžnou rezervací 35 míst nadstandardně početná a složení publika opět kromobyčejně přátelské a inspirující.

Na místě samém se sjíždíme a scházíme lehce po 18:00, za chodu začínáme plugovat na skvěle rozšířeném praktikáblu a rovněž za chodu přesně v 19:00 dáváme starobylý úvodní kus „Sladké je žít“, na jehož základě drobně korigujeme nastavení aparátu, takže dnes zní opravdu zvučně a zněle. Během posledních akordů praská zcela neočekávaně (či jak zlí jazykové praví tak jako obvykle) br. Karlovi struna (jak dlouho ještě bude Velký Mannitou br. Karlovi zakoupení nějakých nových bytelnějších strun naznačovat muset ?), takže první přestávka přichází po cimrmanovsku tak záhy, že nikdo neodchází, což nás těší, a aby nebyla tak pustá, zpestřujeme ji s Bárou opomíjeným kusem „Přivázali koně“, který kupodivu provádím bez jediné chybičky včetně dvojhmatů a né jako onehdy o strunu vedle :-) Hned po technické nápravě se pouštíme do velmi dlouhé a žánrově propracované úvodní série, která by měla naznačit vše, co dnes bude možné od nás očekávat, a nutno říci, že ohlasy jsou přívětivé, což nás všechny těší, ty zdravotně nalomené pak dvojnásobně.

Ve 20:15 dáváme první přestávku, během níž zejména otíráme zpocená čela, ladíme metodou „do velkého otvoru“, popíjíme tekutiny, ve více případech pak výborný zázvorový čaj a rovněž rozmlouvám s Václavem o velice nadějném průběhu nového rozhlasového pořadu „Bigbítový dějepis regionu“, který se dobře uchytil nejen mezi muzikanty, ale i u posluchačstva.

Druhou rovněž poměrně obsáhlou sérii otevíráme svižnou „Sweet Home Alabama“, která dopadá na úrodnou půdu jemného znalectví poučeného publika, stejně jako všechny další napříč žánrovým i jazykovým spektrem přednášené kusy. Taktéž mi br. Karel u příležitosti mých údajných šedesátých narozenin, o kterých nic nevím, děkuje za naši dosavadní bratrskou spolupráci, což si vzhledem k mé právě antibioticky léčené otravě krve lze mírně černohumorně vysvětlit i tak, že raději a pro jistotu teď, kdyby se to příště už nemělo stihnout :-)

I druhou pauzičku trávíme převážně pracovně, alespoň tedy já, hovorem o nedávno schváleném ousteckém územním plánu. Z plodné práce nás vytrhuje silný bratra hlas „ke strojům“, ku kterým všichni neodkladně spěšíme a kusem  „Amerika“ zahajujeme poslední třetí sérii, během níž jednak přehráváme známý hit „Learning To Fly“ před několika dny zesnulého amerického muzikanta Toma Pettyho, jednak v rámci možností premiérujeme kus „Zabili, zabili“, přestože máme k dispozici pouze jednu neúplnou pracovní relaci. V této sérii vtipně střídáme pomalé a rychlé kusy, to aby se projasnila celkově pochmurná atmosféra a aby se divák ani chviličku nenudil. Na závěr pak lehce před 23:00 mimo jiné klademe „Another Brick In The Wall“ a „Whish You Were Here“, avšak přece jen se loučíme, tak jako za starých časů, štěpně bystrým „Špejchar blues“. Děkujeme publiku a manželům kavárníkovým, začínáme postupně balit, najíždíme co nejblíže ke vchodu, neboť počasí je stále stejně ohavné a mezi 23:30 až 23:45 opouštíme toto místo hostinné, abychom byli zítra svěží, neb nás čeká další vystoupení v Němčicích.

 

* 09.09.2017 - Holandská svatba Dobříkov

Tato vpravdě mezinárodní akce vznikla z podnětu našeho cajonisty Václava resp. jeho dcerky Michaely, pobývající poslední dobou v zahraničí, která byla před časem účastna na jednom z našich vystoupení na horském Adamu a rozhodla se nás povolat na svoji svatbu s holandským chlapcem do golfového klubu v Dobříkově, což jsme samozřejmě rádi přijali. Den předem nám sice Václav telefonuje drobný posun v časovém harmonogramu a též myšlenku, že se nejspíš bude hrát venku, avšak nic z toho nemůže být záminkou k tomu, abychom se v sobotu v 17:30 nesešli na Hečmandě, tedy br. Karel, Trumpetka a já, nepřestěhovali vše do jednoho, tedy Trumpetkova scoutského vozu, a neprodleně nevyrazili přes Myšinu a Choceň na místo samé, tedy do poměrně nového celodřevěného objektu golfového klubu, nacházejícího se hned vedle pověstného dobříkovského rovněž celodřevěného kostelíku, takto údajně nezištného daru prvorepublikového poslance Klofáče, i když mezi prostým lidem se povídá ledacos, že ...

Parkujeme před klubem, okamžitě registrujíce libou vůni kolem nás se linoucí, načež kráčíme pozdravit osazenstvo včetně Václava a prověřit místečko v rohu na terase částečně pod střechou, kde bychom měli hrát. Hned po příjezdu Báry, děvenky naší roztomilé, oděné do sváteční černobílé strůje lehčího kratšího typu, snad jí večer nebude zima, couváme do krytého průjezdu a počínáme vybalovat a plugovat. Vše jde vcelku bez problémů, Václava nakonec zapojujeme přes kombo, neb jinak je signál slabý, rovněž je již odhalena fantomová příčina vrčení Trumpetkovy „lajny“, takže suma sumárum nic nebrání tomu, abychom v 19:00 v souladu s původními předpoklady zahájili naše vystoupení osvědčenými „otvíráky“ „Ej gorale“ a „Včelín“, kdy s potěšením zjišťujeme, že všichni zdehle přítomní svatebčané bez rozdílu věku, pohlaví a státní příslušnosti reagují od prvních okamžiků příznivě a vstřícně, co více si přát. S ohledem na organizační záležitosti dáváme o něco kratší úvodní sérii, po jejímž doznění zejména rekognoskujeme objekt a jeho okolí, abychom věděli, co, kde a jak.  

Druhou sérii hodláme pojmout jako poněkud delší a interpretačně náročnější, avšak Mannittou to vidí jinak a v neočekávaném okamžiku způsobuje prasknutí br. Karlovy „darcovy“ struny, pročež takto nenadále vzniklou přestávku využíváme, tedy až na br. Karla, vyměňujícího strunu, k zevrubnému průzkumu samonabídky občerstvení, kterou hodnotíme jako plně dostačující a ve vysoké kvalitě.

Ještě před zahájením třetí série bytelně ladíme pomocí mé nové digitální vysoce citlivé ladičky, konstrukčně uzpůsobené pro uchycení na tenké desky, značně rozhozenou kytaru a hned po dokončení této nejednoduché činnosti je možné pustit se do další hudební činnosti, to již za svitu dodatečně instalovaného elektrického osvětlení ložnicového typu, neb tma rozprostřela své temné sítě a není vidět do not, byť naštěstí exteriérová teplota zůstává na potřebných hodnotách a je stále příjemné teplo. I nyní publikum reaguje velice kladně a v některých případech též tancuje, pročež děláme, co je v našich silách včetně simultánního průvodního slova ve dvou jazycích, kdy br. Trumpetka plynnou hovorovou angličtinou s typicky českým humorným podtextem tlumočí originál z úst br. Karla, inu, šikovný to chlapec.

I třetí přestávku věnujeme převážně občerstvení, odpočinku a též drobným konverzacím ať už v češtině či angličtině, přičemž jest nám několikráte osobně děkováno, z čehož máme upřímnou radost. Čtvrtá série se pak vyznačuje velmi vysokým procentem kusů ku tanci a to i na specifická přání, kdy br. Karel operativně volí skladby, které neméně operativně reagují na právě vzniklé parketové rozpoložení, přičemž se my všichni muzikanti operativně a zodpovědně v rámci možností pokládáme do výrazů a nejvíce pak spokojený nevěstootec Václav.

Jelikož se pomalu blíží 22:00, rozhodujeme se po krátké všeobecné domluvě provést poslední malou přestávečku a po ní přednést poslední malou závěrečnou sérii, což v plném rozsahu realizujeme a pomocí štěpného kusu „Sweet Home Alabama“ s následným představením všech členů kapely se lehce po desáté srdečně a upřímně loučíme se spokojeným a usměvavým osazenstvem. V klidu a pohodě začínáme za zvuků reprodukovaného „diska“ balit, opět využíváme služeb nabízeného občerstvení včetně skvěle připraveného prasátka, loučíme se s Bárou, odjíždějící po vlastní ose jako první, odháníme holuba, lebedícího si na dveřích kufru u auta, načež přesně ve 23:00 odjíždíme i my tři zbývající, abychom poklidnou a stále neobvykle vlahou měsíčnou nocí dojeli do Ústí na Hečmandu, kde se definitivně rozcházíme a rozjíždíme do svých domovů, hodnotíce celou akci jako rozhodně vydařenou a podnětnou.

P.S.1. : druhého dne dopoledne br. Trumpetkou zjištěno, kterak otravný holub nehezky zaneřádil střechu našeho kapelního vozu agresivním trusem, takže bylo nutno ji půl hodiny pilně piglovat včetně příčníků, které bratr po předchozím cyklovýletu neprozřetelně nesundal, takže podlému ptáku posloužily jako parádní bidýlko k úlevě ...

P.S.2. : po celou neděli je počasí dosti hamižné a pro venkovní hraní zcela nevhodné, takže zaplaťmannittou, že svatba proběhla právě v sobotu :-)

 

* 15.07.2017 - Hudba na terase - Roškotovo divadlo Ústí nad Orlicí aneb co všechno navlhlo, co všechno nefungovalo a co všechno se málem ztratilo, ale naštěstí nakonec našlo ...

Jelikož loňská dvě bigbítková retrospektivní hraní na terase ústeckého Roškotova divadla proběhla za ideálního počasí ku všeobecné spokojenosti, bylo letos na jaře rozhodnuto zopakovat tento dozajista bohulibý zámysl prakticky na den přesně o rok později. Bohužel, nevstoupíš dvakrát na stejnou terasu, jak praví klasik, pročež předpověď počasí pro letošní rok nebyla právě nejoptimističtější, a jak předesláno, tak se nakonec i stalo. Avšak postupně.

Jelikož náš kmenový cajonista Václav má v tomto termínu jinou neodkladnou akci, povoláváme na záskok gymnazistu Jakuba Šilara z Těžké Doby, se kterým jsme již jednou hráli v Malé scéně, avšak pro jistotu s ním dáváme pracovní koordinační zkoušku ve středu u Malinů, kde zjišťujeme naprostý soulad, ostatně řada přednášených kusů je v obou kapelách kompatibilní.

S ohledem na to, že hrajeme na náš aparát Peavey, dáváme pro jistotu sraz již v 17:45 na místě samém, aby byl dostatek času na zodpovědné plugování, a ještě že jsme tak učinili, neboť Trumpetkovi zcela nepochopitelně hučí obě dvě propojovací XLR šňůry od aparátu a mě zasejc pro změnu drobně pobrukuje celý aparát, šlaka a ech kletě, takže je nutno hledat a hlavně odstraňovat příčiny, což se naštěstí daří přesně v 18:56. Téměř zcela za chodu tedy přecházíme obligátním již kusem „Sladké je žít“ od přípravy k vlastnímu vystoupení, jsouce ukryti pod modrým stanem s instalovanou protivětrnou bočnicí, a spolu s početně i kvalitativně velmi slušně zastoupeným publikem se těšíme z téměř vlahého nedeštivého počasí a takořka modré oblohy, tedy alespoň z našeho pohledu.

Bohužel, tato letní idylka trvá pouze do 19:35, kdy začíná pršet a pršet nepřestává, takže lehce před osmou vyhlašujeme technickou přestávku, během níž se publikum i my ukrýváme za pomoci mnoha paraplat dovnitř na chodbu a pilně dumáme, co a jak dál. Po vyhodnocení meteorologické situace na několika nezávislých chytrých mobilech dospíváme k jednoznačnému závěru, že bude nejlepší opustit venkovní mokrý a studený prostor a pokračovat unpluged uvnitř v suchu a teple, a sice před šatnou v prvním patře, kde je rozhodně mnohem lepší akustika i prostředí, nežli dole ve foyeru. Hbitě tedy přenášíme vše potřebné včetně židliček a stojanů na noty a poměrně brzy již vše pokračuje podle předpokládaných předpokladů.

Již po prvních kusech zdehle je zřejmé, že myšlenka přesunu ausgerechnet do tohoto prostoru byla rozhodně správná, neboť co Velký Mannittou činí, dobře činí, pročež se původně exteriérové strojově nazvučené vystoupení kontinuelně mění ve velmi komorní acoustickou akci s těsným až důvěrným kontaktem s posluchači, co více si v takto deštivém počasí přát. Kupodivu i zvukové vlastnosti daného prostoru jsou až překvapivě příznivé, což nás vede k všeobecně velmi zodpovědným a plně durgefühlovaným výkonům, které br. Karel prokládá širším citlivě pojatým mluveným slovem. Patrně v rámci příznivého rozpoložení volíme nestandardní postup v „Ej gorale“, které jsme takto bystře ještě nikdy nehráli, avšak zvládnout se to dalo. S ohledem na vše výše uvedené přicházejí zcela neočekávaně jako blesk z čistého nebe na pořad dne i „Přivázaní koně“, tedy kus, který jsem pohříchu již drahně dlouho necvičil, avšak naštěstí se daří i takovouto kládu ze štégrajfu sehrát v potřebné kvalitě, byť s oroseným nejen cellem.

Druhou přestávku věnujeme revizi venkovního stavu, kdy voda na terase natekla zejména tam, kam neměla, a též ladění nástrojů, občerstvení a drobným hovorům s vstřícně naladěným posluchačstvem konstatujíce, že dnes už se ven rozhodně, ale rozhodně nevrátíme. Třetí poslední sérii zahajujeme štěpným a ve správném tempu pojatým „Black Velvetem“, následovaným řadou spíše náročnějších a nastolené atmosféře plně odpovídajících skladeb, přičemž na tvářích publika, přítomného při správném úhlu pohledu do zrcadla ve dvojnásobném počtu, jest zřejmé, že je s tímto stavem nepochybně spokojeno, pročež i my, prostí amatérští muzikanti, jsme spokojeni a tak je to správné, tak to má být.

Na závěr pak lehounce po 22:00 dáváme i pohříchu velice málo frekventovanou „Andělskou“, následovanou „Variací na renesanční téma“, po které se srdečně loučíme s milým a pozorným publikem, upřímně mu děkujíce za přízeň a trpělivost, načež začínáme s technickou likvidační etapou. Ta je dnes značně ztížena stále silně zamokřenou terasou, kdy je nutné nejprve vše obezřetně pokud možno suchou nohou přenést do divadla, poté v rámci možností osušit a teprve posléze zabalit tak, aby nevznikly případné škody. Bára s Jakubem se vzdalují nejdříve, my zbylí je následujeme o něco málo později, provádějíce koordinovaný rozvoz po Ústí i okolí. Akci navzdory zřejmé meteorologické a organizační nejednoduchosti až nepřízni hodnotíme i přesto jako rozhodně kladnou a přínosnou, to zasejc bude zápis :-)

A na závěr odpověď na otázky z nadpisu : tak navlhlo prakticky úplně všechno, nefungovalo toho víc, než kdykoliv jindy a ztratily a našly se dvoje klíče a jedna vesta se vším, co v ní bylo :-) Ufff ...

 

* 19.05.2017 – Oslava padesátin Přívrat, statek „U Kubů“

Naše účast na této akci byla domluvena s manželem paní oslavenkyně panem Vaňousem na základě dobrých vzájemných zkušeností z předchozí lednové oslavy jeho vlastních padesátin rovněž v Přívratě, i když tenkráte probíhající v hospůdce „U Coufalů“. Během několika pracovních e-mailů operativně domlouváme vše potřebné a v sobotu v 18:00 se za nádherného slunečného teplého počasí všichni scházíme na místě samém, tedy na ukázkově zrekonstruovaném statku „U Kubů“ na okraji Přívratu hned u záhumenky, tedy záhumenní cesty :-). Tentokráte je vše s ohledem na ústecké automobilové závody logisticky poněkud složitější, takže Bára veze br. Karla, já s Trumpetkou jedeme sami a Václav to má naštěstí od „své“ mezizákladnové hospůdky v Přívratu jenom kousek.

Na základě organizačních pokynů parkujeme venku před sousední stodolou a následně zaujímáme místo v rohu rozlehlého dvoru pod přístřeškem s krbem, což je vcelku geniální místo, neboť veškeré publikum sedí naproti v otevřeném, avšak rovněž zastřešeném prostoru s barem a švédskými stoly s vybraným cateringem, takže nás sice slyší, ale může si nerušeně povídat, a kdo chce slyšet úplně nejvíc, přichází blíž, tak je to správné, tak to má být. V rámci stěhování nemála nelehkého vybavení používám nový za část hudebních honorářů zakoupený dopravní prostředek, a sice hliníkový rudlík, ihned pracovně nazvaný „čemodanwagen“, ještě že ho mám, stejně jako jest dnes br. Trumpetkovi na dobu neurčitou přidělena významná kapelní funkce „hlavní aparátčík“ (glawnyj aparatčik), kdy autorství obou terminusů technicusů je jednoznačně přiřknuto br. Karlovi. Rovněž nelze nezmínit, že Bára poprvé na vystoupení používá nové brýle, které jí dodávají neoddiskutovatelný výraz mladé sofistikované intelektuálky, což někteří členové neméně sofistikovaně rozebírají z různých úhlů pohledů.

Plugujeme do jediné zásuvky za magnetofonem, lehce zatížené síťovým brumem, utěsňujeme otvory v reprobednách, které se díky ne zcela rovné podlaze mírně otáčejí na stojanech nesprávným směrem a někteří z nás již v této počáteční chvíli osobně zkoumám kvalitu nabízeného občerstvení, která je tradičně opět nadstandardní. Za tímto účelem si ohleduplně stahuji hlasitost na nástroji, což okamžitě zapomínám, což posléze vede k mylnému a naštěstí záhy vyvrácenému dojmu, že mám dolámanou spojovací šňůru k aparátu, což by tedy, ech kletě, nebylo dobré.

Bez dalších problémů dokončujeme technickou přípravu a přesně v 19:00 za chodu přecházíme k vlastní produkci, započaté obligátním „otvírákem“ „Sladké je žít“. Po krátkém úvodním slovu přehráváme sérii osvědčených kusů, dnes poprvé podle nového všekusového seznamu „Všekusez“, který si br. Karel (po mnoha letech konečně) vlastnoručně vytvořil, aby bylo možné operativně vybírat opravdu, ale opravdu ze všeho, co jsme se za těch cca 7,5 let společného hraní naučili. První série je relativně dlouhá a interpretačně docela vyčerpávající, pročež všichni vítáme přestávku, kterou kromě nezbytného doladění využíváme téměř výhradně pouze k tomu, abychom doplnili odpařené tekutiny a též okusili něco málo z bohaté nabídky výtečných pokrmů, mezi kterými bezesporu vyniká hovězí gulášek nejvyšší jakosti, Václavem nám zevrubně popsaný do nejmenších detailů.

Zcela odpočati a v dobrém rozmaru zahajujeme druhou sérii, proloženou krátkým společenským narozeninovým programem v podobě předání papundeklového veledortu se svíčkami a rachomejtlemi paní oslavenkyni Haně, k čemuž my jako kapela procítěně hudeme „Hodně štěěěstííí zdrááávíííí“, zatímco z dortu zcela neočekávaně vyskakuje uvnitř ukrytý „Čertík Bertík“ alias drobný exhibicionista amateur.  Za všeobecného veselí pokračujeme dále, tentokráte s tanečkem na kusy „Nejlíp jim bylo“, „Do nebe“ a „Venus“, což vše se kupodivu ukazuje jako geniální dramaturgický zámysl, když už bychom měli někoho chválit, že. Za stálého tance hrajeme zejména bystré a skočné kusy, aby nastoupený taneční trend mohl zdárně pokračovat, což však nezřídka sleduji pouze okrajově periferním viděním, neboť vzhledem k tomu, že hrajeme i kusy méně frekventované, musím dávat velice bedlivý pozor na text a noty. O to více s Václavem zalamujeme na znamení vzájemně dokonalé kapelmotorové spolupráce s následným všeobecným konstatováním, že naše produkce je dnes prosta závažnějších interpretačních přehmatů a ubírá se vpřed předpokládaným požadovaným směrem.

I druhou přestávku trávíme převážně ve společnosti talířků s řadou dobrůtek, tentokráte obohacenou o sladký sortiment, avšak ani nyní nezapomínáme na ladění, neboť vlhký vzduch koná své. Rovněž více nežli kladně hodnotíme naprosto dokonalou slyšitelnost v rámci celého pódia, což není až tak obvyklý jev, čemuž patrně zejména napomáhá větší již standardně aplikovaný odposlech a v neposlední řadě též i příznivé akustické vlastnosti celého statkového dvora.

Třetí sérii s ohledem na pokročilejší čas věnujeme kusům spíše pomalejším, zadumanějším a myšlenkově závažnějším, avšak zařazujeme do ní i vyslovenou pecku „Locomotiv Breath“, to aby nám posluchači neusínali. Lehce před 22:30 dáváme poslední závěrečný kus „Nad stádem koní“, loučíme se s publikem a v naprostém klidu a pohodě začínáme balit a stěhovat do dalekých vozů, ještě, že mám „čemodanwagen“. Tak jako vždy první sbalený Václav v rámci osobního volna odborně diskutuje se sestrou paní oslavenkyně o problematice cajonů v procesu vzdělávání mladé generace, načež po dobalení nás všech zbývajících pokračujeme v přátelském kolektivním rozhovoru s organizátorem akce panem Vaňousem, konstatujíce všeobecnou a plně oboustrannou spokojenost, což nás samozřejmě velice těší a jistě i zavazuje k dalšímu pilnému samostudiu škál, harmonií, prstokladů, rytmických griffů a výslovnosti složitějších lingvistických výrazů. Přesně ve 23:00 pak nejprve Bára s br. Karlem, poté já a nakonec i Trumpetka s Václavem nasedáme do automobilů a vlahou jasnou nocí se rozjíždíme ku svým domovům, jsouce sice utaháni, avšak nepochybně plni rozhodně kladných dojmů.

 

* 28.04.2017 - 7. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

Na tuto téměř již kultovní akci jsme byli pozváni panem organizátorem Kupkou již začátkem března, leč počasí koncem dubna bohužel pohříchu připomínalo spíše to únorové, než co jiného. Pročež bylo již zhruba týden předem rozhodnuto provést pro jistotu přemístění všech atrakcí dovnitř do budovy a muzikanty usadit do tělocvičny, což byl dobrý nápad, neboť ráno toho dne padal déšť se sněhem a teplota po celý den nepřekročila 6 stupňů.

Hrajeme tentokráte ve čtyřech bez Báry, téměř přesně ve 14:15 se všichni scházíme přímo v již zmíněné tělocvičně a za zvuků školní kapely bigbeatové před námi postupně zaujímáme pozice v rohu a plugujeme, tentokráte do zcela nového školního aparátu zn. Yamaha podobné koncepce, jakou má ten náš. V 15:00 zahajujeme produkci štěpným kusem Ej gorale, následovaným Rehradicemi, Hruškou a tak, přednášenými naprosto v dobrých tempech v klidu a pohodě. S ohledem na vskutku psí počasí je sice diváků resp. účastníků dětských her naprosté minimum, tedy skoro nikdo, avšak nám to nevadí zhola nic, neboť jsme rádi, že si můžeme po dlouhé době společně zahrát opět ve čtyřech a ještě k tomu na aparát. Nakonec se pozorné posluchačstvo stabilizuje do podoby současného pana ředitele, bývalého pana ředitele, zástupce současného pana ředitele a dvou paní profesorek, kteří však všichni jakožto jemní znalci naslouchají neobyčejně pilně a pozorně a hrát pro ně je pro nás, prosté amatérské muzikanty, velkým potěšením.

První přestávku trávíme v ředitelně, kam jsme pozváni „na kobereček“ a mimo jiné též na pracovní přípitek vysoce kvalitní skotskou whiskou „Cardhu“, po němž v dobrém rozmaru setrváváme v kratším srdečném konverzačním a hodnotícím rozhovoru. Druhá série je pojednána z kusů, šitých na míru našemu milému publiku a nechybí zde Dětské šaty, Locomotiv Breath ani El Condor Pasa, v jehož závěru praská br. Karlovi struna „H“, která obvykle vůbec nepraská, takže jest potřeba udělat technickou přestávku. Tu využíváme zejména k občerstvení v podobě jakostní letohradské na venkovním ohni opékané klobásky, zatímco br. Karel převážně k natahování nové struny.

V 17:00 nastupujeme do třetí závěrečné kratší série, zahájené „Variací a renesanční téma“, v jejímž průběhu se drobně zamýšlím nad lingvistickým významem posledního verše druhé sloky textu a proto chvíli hraji poněkud něco jiného, naštěstí bez pádu pověstného  řemenu. Jako závěrečný kus pak volíme premiérový „Třináctý plat“, který s Václavovým cajonem vyznívá rozhodně živě a kladně, z čehož máme upřímnou radost. Loučíme se s vedením školy, s panem Poldaufem si předběžně domlouváme hraní za dva roky na jeho sedmdesátinách, rekognoskujeme šikovný aparát Yamaha, vyřizujeme nezbytnou administrativu, balíme materiál a kolem 17:30 celkem neradi opouštíme vyhřátou tělocvičnu, abychom za drobného studeného mrholení nasedli na vůz a obezřetně se dopravili k domovům. Akce opět uživatelsky velmi přívětivá i přesto, že jsme díky venkovní slotě poprvé nehráli venku.

 

* 17.02.2017 - Hudební jam - Bar Malá scéna Ústí nad Orlicí

Tato akce byla naplánována na základě předchozích kladných zkušeností, kterých jsme v tomto chvalném společenském prostoru již dříve byli nabyli, přičemž v rámci zpestření obvyklého schématu a také oslovení širších posluchačských kruhů napadlo br. Karla pozvat jako hosta Jakuba Drymla z kapely „Mother´s  Angels“ se sólovým akustickým blokem, což se ukázalo jako rozhodně přínosný dramaturgický počin. I přes dlouhou dobu předadjustace můžeme nakonec v ten onen večer z celé kapely býti fyzicky přítomni pouze my tři bratři, neboť Bára má rodinné a organizační povinnosti a Václav zase neodkladnou akci v Přívratě, proto ještě hned ve středu dopoledne kontaktuji cajonistickou výpomoc v podobě Jakuba Šilara z Těžké Doby, který s ohledem na plesovou sezónu přislíbil účast na první sérii od 19:00 do 20:00, což jsme přivítali s úlevou a radostí.

V 17:45 přijíždíme s Davidem na Hečmandu, nakládáme br. Karla a protivně mokrým temným smogovým večerem opatrně vyjíždíme k Malé scéně, kde za chodu vykládáme a vynášíme plné auto materiálu a zaujímáme obvyklé pozice před piánem. Záhy přibývají i br. Trumpetka s Peavey, Kuba Dryml s kytarou a Kuba Šilar s půjčeným cajonem, takže je možné v klidu a pohodě provést rozmístění na pódiu a též zaplugování se 2 předpřipravenými elektrošňůrami (ejhle tuť !), při kteréžto příležitosti musíme konstatovat, že tělesový objem zaskakujícího cajonisty je oproti našemu kmenovému Václavovi zhruba pětinový, což má ausgerechnet v tomto stísněném případě své nesporné logistické výhody :-)

Předběžně si domlouváme předpokládanou sestavu kusů pro první sérii, které všichni společně známe, a přesně v 19:00 zahajujeme ze štégrajfu obligátním kusem „Ej gorale“, následovaným rychlejšími i pomalejšími kusy vhodnými k rytmickému doprovodu. Hned od prvních taktů lze s potěšením konstatovat, že rytmická spolupráce s Kubou, přestože jsme spolu ještě nikdy nehráli a přestože hraje jinak, nežli Václav, je naprosto bezproblémová, z čehož máme všichni radost, pročež nezřídka „zalamujeme palec“, padá nám kámen ze srdcí a též je možné poctivě a svědomitě „durgefühlovat“ čiliže pokládat se do výrazů.

Krátce před devátou končíme úvodní sérii kusem „Slunečný hrob“, věnovaným Pavlu Imrichovi, včera zesnulému spoluzakladateli ústeckého kulturního hnutí s názvem „PAJZL“ čiliže „Praví A Jediní Zástupci Lidu“, po němž po chvíli nastupuje Kuba Dryml se sólovým blokem, složeným jednak ze zhudebnělých básní Jana Skácela a Františka Gellnera, druhak z vlastní tvorby kapelní či sólové, v některých případech ba i značně žertovného až košilatého obsahu.

My hoši z PPS sedíme v těchto chvílích poblíž pódia, s potěšením nasloucháme výbornému zvuku z Peavey Escort aparátu a v neposlední řadě též konzumujeme skvělé chlebíky s plátky bůčku, kdo zaváhá, na toho nezbude, a k tomu výtečné Bernardovo pivínko. Publikum, přítomné v plně odpovídajícím počtu, reaguje na oba dva předkládané hudební způsoby velmi vstřícně, tedy až na několik výjimek, pohříchu téměř z vlastních řad :-) a zdá se, že je hudebně spokojeno.

Ve 21:00 opět changujeme pozice a nastupujeme pro změnu zase my, tentokráte v prapůvodní tříčlenné zakládající sestavě, čemuž odpovídá i komornější výběr repertoiru, aby vše vyznělo v rámci možností co nejlépe, přičemž úspěšně premiérujeme i dva nové kusy, a sice „Snad každá tvář“ od Petra Kalandry a „Zafúkané“ od Fleretu. Ve 22:00 končíme ponejprv nanečisto osvědčenými „Husličkami“ a hned poté doopravdy přídavkem „Nebeská brána“, loučíme se s příjemným a uznalým publikem a následně v klidu a pokoji provádíme vzájemné konverzační či hodnotící přátelské rozhovory. Taktéž velmi chválíme tradičně již bezchybně pracující barmanský kolektiv, odborně rozebíráme z mnoha stran kladně referované kvality nanotechnologicky upravených kytarových strun „Elixír“, které jsou sice dražší, avšak dle vícera věrohodných dobrozdání hrají, nejen na Kubově kytaře, jedna báseň, nepraskají a vydrží, načež se postupně rozcházíme a rozjíždíme do svých domovů, jsouce všestranně hudebně a společensky spokojeni.

 

* 30.01.2017 - Neobyčejně plodná zkouška v RUM

Nebývá obyčej psát zápis ze standardní zkoušky, leč pro tentokráte učiním výjimku, neb se jednalo o zkoušku ve všech směrech nadmíru vydařenou. S ohledem na náročný celotýdenní program se tentokráte scházíme mimořádně v pondělí v 18:30 u Malinů, v rámci očekávání pozdějšího příjezdu třebovského bratra nejprve hodnotíme s br. Karlem obecnou i konkrétní situaci, a jakmile jsme všichni tři, neprodleně ihned po doladění klasickou velkoformátovou ladičkou s analogovým kabelem začínáme s nácvikem méně frekventovaných kusů, znovuzařazených do stavu již minule. Jako první dáváme „Snad každá tvář“ od Kalandry, tentokráte s upraveným začátkem bez flažoletů, kdy je nutné výrazně nohou udávat tempo, abychom se neztratili, načež pokračujeme zvesela optimistickým kusem ze života s názvem  „Smrti“. Již v těchto okamžicích konstatujeme, že teplota, tlak, vlhkost, rosný bod a napětí strun jsou dnes večer v dokonalé kombinaci, takže to v salonku zní jako již dlouho ne, což nás všechny inspiruje k nejvyššímu durgefühlování a po každém dokončeném kusu k potřesení a zalomení, neb zkrátka nelze jinak. Taktéž rámcově přehráváme nový francouzský kus „Le long de la route“, kde br. Karel prověřuje zvukové možnosti několika méně obvyklých akordů, abychom, až na zkoušku dorazí i Bára, byli plně po skautsku připraveni a né že se budeme prodírat houštím neprobádaných akordů a šmátrat se v tom jak ten pověstný študent, že :-)

Aby zkouška byla vskutku plnohodnotně poctivá, dávají si oba dva bratři klasickou již místní topinku s masovou směsí, kde já od každého z nich pouze ochutnávám po jednom bratrském soustu, neboť držím dietu, načež pokračujeme v plodné interpretační tvorbě. Hned po drobné kouřové a konverzační přestávce k nám odvedle přichází sympatický pán, který br. Karla zcela neočekávaně nezištně obdarovává krabičkou v České republice dnes již prakticky nedostupných velmi vzácných pravých amerických cigaret „CAMEL“ v klasické měkké krabičce bez filtru a též bez sadisticko-drastických obrázků, z čehož má br. Karel nepředstíranou radost a i my, zapřísáhlí nekuřáci, nahlížíme na tento akt velmi pozitivně.

V neustálém průběžně nadstandardně dobrém rozmaru tedy hrajeme kusy „Slunce a déšť“, „Pozvání“, „Honky Tonk Woman“, „Variace na renesanční téma“ s novou violoncellovou melodickou figurou v refrénu, „Do nebe“, excelentně vyvedené dlouho neprávem opomíjené „Sochy“ a na samý závěr pak s maximálním nasazením  provedené „Ty II“.

Plně spokojeni balíme ve 21:15 nástroje, platíme outratu, při kteréžto činnosti si konečně i my dva s br. Trumpetkou začínáme tykat s panem vrchním Tomášem, ze kterého se klube téměř Trumpetkův spolužák ze základky, načež se po stále ještě suchých silnicích rozjíždíme do svých domovů, jsouce spokojeni velice. Jen více a houšť takovýchto zkoušek !

 

* 16.01.2017 - Vernisáž výstavy fotografií paní Pirklové - Roškotovo divadlo Ústí nad Orlicí

Jelikož vernisáže obecně považujeme za vcelku příjemné zpestření standardních pódiových vystoupení, přijali jsme prostřednictvím br. Karla celkem rádi pozvání i na tuto, navíc konanou v podnětném prostředí ústeckého Roškotova divadla. Vzhledem k předpokládanému průběhu domlouváme účast v akustickém provedení pouze v omezeném počtu 2 osob – br. Karel a já, doplněném br. Yamahou s klávesami, které nakládáme v 16:15 v Malé scéně. Zhruba v 16:30 se všici scházíme na místě samém, usedáme na obligátním místě na podestě a hned po bratrově úvodním slovu začínáme hrát „Sladké je žít“ a hned poté „Rehradice“. Následuje průvodní slovo samotné paní Pirklové, načež opět přicházíme ke slovu my s drobnou sestavou vhodných kusů „Husličky“, „Noc je můj den“, „Slunce a déšť“, „Pozvání“ a na samotný závěr pak „Špejchar blues“. Hned po produkci si jdeme i my muzikanti prohlédnou velmi zajímavé fotografie z celého světa, zatímco dětičky Vítek a David rejdí po divadle, kdypak se jim to podaří. Závěr celé akce pak věnujeme drobné konzumaci, úklidu a mytí skleniček, načež se kolem 18:30 poklidně rozcházíme do svých domovů. 

 

* 14.01.2017 - Oslava padesátin - hostinec „U Coufalů“ Přívrat

Na tuto akci nás prostřednictvím cajonisty Václava povolal jeden ze spokojených účastníků loňského prosincového hraní v přívratském hostinci „U Coufalů“, takto působící v nedalekém sloupenském zemědělském družstvu s tím, že tentokráte to bude na sále a bez kouření, což nás samozřejmě velmi potěšilo a zejména to položilo úspěšný základní kámen k dalšímu vzájemnému pozitivnímu jednání. Naše ústecká sekce jede 2 vozy, my dva s br. Karlem vyrážíme z Hečmandy v 17:30, tentokráte poprvé s kombem Behringer jako odposlechem, zatímco Bára jede o něco později po vlastní ose, kdyby v průběhu večera bylo čistě náhodou nezbytné zasáhnout doma v rámci rodičovské funkce.

Na místě samém zjišťujeme, že v Přívratě a okolí nešel téměř celé odpoledne proud, který byl znovunahozen teprve před chvílí, takže se celý program posunuje a též mimo jiné došlo ke středně závažné závadě na ústředním topení, naštěstí bez dalších organizačních následků.

Parkujeme tedy před garážemi, které snad dnes nebudou využívány, nanášíme na pódium materiál včetně aparátu Peavey a též nového stojánku na kytaru, rekognoskujeme terén a poté s br. Trumpetkou sledujeme na sále velice zajímavé promítání diapozitivů z Gruzie a Kavkazu, které provádí sám oslavenec včetně vtipného průvodního slova. Hned poté následuje drobné „divadelní“ představení „ze života ústřední postavy“, pojednané poměrně výpravně, značně humorně a rovněž s hudebním doprovodem, načež je řada na nás. Dokončujeme technickou přípravu, při nastavování aparátu využíváme přínosných kmitočtových rad v sále přítomného pana zvukaře a lehce po 20:00 zahajujeme klasickou již úvodní dvojsestavou „Ej gorale“ a „Včelín“. Hned od prvních taktů je zřejmé, že publikum je plně na vlně a že to slovy Mirků Dušínů nepochybně „bude dobré“, pročež dáváme osvědčené kusy a též se pokládáme do výrazů, no aby také ne, když máme konečně pořádný dvoureproduktorový odposlech a zvuk jest pod případnou odbornou kontrolou z vnějších zdrojů, že. Lehce před 21:00 hlásíme první přestávku, kterou trávíme poklidnou konzumací nápojů a též vybraných lahůdek z rautových stolů, kde nelze nezmínit mohutného zubatého candáta a též skvělý vepřový gulášek, což spolu s br. Trumpetkou hodnotíme rozhodně kladně.

Druhou část zahajujeme bystrým kusem „Já s tebou žít nebudu“, následovaným  řadou jak jinak, nežli zodpovědně prezentovaných písní v širokém jánrovém rozsahu, umožňujícím nejen poslech, ale v případě zájmu i drobný tanec. Zhruba po hodině činíme druhou přestávku, určenou pro změnu k provedení předem domluvené standardní kapelní večeře, sestávající ze specielní bramborové kaše s nadrobno nakrájenou mrkvičkou a výborných kousků hovězího masa se sossem na způsob roštěné, to vše z osvědčených sloupenských zdrojů a v množství jednoznačně vyžadujícím, aby Bára s br. Trumpetkou „jeli napůl“. Naprosto spokojeni se zvolna a rozvážně odvalujeme na sál a pomocí instrumentálního kusu „El Condor Pasa“ zahajujeme poslední třetí část dnešního vystoupení, pojatou více komorněji a citlivěji. Na první cvičný závěr zařazujeme „Variaci na renesanční téma“ a na skutečný druhý reálný závěr pak šlapající „Špejcharovo blues“, na jehož konci symbolicky praská (dnes naštěstí pouze jednou poprvé a naposledy) struna na kytaře, což považujeme za neklamné znamení toho, že v nejlepším jest záhodno přestat. Loučíme se s příjemným a spokojeným publikem, přátelsky rozmlouváme se známými a přáteli, rozdáváme kartičky, balíme materiál, vybavujeme organizační záležitosti, a zatímco Bára spěší k domovu, my zbylí ještě chvíli hodnotíme situaci a též diskutujeme o spadlé střeše na čerstvě zbudované třebovské sportovní hale. Ve 23:55 pak společně s br. Karlem nasedáme do favoritky a po zcela zasněžených a silně zledovatělých silnicích opatrně sjíždíme do údolí, kamž přibýváme již druhého dne v 0:30. Akci hodnotíme velmi kladně, přestože s ohledem na pracovní a mimopracovní vypětí uplynulého týdne nezastihla některé z účastníků v nejideálnější fyzické kondici, ale takový již jest ten současného nejednoduchého života běh :-)       

P.S. br. kronikáře : ráno na mě mluvící váha promluvila nepěknou řečí, a sice že jsem za onen výše popisovaný večer přibral 2 kg, což bude nutné neprodleně uvést zpět na pravou míru.

 

=================================================================================================================

7. SEZÓNA 2016

* 13.12.2016 - Ústecký advent aneb jak uvnitř v krytém pódiu pršelo ...

I přes vícečetná již předsevzetí jsme se i letos uvolili zahrát na náměstí v krytém pódiu v rámci trhů, aby se posílila předvánoční oustecká poezie a aby se obchody ještě lépe hýbaly, když už je takováto zejma. Byly přislíbeny již zavedené teplofukary plus teplé zázemí na radnici a rovněž předběžné předpovědi počasí vyznívaly vcelku optimisticky. Bohužel, v onen den bylo ráno – 10 stupňů mrazu, které v průběhu dne naštěstí vystoupaly na celkem přijatelné odpolední – 2 stupně, což už se dalo jakž takž vydržet.

S ohledem na charakter celé akce vystupujeme pouze ve čtyřech bez cajonu, přičemž sraz ústecké sekce je ve 14:45 na Hečmandě, odkud hbitě přejíždíme na náměstí. Obratem vynášíme všechen materiál, pomáháme zařizovat technické zázemí a již přijíždí br. Trumpetka s aparátem Peavey, těsně následován pěšmo přišedší Bárou. Jakmile jsou spuštěny všechny 4 teplofukary, začíná sice býti o něco málo tepleji, avšak zároveň s tím dochází k velmi nepříjemnému meteorologickému jevu, a sice z celé kovové konstrukce i plachty začíná na pódium nahusto kapat voda, zejména na již rozestavěné a nachystané vybavení. Kličkujeme tedy jako zajícové sem a tam, až se nám daří nalézti jakž tak suchý středoprostor, kam se hňahňáme těsně vedle sebe. Br. Karel zkouší novou XLR šňůru na mikrofonu (konečně), kdy jednoznačně vychází najevo, kdeže po celou tu předlouhou dobu onen pověstný zvukařský hund zahrabán ležel, a při „zimním ladění“ téměř o půl tónu níž též prvně využíváme novou klipovou pidiladičku Korg, která se plně osvědčuje.

Vcelku bez problémů dokončujeme plugování a přesně v 16:00 začínáme hrát standardní rychlou sestavu „Ej Gorale“, „Včelín“ a „Hruška“, to abychom se alespoň my na pódiu trochu zahřáli. Zhruba v polovině vystoupení pak přecházíme na čechomorové koledy a celou naši hodinu zakončujeme „Kočkami“ a zejména citlivě provedeným vzpomínkovým „Slunečným hrobem“. Publikum reaguje vcelku příznivě, řada občanů s námi obětavě zůstává po celou dobu vystoupení, zvuk na pódiu a snad i venku je příznivý, takže vše dopadlo, doufejme, v rámci možností co možná nejlépe. Hned po skončení bystře balíme, Bára prchá domů plnit mateřské povinnosti, Trumpetka prchá plnit hudební povinnosti do kostela, kde si též údajně hodlá přihřát svoje flétny a polívčičku, a my dva s br. Karlem zvolna kráčíme na radnici, kde se také ohříváme a pilně tepelně občerstvujeme, neb chlad zalezl hluboko a bytelně. V 17:45 se pak loučíme se službu konajícími děvčaty a obezřetně sjíždíme dolů podél radnice k domovům. Akci hodnotíme s ohledem na „frontové“ podmínky kladně, i když teplo tedy rozhodně vypadá poněkud jinak.  

P.S. br. kronikáře : jelikož příští rok, Mannittou-li dopustí, dosáhnu věku 60 let, rozhodl jsem se, že s ohledem na tuto skutečnost v roce 2017 již opravdu, ale opravdu nebudu v zimě venku nikde vystupovat, ono to přece jenom zase až takové terno (termo ?) není.

 

* 25.11.2016 - Přívratská Kateřina - hostinec „U Coufalů“ Přívrat aneb není vždycky posvícení ...

Kdysi dávno jsme si s kapelou řekli, že nebudeme hrát v zakouřených prostorách a též lidem, které naše muzika nebaví a obtěžuje, což se nám od té doby dařilo vcelku úspěšně realizovat. Když jsme se s cajonistou Václavem domluvili na hraní v „jeho“ hostinci v Přívratě, byla přislíbena pračka vzduchu a hospodské ventilátory na plné obrátky a též se předběžně zdálo, že by i publikum mohlo býti vstřícné. Leč PPS míní a Velký Mannittou mění, přičemž první náznaky přicházejí již po cestě, kdy jest ve favoritce jednak uštrejchnuto vnitřní zadní brzdové světlo, druhak po celou cestu něco prapodivně chrastí v oblasti levého zadního kola, což mě silně rozčiluje.

Vzhledem k tomu, že ten samý páteční večer probíhá v ústeckém Roškotově divadle slavnostní večer k 70. výročí gymnázia, kde Bára účinkuje v rámci divadelních ukázek, budeme hrát pouze ve čtyřech. No, a jelikož jsem na té samé akci slíbil pronésti několik teplých lidských slov na úvod, je logistika naší ústecké sekce naplánovaná přesně na minutu, takže z Hečmandy vyjíždíme přesně v 18:30 nejen s br. Karlem, ale i s Danou a Davidem, kteří mají v Přívratě domluvenu společenskou spoluúčast.

Hned po příjezdu na místo samé zjišťujeme, že nebudeme hrát na sále s aparátem, nýbrž v lokále pouze na komba, že prakticky všechna místa jsou obsazená či zadaná, což je dobře, ale že s čistotou ovzduší a pozorností publika to asi nebude až tak úplně ideální. Zaplugováno jest poměrně záhy, takže průběžně za chodu začínáme přesně v 19:30 obligátním již „Sladké je žít“, přičemž hluk všude vůkol je takový, že téměř neslyšíme vlastního slova. Publikum reaguje pouze sporadicky a vlažně, ještě že přichází několik dobrých přátel, například Markéta Světlíková, kteří nám dodávají alespoň částečnou interpretační outěchu. Na konci první série praská br. Karlovi struna, takže dáváme takticko technickou přestávku, kdy br. Karel opravuje v salonku, Václav se věnuje hostům, zatímco Trumpetka a já nassáváme čistý chladný vzduch v závětří.

Ani druhá série se svým průběhem příliš neliší od první – my cosi hrajeme, návštěvníci se navzájem překřikují a občas někdo nesměle tleskne, takže další prasklá struna v průběhu čtvrtého kusu vcelku příznačně dokresluje nepříliš značnou smysluplnost našeho počínání. Tentokráte br. Karlovi pomáhám s natáčením struny, konečně chápajíc, k čemu se používají kličky na mechaniky, a hned po doladění pokračujeme dále.

Třetí přestávka lehce před 22:00 jest pak vyplněna nejhodnotnější činností dnešního večera, a sice večeří v podobě skvělého vepřového řízečku s bramborovým salátem a neméně výborného akčního tataráku, což hodnotíme jednoznačně kladně, komu čest, tomu čest. Zatímco hodujeme, kolem nás se několikrát potácí na toaletu jakýsi místní silně podnapilý občan "Leon", těžce vandrující do Dany, vyznávající jí lásku až za hrob a slibující jí hory, doly, barák a další movitý i nemovitý majetek :-)

V těžce zahuštěném astmatofobním ovzduší pak dáváme poslední krátkou sérii, která se díky několika spřízněným duším kolem došedšího Plašmyše konečně setkává s celkem příznivým ohlasem, pročež se pouštíme i do náročnějších kusů v podobě „Slunečného hrobu“, „Husliček“ a tak. Na závěr pak dáváme „Variaci na renesanční téma“ a „Do nebe“, načež se krátce loučíme, rozdělujeme obsah buřinky a bystře balíme. Ve 23:30 opouštíme obec a vzhůru domů, tentokráte vzhledem k celkové fyzické i morální únavě kolem Báby bez povšimnutí.

Akci bych ze svého pohledu rozhodně nehodnotil jako zvláště přínosnou, zejména uvážím-li, že jsem ji zaměnil za slavnostní večer gymnázia se spoustou přátel a známých, se kterými po létech pohovořit by rozhodně bylo potěšením až ousteckým svátkem. No tak snad někdy příště ...

P.S. druhý den ráno vynášíme s Danou veškerou včerejší strůj na půdu, aby v rámci možností odsmrádla, a důkladně větráme celý byt, aby se v něm dalo alespoň trochu dýchat, šlaka a ech kletě ...

 

* 18.11.2016 - Bar Malá scéna Ústí nad Orlicí - hudební večer v rámci nově vytvářené tradice

Tato svým způsobem premiérová akce byla zorganizována společně s novým panem pronajímatelem baru v Malé scéně Honzou Sedláčkem, který zde mimo jiné před časem zavedl novou chvályhodnou tradici hudebních pátků. Slovo dalo slovo, nalezen společný volný termín, vyroben plakátek nového typu, uskutečněna digitální i příkladná analogová propagace a v onen páteční podvečer jsme se v plném počtu sjeli 3 vozy v 17:45 na místě samém jak s aparátem Peavey, tak po nedobrých zkušenostech z Rybníka též i s novým stojanem na violoncello. Bára dorazila pěšmo s kočárem, svědomitě nám odevzdala mikrofon s příslušenstvím a odběhla domů naproviantovat, aby mohla být co nejdříve zpátky.

Plugování  s ohledem na detailní znalost prostředí probíhalo vcelku hladce až do chvíle, kdy zlovolný „Zub Času“ s konečnou platností dolámal br. Trumpetkovi již druhdy ne zcela spolehlivou šňůru od mikrofonu, pročež posledně jmenovaný musel hbitě vymyslet provizorní řešení, aby mohl elektrifikovaně hrát. Naštěstí se mu to ale velmi rychle podařilo a přesně v 19:00 bylo možné ve čtyřčlenné sestavě provést před zcela zaplněným barem zahájení vystoupení, a to poměrně atypicky kusem „Blues starý ženský“, následovaným obvyklou sestavou umělecky hodnotných skladeb. Jakmile záhy lehce po sedmé dorazila Bára, přecházíme plynně za chodu na obligátní Čechomorový komplet a první blok pak uzavíráme bystrým „Šmajdákem a ploužáky“.

První přestávku věnujeme zejména ochlazování a občerstvování, zatímco br. Trumpetka pak údržbě svého přerušeného spojení za pomoci fungl nové šňůry, řízením Prozřetelnosti sem donesené spolu s mikrofonem kolegou muzikantem Michalem Krejčíkem z Těžké Doby za účelem uložení obého do zkušebny. K naší velké radosti vše kupodivu funguje na první dobrou, takže druhý blok je možné zahájit v klidu a pohodě již s obvyklým technickým zabezpečením veselým kusem „Honky Tonk Woman“, kdy již technika funguje po celý večer bez problémů až na občasné „nahoukávání“ bratrova prehistorického „Soltona“, naštěstí pouze o pauzách. Jelikož publikum je od samého prvopočátku vstřícné a kladně zaujaté, pokládáme se do výrazů, hrajeme v rámci mladických i téměř stařeckých možností ze všech sil a na závěr této části pak dáváme do šaten „Špejchar blues“ s kráčejícím basem. I druhou přestávku trávíme především chlazením a doplňováním tekutin, br. Karel pak také částečně pracovním rozhovorem s mladými teoreticky nastávajícími mladomanžely, kteří předběžně uvažují o tom, že bychom jim v červenci příštího roku hráli buď v Rybníku nebo v Přívratě na svatbě. Inu, proč ne, nýbrž nic lidského nám není dost lidské, že :-)

Třetí blok otevíráme opět hbitým kusem „Já s tebou žít nebudu“, po němž průběžně přichází na řadu i několik méně frekventovaných kusů, například anglosaská „Sweet Home Alabama“ či komorní „Andělská“ a „Přivázali koně“. Kolem 23:00 odjíždí cajonista Václav na nádraží pro dcerku, načež bez rytmiky uzavíráme tuto interpretačně velmi náročnou sérii kusem „Hruška“.

S ohledem na pokročilý čas většina věrných a na základě kladných ohlasů snad i spokojených posluchačů opouští prostor, zatímco my muzikanti naopak zůstáváme a baštíme večeři v podobě skvělých vídeňských párečků s křenem. Po dílčím logistickém i ekonomickém vyhodnocení odcházejí k domovu i Bára a Václav, takže čtvrtou značně decentní sérii provádíme již pouze ve třech s dopomocí br. Yamahy, který obsluhuje místní piáno, sice naladěné, avšak o půltón níže, takže všechny klasické bigbítky hraje namísto v E v F, což je celkem interpretační „kláda“. Naštěstí se mu ale daří nebloudit v houští značně netypických akordů, takže i „Slunečný hrob“, „Proč ta růže uvadá“ a „Variace na renesanční téma“ vyznívají příznivě.

Lehce před půlnocí pak dáváme poslední mišíkovský kus „Co ti dám lásko pod stromeček“, načež se loučíme s posledními zůstavšími posluchači, balíme veškeré vybavení a taktéž přátelsky rozmlouváme s panem barmanem, společně hodnotíce celou dnešní akci jako nadmíru vydařenou ku všeobecné spokojenosti. Již po půlnoci pak nasedáme do dvou vozů a vyrážíme k třebovským a ústeckým domovům, kamž přibýváme téměř v 1:00 po půlnoci.

Na závěr lze pak už jenom dodat, že jest velmi potěšeníhodné, že i v tomto našem jinak převážně těžkou průběžnou rozkopaností postiženém městě zaplaťmannittou existuje alespoň jedno vhodné zařízení, kde je možné si takto příjemně zahrát, když více takových patrně rozhodně nehrozí.

 

* 21.10.2016 - „Večer s country“ Společenský dům Rybník

Pozvání na tuto akci v nedávno nově zbudovaném a hojně využívaném kulturním domě v Rybníku vzniklo začátkem září na základě návštěvy rybnického starosty pana Hrdličky na našem hraní letos v červenci v Ústí nad Orlicí na terase Roškotova divadla, vyznačujícím se prázdninově uvolněnou letní atmosférou. Po kratší konstruktivní rozpravě byla domluvena dramaturgie spoluúčasti dvou kapel, a sice nás jako elektroakustického bigbítku a pardubickotřebovské zde již osvědčené country sestavy Apaluchaband. Začátkem týdne se s Apaluchou domlouváme na způsobu zvučení, kdy nakonec volíme variantu s jedním jejich aparátem s šestnáctikanálovým mixem s tím, že my v 19:00 začneme, dáme 2 hodinové série s jednou přestávkou, načež nastoupí oni a dotáhnou celý večer do vítězného závěru.

S ohledem na nejednoduchou logistiku míříme do Rybníka 3 auty, jedním přes Přívrat, a v 18:00 již všichni na místě samém pilně a spořádaně stěhujeme, roznášíme a plugujeme. Aparát včetně odposlechů je plně funkční, vše probíhá velmi bystře a hladce, zvuk na pódiu i na sále je zcela hodnotný (sál i pódium zkrátka „hrají“, to se nedá srovnat), takže v 19:15 může být provedeno oficiální zahájení a již vzhůru do díla pomocí osvědčených „otvíráků“ Ej gorale, Včelín a Hruška. Publikum v širokém věkovém spektru je přítomno sice v menším počtu, leč o to je vnímavější a pozornější, takže na všechny přednášené kusy reaguje vstřícně a kladně, což nás, prosté amatérské muzikanty, samozřejmě velice těší.

První a jedinou přestávku ve 20:10 věnujeme drobnému občerstvení, chlazení muzikantů, ladění stabilních i padajících nástrojů a také přátelským rozhovorům se známými a přáteli o muzice, o tom života běhu a tak.

Druhou půli zahajujeme kusem „Rehradice“, následovaným pečlivě vybíranou jánrovou sestavou ze všech našich šírých luhů a hájů, přičemž dochází i na málo frekventované „Mezi horami“ a taktéž je premiérován nově secvičený kus „Do nebe“, který se kupodivu setkává s neočekávaně příznivým ohlasem, což nás samozřejmě těší dvojnásob, když už jsme se ho naučili, že. Nutno poznamenat, že příjemné prostředí nás všechny inspiruje k plné interpretační soustředěnosti a neméně pilnému kolektivnímu durchgefühlování do výrazů, takže jednotlivé kusy šlapou jako pověstné novoměstské hodiny a znějí velmi dobře, v případě „Black Velvet“ pak dokonce těžce nadstandardně, takto jsme ho snad ještě nikdy nedali, to je pro Báru mazácká pochvala prvního stupně před zaparkovaným kočárkem, která bude písemně zmíněna i v zápisu. Na závěr dáváme poetické „Husličky“, které si s námi zpívá prakticky celý sál, a na přání ctěného P.T. publika i přídavek „Variace na renesanční téma“, po kterém se již loučíme nejen srdečně, ale i skutečně a doopravdy, mnohokráte děkujíce zejména všem přítomným.

S ohledem na zdárnou návaznost obou hudebních bloků balíme co možná nejrychleji, aby nevznikaly zbytečné prodlevy, a zatímco na pódiu hraje Apaluchaband velmi dobře interpretovanou klasickou i moderní countrymuzic, my se věnujeme společenské konverzaci, hodnocení technických záležitostí a též konzumaci skvělého pořadatelského gulášku, to již Bára bohužel není mezi námi, neboť musela odjet domů dříve plnit mateřské povinnosti.

Sedíce v klubovně u svijanského piva a mátovocitronové voděnky ještě nějaký čas rozmlouváme, společně s panem starostou dospíváme k závěru, že obdobné akce jsou obecně rozhodně přínosné, i když třeba přijde méně lidí, než by mohlo, a že by rozhodně nebylo na škodu něco podobného v Rybníku zopakovat. Ve 22:15 se bohužel musíme rozloučit, a zatímco br. Trumpetka míří k nedalekému domovu, my tři zbývající to bereme Kohoutem do Přívrata, kde vykládáme Václava s cajonem, u stolu s Plašmyšem a jeho přáteli ještě chvíli rozebíráme hudební, schodišťovou, stavební, rodinnou a pracovní problematiku, načež už pouze ve dvou s br. Karlem míříme do Ústí, kamž přibýváme ve 23:30.

Akci hodnotíme velmi kladně s dovětkem, že když na to přijde, může být „country“ prakticky úplně ledacos, když na to přijde, že :-)

 

* 16.07.2016 - Hudba na terase Roškotova divadla v Ústí nad Orlicí

Ideový námět této akce pochází prokazatelně od ústeckého kontrabasisty Františka Uhlíře, jehož vzpomínku na hraní zde v šedesátých letech během besedy v Malé scéně logisticky uchopil br. Karel, zhmotnivše ji do zorganizování dvou letních hudebních večerů, kdy naše amatérské těleso PPS dostalo příležitost provést premiéru. Aby vše dopadlo kladně, přicházíme tamo již v 17:45, konstatujeme dokonalou technickou předpřipravenost v podobě stanu, elektrických zdrojů, nábytku i drobného občerstvení a neprodleně začínáme nanášet. Stejně jako v Sajdlově mlýně „jedeme“ přes náš nový aparát a poprvé po povití též v plné sestavě s Bárou, byť pouze v první části.

Přípravné práce jdou jako po másle, publikum se schází v očekávaném počtu i demografickém průřezu, pročež přesně v 19:00 „vykopáváme“ obligátní již „Ej goraly“, následované prakticky všemi kusy, ve kterých zpívá Bára, abychom maximálně využili její přítomnosti ve využitelném časoprostoru. Během prvních kusů přicházejí další posluchači, zejména pak z řad našich nejvěrnějších, a též celá široce rozvětvená rodina Čápových i s kočárkem, bratrem, babičkou, dědečkem a prababičkou, pročež hrajeme velmi procítěně a svědomitě se pokládáme do výrazů. Jest pravdou, že to zase není až tak obtížné, neboť prostředí venkovní terasy funkcionalistického divadla s interesantními výhledy zejména do přilehlého parku s opravdickými stromy jest všestranně neobyčejně hudebně inspirující, což si všichni navzájem mnohokráte potvrzujeme, byť v „Je vaux“ dochází k drobnému harmonicko melodickému bloudění hustým houštím francouzských not.

Během první přestávky se plně naplňuje jedna z předpokládaných premis br. Karla, a sice zvědavost občanů, o jakouže terasu to vlastně jde a jak to zde vlastně vypadá, nýbrž kontrolní otázka plně potvrzuje, že tuto terasu prakticky nikdo z ústeckých ani přespolních nezná, natož aby na ní někdy byl, což je evidentně velká škoda a bylo by jistě vhodné tento nedobrý stav napravit. I druhá část programu, to již pouze ve čtyřčlenné sestavě a za očekávaného bezvětří, se nese v duchu vzájemného porozumění, inu, to se to hraje, když nám to tady pan architekt Kamil Roškot v tom třicátém šestém takto pěkně vymyslel, že ...

Druhou přestávku, nejde jinak, věnujeme zejména dolaďování, neb tlak a vlhkost se mění, avšak ani tentokráte nezapomínáme na přátelské rozhovory s milým publikumem. Závěrečná třetí část je pak již o něco kratší a myšlenkově nejzávažnější, přičemž závěrečné rozlučkové „Husličky“ za svitu „máchovského“ měsíce jsou vyvedeny ve spolupráci se znalým zpívajícím publikem. Loučíme se téměř dojatě, za stále komorní nálady provádíme demontáž zvukové techniky, opět rozmlouváme s přáteli a známými, opět konstatujeme geniálnost divadelní terasy, načež vyhlašujeme kapelní prázdniny do konce srpna, vynášíme vše vynesené, nasedáme do vozů a lehce před půlnocí dorážíme do svých domovů.

S ohledem na to, že šlo o poslední akci jarně letní sezóny, nelze než konstatovat, že se jednalo o závěr naprosto stylový a rozhodně, všestranně a dozajista hodný následování.

 

* 15.07.2016 - Sajdlův mlýn Trstěnice

Útulnou a přívětivou hospůdku Sajdlův mlýn na samém okraji Trstěnic u Litomyšle jsme objevili s naším tandemistickým kolektivem čistě náhodou na výpravě dne 19.06.2016, přičemž hraní zde se podařilo domluvit operativně a velmi záhy, neboť všechny vzájemné předpoklady byly od prvního okamžiku více nežli kladné. Na místo samé se dopravujeme v redukované čtyřčlenné sestavě bez Báry klasicky již ze dvou směrů, v 18:45 jsme všici na místě, drobně debatujeme o cedulním názvu této akce „taneční zábava“ a zejména ihned začínáme plugovat, jsouce uhnízděni v rohu venkovního krytého sezení, kde nám tatínek paní hostinské instaluje vzadu na zeď plně funkční osvětlení.

Prvopočátek celé akce jest sice poznamenán bytelným kouřem z griloviště, úspěšně se linoucím v celém krásném mlýnském dřevěném venkovním prostoru, a absencí zimní strůje u br. Karla, avšak nic z toho nám nemůže zabránit v tom, abychom přesně ve 20:05 nezačali hrát náš klasický již „otvírák“ Ej Gorale. Publikum je přítomné sice v menším počtu, o to svědomitěji však naslouchá, a jelikož atmosféra tohoto sympatického místa je přinejmenším inspirující, pokládáme se do výrazů odpovídajícím způsobem a předkládáme posluchačům to nejlepší, co jsme za ta léta společné pilné snahy nacvičili. První přestávku věnujeme údržbě nástrojů, ladění, doplnění tekutin a přátelským rozhovorům jak s majiteli, tak se sympatickým trstěnickým panem muzikantem. Cajonista Václav je sice po náročném dnu mírně opotřebován, avšak i přesto hraje jako o život a též svědomitě vysvětluje P.T. zájemcům, jak je možné, že ta mrňavá dřevěná bedýnka hraje jako celá bicí souprava.

V obecně dobré náladě pokračujeme v tvorbě, to již kouř zaplaťmannittou počíná opouštět prostor správným směrem a i teploměr, zdá se, přestává klesat, pročež řada kusů inspiruje přítomné pány a dámy ku společenskému tanci na zeleném parketu. Druhá přestávka ve 22:00 jest pak zcela programově tvořena domluveným občerstvením v podobě naprosto vynikajících výtečně připravených vepřových steaků s pravým místním domácím chlebem, to vše doplněno opět pravými domácími buchtami, pročež debužírujeme velmi konstatujíce, že takovýto nadstandard rozhodně není až tak obvyklý, zejména pak na ousteckoorlicku. Opět setrváváme v srdečných rozhovorech se vstřícným, spokojeným a plně uznalým publikem a v takto příznivé uvolněné atmosféře zahajujeme třetí závěrečnou sérii, tvořenou zejména kusy s vyšší uměleckou vypovídací hodnotou.

Kolem 23:00 pak dáváme závěrečný „Ztracený podzim“, loučíme se a vzájemně si navzájem děkujeme za velice příjemný společný večer, předběžně se s paní hostinskou domlouváme na případné další vzájemné „sajdlovské“ spolupráci, v hojném počtu rozdáváme kartičky a následně začínáme balit všechen materiál, a že ho není málo. Lehce před půlnocí pak plně spokojeni opouštíme toto přívětivé místo a opět ve dvou sekcích drahně po půlnoci dorážíme do svých domovů.

 

* 07.07.2016 - Bystrzyca Klodzka - velký rynek

Zájezdy do nedaleké bratrské Polské země patřily vždy k nejatraktivnějších součástem hudebního života našich amatérských těles, neboť co si budeme namlouvati, přístup polských pořadatelů a diváků se od toho českého poměrně dost odlišuje. Navíc již delší dobu bádáme nad tím, jak co nejúčinněji obnovit staré dobré dobré vztahy, jejichž základy byly položeny již bratru před více než 12 lety a které bohužel postupem času tak nějak lehce vyvanuly, což je nepochybně škoda.

Proto jsme byli velice potěšeni, že se nám opět ozval Tomek Myczka s nabídkou vystoupení v rámci bystrzyckých hudebních čtvrtků a jelikož jsme všichni čtyři muzikanti byli v ten den volní, bylo možné obratem potvrdit naši účast. S ohledem na nejednoduchou mezinárodní situaci, kdy je českopolská hranice střežena ostražitějším způsobem, volíme pro jistotu o něco dřívější čas odjezdu v 15:30 z Hečmandy a díky tomu, že jedeme pouze ve čtyřech bez Báry, je možné vměstnat se pouze do jednoho vozu, a sice Trumpetkovy nové Škody Octavia Scout, kterou br. flétnista obdržel jako služební vůz. Nakládáme a překládáme vše potřebné a přes Letohrad, Šedivec, Celné a Studené míříme do Dolní Lipky a po silnici č. 33 přes Miedzylesie neomylně v 16:50 vjíždíme na velký rynek v Bystrzyci Klodzke.

Hned po příjezdu tamo je zřejmé, že se na rozdíl od minulého podujatí v Dusznikach Zdroji bude jednat o akci organizovanou standardním způsobem, takže parkujeme nedaleko pódia, navazujeme kontakt s pořadateli a jdeme poklidně usednout na venkovní terasu nedaleké pizzerie. Zde si u pohledného personálu objednáváme 4 piva „dužo“ tzn. EDEL za 5,50 Zl., následně pak ještě druhé kolo a též 3 zapiekanky se šunkou a sýrem za 7,50 Zl., zatímco kolem nás zběsile rejdí polští hošové na bicyklech. Záhy k nám přichází Tomek, probíráme programové rozčlenění, kdy bychom měli hrát jako druzí hned po estrádním souboru, přednášejícím tou dobou Radeckého marš ve volném tempu resp. další klasické jánrové operetní kusy, a tanečním souboru místních děvčat. Taktéž jest nám předán sjednaný honorář, abychom měli na pivo, a jelikož i počasí je pro podvečerní akci přímo ideální, lebedíme si celkem značně. V 17:45 Tomek s Karlem odcházejí probrat vše potřebné s novou direktorkou Oszrodka kultury v Bystrzyci, my zbývající pak ještě chvíli sedíme, načež taktéž odcházíme k pódiu provést přípravy na vystoupení. Zvukaři pracují v obvyklém standardu, mixpulty mají 2 digitální na tabletu a na telefonu, a i když odposlechy nejsou zcela ideální, zvuk ven je velmi kvalitní.

Po krátkém slovním úvodu v českém jazyce začínáme obvyklou sestavou „Ej gorale“ a „Včelín“, přičemž hned od prvních tónů publikum, tvořené pestrou věkovou směsicí od malých dětí až po bělovlasé kmety, reaguje vstřícně a sympaticky, zejména jeden pán v první řadě nalevo. Dáváme tedy kusy spíše štěpné a bystré, mimo jiné i „Another Brick In The Wall“ či specielně pro tyto příležitosti secvičený „Du du“ od polské kapely Lady Punk a pokládáme se do výrazů odpovídajícím způsobem. Po domluvené zhruba hodině hraní dáváme poslední kus „Špejchar blues“, děkujeme spokojenému publiku, uvolňujeme prostor následující Tomkově kapele a zejména rádi a s potěšením přijímáme pozvání sympatické paní direktorky na občerstvení v radniční restauraci. Jsouce uvedeni uniformovaným strážníkem usedáme na venkovní terase a za zvuku velmi příjemného bigbítku debužírujeme 3 steaky na lávovém kameni s opékanými brambory a zeleninovým salátkem + 1 opékaného lososa s americkými brambory a zeleninou + pivínko Zywiec + kávičku, vše v naprosto skvělé kvalitě a množství, načež rozmlouváme s paní direktorkou o možnostech budoucí kulturní spolupráce a též dojatě vzpomínáme na časy našich prvních zájezdů do Polské země. Přesně ve 22:00 se jen neradi musíme rozloučit a za vlahé hvězdnaté noci se po stejné puťovce navrátit ve 23:00 do svých domovů. Akce z naší strony hodnocena v nejvyšších stupních, inu, kdyby pokaždé takto bylo ...

 

* 18.06.2016 - Letní slavnost Brumbárov

Tak kupodivu i tato akce bude patrně v našich myslích uchována velmi, velmi dlouho, neboť Velký Mannittou tomu tak chtěl, že se přihodilo vše, co se přihodilo. Avšak postupně. V pondělí 13.06.2016 ve 2:01 povila naše zpěvačka Bára dcerku Lauru, takže se od tohoto okamžiku věnuje zejména rodinným záležitostem a nějaký čas budeme muset vystupovat bez ní. Nu, a jelikož červnové víkendy jsou doslova nabity akcemi, musí br. Karel večer předávat ceny na Ústeckém videosalónu a proto si s pořadateli již koncem dubna domlouváme hrací čas od 16:00 do 17:30, aby bylo možné se včas vrátit domů. Rovněž je v ten samý den festival na Habřince, kde zase hned po obědě hostuje s kapelou Madam cajonista Václav. Taktéž se od 15:00 koná otevření ústecké nádražní budovy alias „Staré dámy“ a ani doprovodný program brumbárovské letní slavnosti, začínající ve 12:30, není až tak zcela k zahození, pročež se nakonec logisticky rozhodujeme vyrazit ve dvou 3 + (1 + 2) nezávislých sekcích.

Na místě samém se spořádaně setkáváme v 15:15 ve chvíli, kdy jest nebe ze 4/5 pokryto sympatickou kupovitou oblačností, teplota vzduchu v exteriérech i interiérech činí optimálních 20 stupňů a všichni přítomní, přítomní ve velmi hojném počtu, si pěkně libují, jak se nám dnes to počasíčko pěkně vydařilo, lepší podmínky jsme si vskutku nemohli přát. Pozorujeme tedy dohrávající dechovku „Opočenku“, nabalenou v dlouhých kalhotách, košilích a vestičkách, zaznamenáváme několik drobounkých kapek deště bůhví odkud na zem dopadajících a jednomyslně si říkáme, takto ano, takto by to věru mohlo být dobré.

Bohužel, přesně ve chvíli, kdy začínáme plugovat, mizí všechny mraky jakoby mávnutím kouzelného proutku někde v nenávratnu a na pódiu, tvořeném kamionovým vlekem bez kšiltu s černou podlahou a šedými stěnami, se díky přímo sálajícím slunečním paprskům v krátké chvíli rozpoutává pouštní peklo, zvící minimálně 50 stupňů celsia. Okamžitě z nás začíná kapat pot stejně jako z obou zvukařů, dovedně kličkujících mezi námi a stojany, přičemž naše úpěnlivé pohledy na nebesa nejsou vyslyšeny ani zbla a veškerá naše snaha ukrýt sebe a nástroje do byť jen sebemenšího náznaku stínu naráží než na další a další žhavé paprsky, pronikající jako lasery do všech myslitelných skulin. Se slzami v očích vzpomínáme na pověstnou plzeňskou Portu 1999, nasazujeme jedny až dvoje brýle, převážně sluneční, pokoušíme se ladit, prakticky zbytečně a marně, br. Karel neméně zbytečně mění baterku v kytaře, zjišťujíce posléze, že se urval přívodní kablík, takže musí jet na mikrofon, mě z nějakých neznámých důvodů drnčí struna „D“, avšak i přes vše výše uvedené spojenými silami s drobným dvacetiminutovým zpožděním nakonec docilujeme velmi slušného zvuku jak ven, tak i v rámci odposlechů na totálně rozžhaveném pódiu.

V 16:20 zahajujeme produkci obvyklou již čechomorovou bystrou sestavou „Ej gorale“ a „Včelín“, následovanou  pečlivě vybíraným sledem kusů, vhodných do daných bojových podmínek. Br. Karel se v rámci průvodního slova snaží publikumu pod stanem didakticky vysvětlit, co a proč se odehrává na pódiu, ovšem jak dodatečně zjišťujeme, jeho řeč není celkem pochopitelně chápána ani dost málo, neboť v celém areálu panuje naprostá pohoda, ženy v těžce zastíněném mírným vánkem skvěle provětrávaném hledišti málem klepou kosu a balí se do svetříků a všichni včetně pořadatelů udiveně hledí na pódium, cože se to tam, u všech všudy, děje, že jsou ti hoši tak uřícení :-)

Naštěstí v nejkritičtějších okamžicích, kdy se o br. Karla a cajonistu Václava málem pokoušejí mrákoty a úžeh, přichází tekutinová limonádová a pivní pomoc v podobě kolegyně Dany a pana Čížka, takže můžeme jakž takž pokračovat. Je zajímavé, že v prchavých okamžicích pomíjivého štěstí, kdy se na nebi objeví drobné mraky a slunce za ně alespoň na chvilku zaleze, je na pódiu okamžitě naprosto skvěle, avšak jedná se opravdu a bohužel pouze o nepatrné výkřiky ze světlých temnot.

V 17:45 se loučíme svěžím kusem „Locomotiv Breath“, hraným však díky celkovému tepelnému vyčerpání v poněkud fůnusmaršovém tempu, děkujeme publiku, rychle balíme nástroje a vybavení a neprodleně organizovaně prcháme do stínu na lavice otřít čela, dočerpat tekutiny a rozebrat situaci. Taktéž fasujeme dohodnutou mináž v podobě kančího gulášku a vepřových výpečků, vše v pověstné brumbárovské kvalitě. Ještě chvíli probíráme některé hudební a restaurační problematiky, načež v 18:30 třebovská sekce s br. Karlem opouští prostor a odjíždí plnit další úkoly. Naše ústecká sekce ještě chvíli setrvává, mastí žolíky, avšak v 19:00 odjíždí taktéž. No, letošní sezóna nás tedy zatím rozhodně nijak nešetří :-) 

P.S. Večer ve zprávách na internetu zjišťujeme, že v tu samou dobu, kdy jsme v Brumbárově potili krev při produkci čechomoráckých kusů, zkolaboval v Ostravě při vystoupení leader opravdického Čechomoru Franta Černý, no jestli v tom nelze nevidět prodloužené prsty Mannittouovy ...

 

* 11.06.2016 - Ústí v pohybu - 17. ročník - náměstí

Po loňské interpretační odmlce na této akci, způsobené ousteckým personálně administrativním kulturním kvasem, jsme letos opět dostali příležitost býti povoláni na ten náš ryneček rynek, abychom ve velmi dobrém sobotním čase pohráli ku radosti nejen své, nýbrž i posluchačů, přítomných v poměrně hojném počtu. S ohledem na pokročilé stádium samodruhosti naší zpěvačky Báry sice není až tak zcela jisté, zdali ještě nastoupíme v plné sestavě, ale nakonec se zaplaťmannittou daří a v 16:00 se na náměstí scházíme v plném počtu 5 + 1 osob. Rozbalujeme nástroje v přístřešku vedle pódia, avšak záhy raději přecházíme na radnici, abychom v klidu a pokoji naladili a zejména se lehce rozezpívali. V 16:15 pak začínáme plugovat a nutno konstatovat, že to jde velmi bystře, logisticky propracovaně a zejména kvalitně, takže zvuk na pódiu je naprosto skvělý, to se to panečku hraje. Jsouce uvedeni dcerkou Petrou začínáme v 16:30 přesně v souladu s programem hbitě a svižně osvědčeným kusem „Včelín“, následovaným pečlivě vybranou sestavou kusů, kde lze zejména využít Bářina zpěvu. Nálada na pódiu je výborná, pročež se pokládáme do výrazů a jak tak sledujeme reakce publika, i posledně jmenované je spokojeno. Na závěr a svým způsobem i na doufejme, že jen  přechodnou rozloučenou s Bárou, pak dáváme příznačnou již „Je vaux“, abychom si poslechli pěknou francouzskou nejen výslovnost. V 17:20 spořádaně končíme, děkujeme publiku, balíme a nakládáme, ve stanu nahoře na náměstí ještě chvíli hodnotíme celkovou hudební situaci, načež se třebovská sekce rozjíždí do svých domovů. Vhledem k tomu že jsem panem cimbálistou od Jožky Šmukaře požádán o zapůjčení hlavového mikrofonu, čemuž samozřejmě nelze nevyhovět, škoda, že mám jenom jeden, basistovi by se hodil taktéž, využívám takto vzniklého časoprostoru k přátelským rozhovorům s několika přáteli, známými a taktéž dcerkou s chlapcem. Akce hodnocena velmi kladně, uvidíme, co nám přinese příští rok.

 

* 28.05.2016 - „Polsko-Czeskie Potyczki Piwne“ Duszniki Zdrój aneb po delší době opět zahraniční zájezd do Polské země

Vzhledem k tomu, že současný hektický čas tak nějak postupně odvál druhdy družné a poměrně četné kulturní vazby na sousední spřátelenou Polskou zemi, byli jsme všichni velmi potěšeni e-mailem od pana Andrzeje Nawrota, který nás přes Tomka Myczku pozval hrát na rynek do malých lázniček Duszniki-Zdrój na akci „Polsko-Czeskie Potyczki Piwne“ spolu se spřátelenou kapelou Těžká doba. Br. Karel tedy provádí drobnou logistickou korespondenci, jejímž prokazatelně hmatatelným závěrem jest vystoupení našeho tělesa v sobotu 28.05.2016 od 18:00 za v Polské zemi obvyklý honorář, zvukař s aparátem údajně zajištěn, občerstvení předpokládáno. Inu, v Polské zemi jsme hráli již vícekráte, vždy, až na nepatrné výjimky, bylo vše na nadstandardní úrovni, tak jaképak copak cavyky, natož pak obavy, že.

První náznaky jistých nejistot přicházejí v sobotu dopoledne, kdy Míra Junek mobiluje br. Karlovi, že tam s Těžkou dobou hráli včera vpodvečer, že zvukař neměl mikrofony a kabely a že k dovršení všeho po třech odehraných kusech odešel mixpult a bylo po vtákách i po vystoupení, pročež je třeba vzít s sebou vše potřebné včetně pojistek a tvrdé polské měny na samocatering. O hodinu později mi mobiluje Michal Krejčík, zvěstujíce prakticky to samé a to již situace začíná vypadat podezřele, navíc k dovršení všeho aktuální digitálně radarové mapy naznačují v dané lokalitě možnost silných podvečerních dešťů a bouřek.

I přes vše výše jmenované se na vteřinu přesně v 15:00 sjíždíme resp. v mém případě scházíme ve čtyřčlenné sestavě na Hečmandě, nakládáme do Trumpetkova kombíku, zastavujeme se u mě v atelieru pro kombo a čemodan, neboť Zelená ulice jest zablokována závody do vrchu, a podle pečlivě sestaveného itineráře vyrážíme přes Libchavy, Rychnov nad Kněžnou, Dobrušku, Olešnici a Lewin Klodzki do Duszniků-Zdróje, které nacházíme zcela bez problémů, rovněž tak rynek, to již nebe nad námi zlověstně šedočerné nic kladného nevěštící.

Parkujeme před radnicí na vyhrazeném místě za páskou a ledva stačíme najít Tomka a schovat se pod nafukovací stanové pódium, začíná pršet a bouřit silným způsobem a to tak, že velmi. Pročež chvíli postáváme na jediném relativně suchém místě uprostřed stanu, diskutujeme o tom života běhu, a kdy vlastně budeme hrát, přičemž se plně naplňují další temné informace od Těžké doby, a sice že organizace celé akce není příliš pevná nejen v kramflecích a že občerstvení si skutečně musíme zajistit vlastními silami. Přebíháme tedy pod další z řady paraplat, vybíráme zdrojówy zdroj nefiltrovaného piva od jednoho z místních malých pivovarů pod sousedním parapletem a běžíme zakoupit 4 kusy po pětizlotce bez pěny. Spolu s Tomkem přešlapujeme pod ne zcela těsným zastřešením, díky němuž se popíjené velmi chutné pivo postupně mění z dvanáctky na desítku, a společně přemítáme o tom, jak to dnes vůbec bude, pozorujíce jednak nedaleké opuštěné grilovací centrum ve tvaru Locomotiv Breath, druhak obecní kamenný pranýř v jednoznačném tvaru falického symbolu. Jelikož však ani toto zvolené místo není zcela bezpečné, přebíháme ještě jednou pod další největší stan relativně plný lidí, kde sice kape na hlavu o něco méně, avšak podlaha jest tvořena dvěma poměrně vydatnými potoky. Po padesáti letech poprvé jednou potahuji z br. Karlem umně stočené "velbloudky".

V těchto pohnutých okamžicích konečně napevno rozřešujeme celou nejednoduchou situaci tak, že Tomkova kapela vůbec hrát nebude a my že bychom to vzali za ně, avšak hlavní pořadatel záhy přichází s tím, že pro jistotu by dnes už nehrál nikdo, že by nám vyplatili poloviční honorář a že by se jelo domů. To nás ovšem pranic neuspokojuje, neb jsme sem přijeli hrát a né jen tak planě zahálet, pročež se na základě krátké v polskočeském částečně ručním jazyce vedené diskuze domlouváme na tom, že bychom si namísto na rynku mohli zahrát v suchu kdesi v hospůdce „U Muflona“. No konečně pořádná chlapská řeč, tak to má být, takže nasedáme do vozů, Tomek k Trumpetkovi, já k jednomu z polských muzikantů, a spolu s několika dalšími vozy se dvěma poměrně odlišnými puťovkami přemísťujeme na místo samé, ležící daleko vysoko nad Dusznikami ve výšce 744 m.n.m. po cestách v poslední fázi připomínajících spíše lesní tankodrom se sklonem cca 38 %. Avšak chata samotná jest vybudována v lokalitě přímo impozantní s dalekými výhledy jak dolů na lehce zamžené město, tak kupříkladu i na Krkonoše se Sněžkou, a její celodřevěný interiér s množstvím salonků a též zkušebnou místní kapely nás okamžitě inspiruje pouze ke kladným úvahám. Neprodleně se tedy stěhujeme dovnitř, provádíme usazení v rohu hlavního prostoru, krátce zapůjčuji čínské violoncello místnímu sympatickému basistovi a baskytaristovi a během několika málo okamžiků již procítěně unpluged hudeme obligátní „Sladké je žít“. Kupodivu publikum ihned reaguje spontánním a naprosto vstřícným potleskem, což nás podněcuje k velmi durchgefühlovanému výkonu v úvodních bystrých a štěpných kusech a zejména si konečně všichni oddechujeme, že se vše nakonec vyřešilo takto všeobecně přijatelným způsobem. Rovněž přísun piwa i nealkoholických tekutin je kontinuelní a dostatečný, takže co více si přát.

První přestávku věnujeme zejména přemístění Trumpetkova vozu na nedaleké vcelku spořádané lesní parkoviště, což by s ohledem na charakter komunikační spojnice bylo za tmy prakticky nereálné, čímž si zajišťujeme možnost odjezdu i po setmění po cestě, kde není třeba vystupovat z auta, aby si člověk neurval vejfuk, pročež je Trumpetka uklidněn a my ostatní ostatně také. I druhá a třetí série našeho vystoupení probíhá v oboustranně velmi vstřícné atmosféře, pročež se nebojíme premiérovat v Čechách prozatím opomíjený kus „Du du“ od kdysi kultovní polské kapely Lady Punk, který je i přes náš výrazně východočeský přízvuk taktéž přijat velmi příznivě. Jednoznačně dobrá nálada pak vede jednoho z místních muzikantů k tomu, že Václavovi přináší až doposud opuštěný a nevyužitý dřevěný noční stolek jako alternativní cajon, přičemž to za všeobecné pozornosti a veselí vůbec nezní špatně, i když na něm Václav sedí jako vosa na bonbóně. Inu, Cajon Muflonowy :-)

V rámci přestávek, trávených venku na terase s výhledy, pak jednak přijímáme pochvaly od polských pánů i paní posluchačů, hezky se to poslouchá, avšak zejména rozmlouváme o polských a českých kapelách, které známe, docházejíce přitom k jednoznačným bilaterálně souhlasným souhlasům. Po padesáti letech podruhé jednou potahuji z br. Karlem umně stočené "velbloudky". Lehce kolem 20:30 dáváme poslední kratší sérii, zakončenou ještě jednou expressivně provedenou "Honky Tonk Woman", kdy dokonce 3 místní kobjetky provádějí koordinovaně synchronizovaný figurálně promyšlený tanec, to se nám ještě nikdy nestalo :-) Jelikož náš čas se plně naplnil, nezbývá, než se srdečně rozloučit s již poměrně početným publikem a spokojenými pořadateli a zejména pečlivě zabalit veškeré hudební vybavení, pozorujíce při tom po nás nastupující klasickou rockovou kapelu s originál baskytarou Gibson SG a dvoumanuálovými varhanami Yamaha vzor 1972, to by se to poslouchalo, kdybychom to byli bývali věděli předem ...

Kráčíme k zaparkované Octavii, nasedáme na vůz, postupujícím soumrakem opatrně sjíždíme pod kopec do města, špatně odbočujeme doprava místo doleva, po lehčím bloudění a následné konzultaci s místním občanem motoristou se vracíme zpět, u benzínové pumpy se neúspěšně pokoušíme vyměnit zlotky za kačky, a zanedlouho již zaplaťmannittou nalézáme známá místa a silnici E 67, vedoucí nás E.T. domů k domovu. Avšak ani nyní nemá býti všem protivenstvím konec, takže těsně před Kociolem nejprve čmucháme zvenku jakousi podivnou spáleninu a hned vzápětí musíme zastavit, neboť úzká silnice před námi je zablokovaná mnoha hasičskými a policejními vozy, likvidujícími vrak zcela shořelého automobilu, odloženého do příkopy. Naštěstí je akce téměř u konce, takže nečekáme dlouho a teď již doopravdy můžeme na jeden zátah jechat do země české, domov můj.

Václav, který údajně od rána nic nejedl a pouze hasil žízeň bardzo mocnymi piwy, vede vzadu na sedadle polohlasné monotématické monology na téma „jakou bagetku bych si dal, u které benzínové pumpy či jinde by ji mohli mít, čím bych ji zapil, no a nemusela by to být ausgerechnet právě bagetka, mohla by to klidně být i nějaká dobrá pizza ... “, ale vzápětí usíná a probouzí se až těsně před Ústím. Téměř o půlnoci vysazujeme br. Karla před Babykou, posléze jedeme na Zelenou vysadit mě a pak již třebovská sekce pokračuje samostatně do Hylvát a do České Třebové.

No, zažili jsme již ledacos, s určitými svízeli jsme předběžně i počítali, ale přece jen, šedivá je teorie a bardzo zieleny strom života muzikantskiego, cholera jasna. Avšak budeme-li ještě někdy pozváni do bratrské Polské země, určitě opět v žádném případě rozhodně, ale rozhodně neodmítneme :-)

 

* 29.04.2016 - 6. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

K našemu neskrývanému potěšení jsme i letos v únoru byli již pošesté osloveni panem Tomášem Kupkou, zda bychom opět nezahráli na této pro nás již téměř kultovní akci, s čímž jsme samozřejmě všichni do jednoho plus jedna jednoznačně a kladně souhlasili.

Počasí je sice po celý týden typicky dubnové, poněkud komplikovanější a dosti chladné, avšak páteční odpoledne je naštěstí poměrně slunečné s teplotou dostatečně převyšující očekávaný podprůměr.

S ohledem na složitější logistiku se na místo samé dopravujeme v redukovaném počtu 4 osob, neb Václav z provozních důvodů nemůže, pomocí 3 nezávislých automobilů, abychom ve 14:30 začali plugovat, tentokráte díky chybějícímu Trumpetkově klíčovému kabelu sice poněkud jiným, avšak rovněž plně funkčním způsobem.

V 15:00 zahajujeme osvědčenou čechomorovou sestavou „Ej gorale“ a „Včelín“, následovanou vloženým blokem tanečního oddělení třebovské ZUŠ, po němž opět usedáme ke strojům a zodpovědně interpretujeme převážně poklidnější a k happeningovému posezení vhodné kusy. Na rozdíl od prosluněných částí areálu je v našem tradičním hudebním zastíněném koutku relativně zima a vlhko, takže přestávky využíváme zejména k nahřívání prochladlých muzikantů jak na sluníčku, tak u buřtového ohně, avšak ani to nám ani v nejmenším nebrání pilně interpretovat a plně se pokládat do výrazů.

Publikum, spokojeně se vyhřívající se na dřevěných lavicích kolkolem asfaltového sportplatzu, je přítomno v přiměřeném počtu, přičemž oproti minulému roku je tentokráte tvořeno mnohem větším počtem přátel, známých, muzikantů, divadelníků a rodinných příslušníků, se kterými v rámci volných chvil přátelsky diskutujeme. Takéž nelze opominout staršího velmi seriózního pána, takto pana Dobrouckého, tchána pana ředitele, sedícího na židli na speciálním místě na travnaté lóži rovněž na sluníčku, po celou dobu pozorně naslouchajícího a svědomitě tleskajícího, který nám přichází velmi osobně poděkovat, což nás naplňuje veskrze dobrými pocity.

Lehce po 17:45 dáváme poslední kratší pětikusovou sérii, po níž se v 18:00 loučíme s příjemným posluchačstvem a spokojenými pořadateli, balíme nástroje a zejména šňůry, rozdáváme několik propagačních kartiček a ještě chvíli rozmlouváme s třebovskými přáteli, načež se v klidu a míru rozjíždíme do svých domovů za plněním dalších večerních úkolů a povinností.

 

* 23.04.2016 - Oslava padesátin v hospůdce „U kapličky“ v Horce u Chrasti

Celou tuto akci vymyslela paní manželka budoucího jubilanta letos v lednu na základě jednoznačně kladných dojmů obou manželů z našeho loňského prosincového vystoupení v Holubníku S. Ž. K. v Košumberku, přičemž příprava a organizace probíhala výhradně elektronickou e-mailovou cestou a navíc při dodržení prvního stupně vševojskového konspiračního utajení, aby manžel zhola nic netušil a naše narozeninové vystoupení tak pro něj bylo naprostým překvapením.

S ohledem na větší vzdálenost stanovujeme odjezd na 16:30 z Hečmandy, kdy kupodivu i třebovská dvoučlenná sekce přijíždí v 16:37, to již naše 3 + 1 ústecká sekce plně připravena, takže pouze stanovujeme pořadí velitelského vozu a obratem přes Vysoké Mýto, Luže a Chrast míříme k místu samému, díky pečlivé a zodpovědné přípravě bez nejmenších navigačních zaváhání. Přesně v 17:30 parkujeme před pěknou hospůdkou ve středu obce, obratem jsme kontaktování paní organizátorkou a též je nám sděleno, že se manžel rozhodl provést drobné úvodní hudební vystoupení se svojí tříčlennou rockovou formací, po kterém bude následovat vystoupení naše, s čímž samozřejmě plně souhlasíme. Hned poté s touto nově nastalou skutečností šetrně seznamujeme i vlastního oslavence, kterého naštěstí ani trochu „nešlehá“, nýbrž je naopak velmi potěšen a nepředstíraně mile překvapen. Pročež vcházíme dovnitř, přátelsky se zdravíme se všemi přibližně 60 účastníky, usedáme v čele stolové sestavy a ochutnávajíce z široké nabídky nabízených pochutin nasloucháme skvělému výkonu klasické tříčlenné sestavy kytara + basa + bicí, přičemž již v těchto chvílích je nad slunce jasnější, že jsme se sešli na společné nejen hudební vlně. Inu, hraje-li pan baskytarista trsátkem na originál Fender Precission model 1970 + kultovní tranzistorovou hlavu Peavey 400 s dvoupatnáckovým kabinetem z téhož období, není jářku zhola o čem dále diskutovat, to se s Bittnerem a Bittnerovou nedá srovnat, že :-)

Po takto labužnicky bytelném úvodu začínáme pilně plugovat my elektroakustičtí bigbítkáři, žertovně slibujíce dobře naladěnému publiku to, že při naší produkci si budou moci i vzájemně povídat, přičemž v rámci obligátního úvodního kusu „Sladké je žít“ vcelku nenásilnou uživatelsky přívětivou formou plynule přecházíme ze zvukové zkoušky k vlastnímu vystoupení. Již při prvních tónech „Ej gorale“ a „Včelína“ je pak evidentní, že jsme vskutku narazili na jemné znalce dané hudební problematiky, neboť všichni posluchači a z valné části zároveň i tanečníci okamžitě začínají neformálně spolupracovat a svým upřímným a nefalšovaným zaujetím dodávají nám, skromným amatérským muzikantům, vydatné porce vysokonapěťové interpretační energie, pročež to do nich „valíme“ jako o život, pokládajíce se do výrazů seč nám síly stačí.

Jest pravdou, že na konci první silně náročné a žánrově vydatné série máme všichni orosena nejen čela, ještě jedna takováto „kláda“ a vezou nás vrtulníkem, avšak naše vzájemné dojmy jsou vskutku impozantní. Jdeme se tedy bystře občerstvit, ladíme do rudoběla rozžhavené nástroje a více nežli přátelsky lehce rozmlouváme s nadmíru spokojeným posluchačstvem.

Druhou sérii zahajujeme netradičním „Another Brick In The Wall“ a na přání přednesenou „Variací na renesanční téma“ a opět je jasné, že jsme zacílili do černého, pročež ani tato série není žádná „kotlíkářská selanka“, nýbrž pořádný „nářez“, ovšem to se to hraje, když publikum reaguje takto příznivě a nejenom, že si s námi nadšeně kolektivně zpívá prakticky všechny přednášené kusy, nýbrž častokráte provádí i tzv. „mexické vlny“, což tedy, pravda, jako kapela nezažíváme každý den, že :-)

Proto i druhá přestávka představuje převážně skutečný oddech a tankování spotřebovaných tekutin a pevných látek, při kteréžto příležitosti jest nutno zodpovědně konstatovat, že naprosto vše nabízené a podávané, ať už grilované masíčko, řízečky, kuřecí paličky, gulášek, tataráček, roládky, slané vrtulky, mořské plody, jednohubky, o zeleni, sýrcích a sladkostech nehovoře, slyne nadstandardně vysokou kvalitou a bez uzardění se rozplývá na našich odborných jazycích.

Třetí sérii zahajujeme reaggeovým „Odjezdem“ a pomalounku začínáme nenápadně přecházet do klidnějších zadumanějších poloh, tedy samozřejmě v rámci navozeného kontextu, přičemž ani tato změna není nikomu v sále cizí, ba právě naopak, takže dost často by na zaplněném parketu špendlík nepropadl, tolik se tam k sobě tulí tanečních párů. No vida, že to jde, když se chce :-)

Po této sérii s ohledem na pokročilý noční čas a opotřebení některých našich prstů přemítáme o tom, že již dáme pouze jednu poslední kratší poklidnější závěrečnou rozlučkovou sérii, což jest sice hezké a praktické předsevzetí, avšak funguje pouze chvíli a částečně, neboť br. Václav, nacházející se v nadstandardně dobrém ořechově uměleckém rozmaru, exceluje na cajon neuvěřitelnými rytmickými kreacemi, čímž přivádí posluchače opět téměř do varu a v rámci nefalšovaného multijánrového nadšení slibuje ve slabé chvilce dokonce i dechovku. Naštěstí se nám daří nasadit tuto sice nadmíru potěšeníhodnou, avšak logisticky ne zcela proveditelnou situaci zpět na koleje a pomocí osvědčených myšlenkově hlubokých kusů dovést celý večer v tom nejlepším okamžiku k ideálnímu závěru, zhmotněnému po spontánně, avšak značně promyšleně zorganizované žádosti o přídavek skladbou „Co ti dám lásko pod stromeček“.

I poté publikum nadšeně aplauduje, avšak opravdový konec již opravdu, ale opravdu nastal, pročež po opakovaných mnohonásobných projevech díků ze všech světových stran vypínáme elektrické zdroje, sofistikovaně začínáme balit více nežli velké množství na pódium dopraveného materiálu a konečně je čas opravdu zevrubněji pohovořit s řadou evidentně spokojených účastníků akce o nejrůznějších problematikách a zejména též o tom, že i my jsme dnes nadmíru spokojeni, neboť hrát pro takovéto publikum jest největším potěšením a požitkem.

Ve 23:30 se více nežli srdečně kolektivně loučíme s celým osazenstvem, v dešti a silném čtyř až pětistupňovém chladu nasedáme do vozů a studenou mokrou nocí míříme do Vysokého Mýto, kde u značkové Shellovy benzínové pumpy pomocí psychologického dvojtriku „těhotné děvče“ a „seriózní postarší pán“ lopotně rozměňujeme honorář  a rozevlátý br. Václav rozlévá pracně sehnanou kávu. Poté se již pouze nejkratší cestou ubíráme ku svým domovům, kamž přibýváme v 01:30 poměrně dosti zdemolováni.

Akci, na které jsme konečně poprvé v plné sestavě využili nový aparát Peavey Escort včetně zapojení linek ze všech komb do odposlechu, nelze hodnotit jinak, nežli jako nanejvýš přínosnou a nepochybně určitě hodnou následování, kéž by Velký Mannittou dopustil, aby pokaždé takto bylo :-)

 

* 06.04.2016 - Vernisáž výstavy „Plenér 2015“ SŠUP ve foyeru Roškotova divadla v Ústí nad Orlicí

Naše účast na této v rámci střední školy umělecko průmyslové již obligátní akci, poprvé pořádané mimo prostory druhdy „textilky“, byla domluvena celkem bystře br. Karlem zhruba koncem března v rámci dlouhodobých vzájemně dobrých vztahů. Vzhledem k předpokládanému rozsahu hraní se rozhodujeme pouze pro úzký tříčlenný kolektiv bez aparátů, pročež sraz je stanoven na 15:30 a přesně v ten čas my dva staří bratři vcházíme do dveří. Když však ani v 15:45 nepřichází třetí z bratrů, věkem prostřední bratr mu telefonuje zjišťujíc s údivem, že nejmladší z bratrů zapomněl (!?!) a že tudíž neprodleně chvátá napravit, co zameškal. Naštěstí přesně v 16:00 brzdí před hlavním vchodem, ještě za chodu vytahuje flétny z baťůžku a hned vzápětí je připraven k produkci. Po několika úvodních pedagogických slovech dáváme první tříkusovou sérii, zahájenou klasickým již „Ej gorale“, načež po nedlouhé přestávce, vyplněné prohlídkou zajímavých výtvorů z malebné oblasti spišské kapituly a též drobným občerstvením z místních zdrojů, dodáváme ještě jednu o něco delší sérii, abychom zhruba v 16:45 poděkovali příjemnému publiku, lehce pohovořili s několika účastníky a víceméně bystřeji se rozešli do svých domovů plnit další svěřené úkoly a povinnosti. I přes nevelký rozsah lze akci hodnotit jako milé zpestření jinak značně šedě šedivých administrativně legislativních dubnodnů.

 

* 18.03.2016 - Malá scéna Ústí nad Orlicí :-)))

Tato akce vznikla poměrně náhodou vhodným využitím již zabukovaného termínu po zrušené akci v lanškrounském klubu Alfa, kdy nám bylo líto promarnit večer, když už jsme si ho všichni vyhradili pro tu naši muziku, že.

Úvodem nutno předeslat, že jsme jednak poprvé v historii veřejně nasadili do služby nový kompaktní aparát zn. Peavey Escort 5000, jednak jsem po 3 letech vyměnil struny na violoncellu, přičemž obojí posléze vykonalo více nežli záslužnou zvukovou práci.

S ohledem na předpokládané složitější plugování dáváme sraz již v 18:00 a je to dobrý nápad, neboť instalace doposud nepoužitého zařízení v poměrně stísněném prostoru maloscénní šatny s sebou přináší některé menší nepředvídatelné technické a logistické svízele, které je třeba bystře a operativně řešit. Mimo jiné jsme v neposlední řadě rádi, že se sem skrzeva všechny ty nové dráty a stojany vůbec vejdeme, byť dnes hrajeme pouze ve 4 (+1) bez cajonu.

I přes vše uvedené ohlašujeme několik minut po sedmé první kus, a sice „Ej goralé“, a seriózní prokazatelně hudebně vzdělané publikum převážně zralého věku v příjemně plné kavárničce může, řečeno vzletně slovy kapelního básníka a lingvisty, položit svá vytříbená ucha na nové elektroakustické zdroje amerikánské provenience. První část vystoupení končíme kusem „Špejchar blues“, načež odcházíme načerpat tekutiny, provětrat hlavy a též jemně doladit, když si nástroje dostatečně "sedly" s ohledem na teplotu, tlak a rosný bod.

Za vstupní kus druhé série je vybrán štěpný „Pro tebe“ a i tato část probíhá ve velmi poklidném vstřícně přátelském duchu, kdy publikum reaguje rozhodně pozitivně a odměňuje naši snahu milým potleskem. Po druhé krátké přestávce dáváme pak již poslední pouze krátkou čtyřkusovou sérii ve složení „Wish You Were Here“, „Blues o spolykaných slovech, „Variace na renesanční téma“ a “Slunečný hrob“, po níž se srdečně loučíme a neprozřetelně stahujeme aparát, avšak posluchači od pravého zadního stolu nás nepřeslechnutelně přesvědčují, abychom přidali, čemuž nelze odolat. Chvíli tedy štelujeme, aby to vůbec hrálo a samozřejmě rádi plníme přání našich věrných až nejvěrnějších v podobě myšlenkově bohatého kusu „Carpe diem“ s méně standardně vyvedeným instrumentálním úvodem.

Poté se loučíme ještě jednou, teď již doopravdy, děkujeme všem zejména za inspirující atmosféru, načež v rámci závěrečné činnosti nejen balíme, ale i přátelsky rozmlouváme s posluchači jak z Ústí, tak i ze vzdálenějšího Letohradu.

Jako první pak opouští prostor Bára s celou rozvětvenou rodinou včetně babičky a nastávajícího pana otce, který nás slyšel poprvé, a poté br. Trumpetka, trávící předchozí pracovní dny v daleké západně kapitalistické cizině. Ve 23:00 nasedáme na vůz i my dva nejstarší a obligátní již dopravně přepravní trasou završujeme celý nadmíru vydařený večer. Ze všeho výše uvedeného pak víceméně přímo a neprodleně vyplývají tři strategicky významné všekapelní úkoly neboli SVVÚ : za prvé br. Karel důkladně opráší kytarový úvod ke Carpe Diem, za druhé musíme vytvořit PPS Zákl. ř. 1 - 02 PE 5000 neboli zevrubný nástin komplexní časově prostorové adjustace a obsluhy nového aparátu, nýbrž jeho důsledné a efektivní využití tedy rozhodně není jen tak a za třetí si budu ještě na pódiu psát poznámky, abych se pak následně nemusel ptát ostatních méně sklerotických členů kapely, co jsme ten večer hráli :-)

 

* 20.02.2016 - Masopust Rudoltice

Pozvání na první letošní akci jsme obdrželi od spřátelené osoby Jirky Hurycha v polovině ledna a Mannittou tomu tak chtěl, abychom mohli zodpovědně přislíbit účast v plné sestavě ba i se stále pěvecky aktivní Bárou, vynacházející se v pátém měsíci :-) Vyjíždíme v 18:30 tradičně již ve dvou nezávislých sekcích, s ohledem na inzerovaného zvukaře relativně nalehko a s přihlédnutím k dosti málo zimnímu, o to více však deštivějšímu počasí, přes horský Skuhrov.

Na místo samé, tedy k vícefunkčnímu kulturnímu domu v Rudolticích, přibýváme přesně v 19:00 zcela mezi prvními, bez dlouhých okolků a za deště vynášíme materiál přímo na jeviště a neprodleně začínáme rozestavovat a plugovat. Přítomný aparát jest sice digitální a mohutný, dokonce i se 2 + 2 nepřímými patnáctipalcovými superbasy, leč i přesto občas dochází k napísknutí mikrofonů či neoprávněnému vniknutí síťového brumu, avšak zvuková zkouška probíhá v pohodě a nálada na palubě jest kladná a dobrá. Ihned po otevření integrované hospůdky jdeme provést osobní průzkum nabízených možností, které jsou rozhodně velmi příznivé, a již se blíží 20:00, pročež nastupujeme ke strojům a začínáme hrát obvyklou a osvědčenou úvodní čechomorovou sestavu „Ej gorale“ a „Včelín“. Publikumu, převážně stylově maskovaného, sice v této úvodní fázi není přítomno příliš mnoho, avšak naslouchá pozorně a záhy již některé odvážnější páry dokonce nastupují na parket provést drobný večerní taneček.

Zhruba po hodině dáváme první a jedinou ne příliš dlouhou přestávku, vyplněnou laděním, doplněním potřebných tekutin a taktéž pozdravením se s další kapelou dnešního večera, kterou díky houslistovi Václavu Jiruškovi omylem považujeme za Ponny Express, leč není tomu tak.

Druhou část zahajujeme štěpným „Another Brick On The Wall“, následovaným pestrým výběrem štěpnějších kusů, vhodných nejen ku poslechu, nýbrž opět i ku tanci. Na samotný závěr pak dáváme v nedávné době znovuoprášený „Slunečný hrob“, po němž se přátelsky loučíme s již mnohem početnějším publikem, hbitě balíme a velmi rozumně ukládáme nástroje do aut, abychom posléze měli volný časoprostor a taktéž nepřekáželi na pódiu.

Třetí část dnešního večera jest pak v nedaleké umně skryté firemní jídelně vyplněna vysoce kvalitní večeří ve složení kuřecí plněná rolka s farmářskými opékanými brambory a taktéž klasické vepřové řízky s bramborem, vše z nejkvalitnějších surovin s velkou zeleninovou oblohou. Bára opět baští jako na mlejn, inu, náš člověk, což jako jemný znalec oceňuji, zatímco Václav si tento příjemný bod odbyl již před vystoupením. Chvíli klábosíme s pořadatelem Jirkou Hurychem, vyřizujeme nezbytné administrativní úkony a jdeme krátce naslouchat do sálu.

Zhruba ve 23:00 odjíždí třebovská sekce jednak na ples do Přívratu, jednak do vlastní České Třebové, zatímco naše ústecká sekce ještě chvíli sedí a naslouchá druhé účinkující kapele ve stylu country, na rozdíl od nás se zvukařovými volume a bassy zcela doprava. Jelikož den byl všestranně náročný, nezdržujeme se přespříliš a ve 23:30 odjíždíme taktéž, tentokráte s ohledem na aktuální meteorologickou situaci raději po rovinách přes Třebovice a Českou Třebovou, přičemž domů na Žižkov, do „Báby“ a na Zelenou přibýváme lehce po půlnoci. Akci hodnotíme kladně, zejména pak jako zcela novou jánrovou zkušenost do našeho interpretačního portofolia, neboť na Masopustu jsme hráli poprvé a lze doufat, že třeba nikolivěk naposledy.

 

=================================================================================================================

6. SEZÓNA 2015

* 19.12.2015 - 11. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových" v Košumberku - „Čobolotobolo“

Jelikož jsme letos v Holubníku zcela nepředvídatelně ještě nehráli, byl jsem nadmíru potěšen, když se mi začátkem prosince ozval Jirka Obhlídal s tím, že se šťastně rozvedl a zda bychom u něj stihli uspořádat do konce roku jedno mimořádné vystoupení, a sice pouze v prapůvodní tříčlenné sestavě, tak jako tomu bývávalo za starobylých dobrých časů gulášových Rolls – Royceů a tak. Jelikož tomuto, byť poněkud méně obvyklému přání nic nestálo v administrativně legislativní cestě, neprodleně jsme provedli bystrou logistickou rozvahu, potvrdili termín, prakticky jediný možný a též jsem vyrobil archaický plakátek a limitovanou sérii kartiček s historickou tříčlennou fotografií z charitativního vystoupení onehdy v Javornici.

S ohledem na redukovaný počet vystupujících figur vyjíždíme v sobotu z Hečmandy v 18:25 opět pouze jedním, a sice Trumpetkovým autem ba i s kolegyní Danou, takto neodmyslitelnou duchovní matkou a sestrou celého Holubníku, abychom v 19:15 zastavili na místě samém a provedli organizovaný přesun na tradiční vnitroprostorové pozice. Srdečně se vítáme nejen s Jirkou Obhlídalem, ale i po hodně dlouhé době přítomnou Petrou Smejkalovou, novou paní hostinskou a též mnoha dalšími již zde přítomnými sedícími věrnými posluchači.

Tak jako minule i dnes jedeme částečně na komba, částečně přes Jirkův aparát, i když plugování není tentokráte prosto drobných zvukařských protivenství a záludností, a taktéž jako předpředminule jsem i tentokráte stižen nachlazením, u všech vousů Mannittouových.

Přesně ve 20:00 zahajujeme dosti netradičním „Blues o spolykaných slovech“, následovaným pečlivým výběrem kusů, které jsme v řadě případů nehráli již značně, značně dlouho, přičemž evidentně znalé a poučené publikum, přítomné v hojném počtu, naslouchá velmi pozorně a odměňuje naši interpretační snahu znaleckým potleskem. Ve 20:55 dáváme první přestávku, vyplněnou laděním, doplňováním tekutin a též aplikaci léčebné hruškovice, která evidentně pomáhá na hlasivky.

I druhá část je ve znamení návratu k PPS hudebně interpretačním kořenům, což jest vděčné konverzační théma, několikráte diskutované o přestávkách s Jirkou Obhlídalem, který nám laskavě, zevrubně a dostatečně didakticky objasňuje, proč se rozhodl povolat nás sem právě pouze ve třech - stručně řečeno prostě proto, že mu to s ohledem na charakter prostoru a místního prostředí připadá jako naprosto dostačující, gruntovní, žánrově nerozmělněné a též principielně prosto populárně profláknutého popíku.

Třetí část věnujeme převážně čechomorovým koledám, doplněným ve druhé polovině klasickými opět kusy, aby toho veselého předvánočního veselí nebylo přes míru. Kupodivu i koledy dopadají na úrodnou půdu diváckého porozumění, pročež nám ve většině případů zdatně pomáhá smíšený pěvecký sbor celého osazenstva. To již kvalitní hruškovice, kterou konzumuji v malých pravidelných léčebných dávkách, koná svoji záslužnou práci, takže původní skřehotání se zaplaťmannittou pozvolna mění v jakýs takýs pomocný zpěv.

V rámci třetí přestávky s údivem zjišťujeme, že se pomalu rychle blíží půlnoc, pročež se rozhodujeme dát poslední kratší sérii a teprve poté provést občerstvení. Hrajeme tedy velice procítěně osvědčené kusy, například „Nebeskou bránu“, „Nad stádem koní“ a tak, přičemž jako oficiálně poslední píseň nasazujeme „Ztracený podzim“. Jelikož publikum tleská převelice a též nešetří slovy chvály, hezky se to poslouchá, přidáváme ještě jeden opravdu poslední kus, a sice „Co jsem si vzal“, provedený v ideálním tempu s excelentním Trumpetkovým hobojoflautovým sólem. I nyní publikum hezky tleská a nešetří slovy chvály, avšak už je všem jednoznačně jasné, že nastal opravdový konec.

V dobrém rozmaru a rozpoložení balíme, rozmlouváme s publikem ať už léty osvědčeným či dnes zcela poprvé do Holubníku přišedším, načež usedáme v kumbálu a baštíme vysoce kvalitní na malá kolečka nakrájenou méně obvyklou klobásku jitrničkového typu, dílo místního řezníka Červinky, pod jehož rukou když prasátko zahyne, není to marná smrť, doplněnou Jirkou vlastnonožně šlapaným kyselým zelím, a též místní osvědčené lahůdkové utopence, to vše završeno kvalitním chlebíkem a pověstnými jedenáctistupňovými svijany.

Spokojeně spolu s Jirkou a jeho přítulným společenským hospodským kocourem hodnotíme průběh dnešního večera a též obecné či konkrétnější společensko rodinné události, které se v tomto roce seběhly, a nebylo jich málo, avšak věnujeme se i ryze odborným tématům, jako například možnosti prozkoumat akustickou akustiku nedalekého kostela v Janovicích. Zhruba v 01:15 se naněkolikráte srdečně loučíme, nakládáme podle osvědčeného schématu a jasnou hvězdnou nocí tmou s máchovským poloměsícem, svítícím nízko nad obzorem temným za lehké recitace klasických veršů ujíždíme k domovům, na Hrádku pak mlhou silně neprůhlednou, naštěstí pouze krátkodobou.

Akci lze hodnotit jako velmi, velmi příjemnou, v rámci příslovečného téměř vkročení do stejné řeky skutečně vedoucí ku kořenům, avšak zejména tvořící více nežli důstojnou tečku za tím naším celým letošním hudebním PPS případem.

 

* 12.12.2015 - Třetí adventní koncert v celodřevěném kostele sv. Jiří v Loučné Hoře

K tomuto vystoupení jsme se dostali lehce od lesa přes Pepu Kněžka, který má v Loučné Hoře dobré déledobější hudební kontakty a jako takový nás doporučil pořadatelům místních adventních koncertů, takto „Okrašlovacímu spolku Smidarska“. Digitální slovo dalo slovo, prakticky obratem jsme se domluvili na všem potřebném a br. Karel mohl s naší laskavou pomocí sestavit, sepsat a zejména též odeslat pořadatelům program ku vytištění, sestavený dílem z klasických kusů, dílem z čechomorových koled. Zároveň průběžně zjišťujeme technické parametry místa samého resp. kde nechal tesař díru, neboť „Kantoři“ z Hradce Králové tvrdí, že v kostele je ukrutná zima, neb tam profukuje spárami mezi trámy, zatímco Pepa Kněžků naopak sděluje, že mezery jsou již dávno ucpány a dokonce přibyla i okna, takže žádný průvan nehrozí – inu dnes již naprosto klasické informace a dezinformace, šlak aby se v tom vyznal. Pro jistotu ale raději všichni volíme bytelnou teplou zimní strůj včetně cyklistických rukavic, mínus 12 stupňů na lanškrounské farní zahradě varuje i po létech.

S ohledem na předpokládaný charakter akce se rozhodujeme vyrazit pouze ve čtyřech bez cajonu, což má i tu výhodu, že do této dosti vzdálené a doposud neprobádané destinace můžeme vyrazit pouze jedním, a sice Trumpetkovým, vozem. Sraz máme ve 14:00 na Hečmandě, kdy i obvykle se opožďující bratr Trumpetka tentokráte přijíždí na svoje poměry neobvykle brzy již ve 14:07. Překládáme, nakládáme, rovnáme, ucpáváme a usazujeme a ve 14:15 vyrážíme směrem na Hradec Králové a Hořice. Již v první fázi konstatujeme, že jsme s sebou nevzali jednak pořádnou navigaci, druhak Trumpetkovu vyhřívanou „Flautetasche“, třeťak v případě br. Karla i relace všech ostatních kusů, neboť proč by si je bral, když přece budeme hrát jenom to podle programu, že. Naštěstí cesta ubíhá bez orientačních problémů a díky mapě na Bářině telefonu a slušnému cedulničení skutečně v 15:50 zastavujeme v Loučné Hoře hned vedle malebného celodřevěného kostela i se zvoničkou. Navazujeme kontakt se sympatickými pořadateli, přenášíme materiál do zákristie, objednáváme si teplý čaj, svařák a medovinu a neprodleně začínáme plugovat a taktéž pečlivě ladit. Prostředí včetně akustiky je na první pohled více nežli příznivé, takže nenastávají žádné problémy, až na „P“ a „B“ u Bářina mikrofonu, to ale musíme to v klidu vyřešit doma ve zkušebně.

Již od 16:30 proudí do kostelíka davy lidí a záhy je zcela plno v počtu cca 150 posluchačů, což nás naplňuje zejména pocitem zodpovědnosti, nýbrž na „Vichr z hor“ to tady díky zalígrované zákristii a pouze jednomu bočnímu vchodu rozhodně nevypadá. Opět lehce nastiňuji možnost hrát i jiné kusy, nežli ty na seznamu, přičemž ohlasy jsou nyní o dost kladnější, nežli minule, zejména pak od osob, které si s sebou pro jistotu vzaly všechno :-)

Přesně v 17:00 br. Karel pronáší příměřeně vtipnou úvodní řeč, načež počínáme hrát „Proměny“ a „Kočky“, kdy již během těchto úvodních kusů sledujeme, že publikum je naladěno na stejnou notu a reaguje prokazatelně vstřícně. Pročež se pokládáme do výrazů a hrajeme velice pečlivě a procítěně, ostatně akustika a dokonalá slyšitelnost téměř principielně brání čemukoliv jinému.

V 18:00 dáváme přestávku, vyplněnou konzumací teplých nápojů, návštěvou místní neosvětlené toitoiky a zejména ladění, i když nástroje si již zvykly a kupodivu sedí. Druhá polovina vystoupení je pro změnu sestavena z koled a opět musíme konstatovat, že publikum je věci znalé a proto naši interpretační snahu odměňuje upřímným a nefalšovaným potleskem. Snad i proto dopadají dobře i „Andělové“, jeden z našich nejtěžších kusů, kde to tedy z členů kapely čekal jen málokdo a někteří dokonce verbálně nabádali raději tuto „kládu“ vůbec nehrát !

Na inzerovaný závěr dáváme „Carpe Diem“, přijatý rovněž velice přívětivě, následovaný delším velice milým potleskem, který sice těší, co si budeme namlouvat, avšak rovněž i zavazuje, a už je to tady, co přidáme, když jsme si relace nechali doma a zpaměti umíme jenom něco. Patrně vytvoříme nové kapelní úsloví : proč sis nevzal všechny kusy ... proč bych si je bral, tyhle kusy se nehrajou :-) Po kratší rozvaze tedy dáváme tématicky přijatelné „Co ti dám lásko pod stromeček“ a jelikož i tento kus padá na úrodnou půdu, opět publikum tleská tak, že to na skutečný závěr nevypadá. Naštěstí máme v zásobě „Blues starý ženský“, kdy Bára nezištně půjčuje br. Karlovi svoji relaci, kterýmžto se nám daří doopravdy uzavřít myšlenkový koloběh všeho dnes předneseného. Za posledního závěrečného potlesku se více nežli přátelsky loučíme, představujeme kapelu včetně „Báry Čápkové“, děkujeme všem přítomným za vytvořenou atmosféru a ve spolupráci s dalšími teplými tekutinami v poklidu balíme, stěhujeme, nakládáme, rovnáme a usazujeme.

Jelikož nedílnou součástí našeho vystoupení je i večeře v nedaleké hospůdce „Na křižovatce“, svěřujeme se do péče dvou sester pořadatelek, pod jejichž vedením přecházíme resp. přejíždíme tamo, přičemž hned první vstupní dojem s přátelskými pozdravy od zde již sedících spokojených posluchačů naznačuje, že i tato část programu bude v naprostém souladu. A vskutku, jak podávané pivo Svijanské, tak „rozebrané ražničí s rýží“ jsou v prvotřídní kvalitě a množství, pročež si lebedíme velice, rozebírajíce z více zorných úhlů pohledů zejména hudební průběh dnešního večera.

Jako první, stejně jako minule v Němčicích, má kupodivu zbaštíno Bára, což mazácky chválíme, avšak odpovědí jest nám věta, kterou si patrně budeme pamatovati ještě hodně dlouho : no aby ne, když jím za dva ..... Chvíle nechápavého ticha ..... asi tak ..... Chvíli nám trvá, než zcela chápeme obsah právě vyřčeného, leč záhy vysvítá, že se nejedná o žádný předsilvestrovský gastronomicko populistický žert, nýbrž o zcela reálnou realitu. Gratulujeme tedy Báře společně s pořadateli, probíráme některé veřejně publikovatelné mládeži přístupné detaily této nově nastalé skutečnosti, my starší objasňujeme těm mladším význam archaismu „samodruhá“, zjišťujeme stav dalšího studia a použitelných babiček na Olomoucku a tak, ovšem zejména si v plném rozsahu uvědomujeme, že více nežli plodné čtyřleté období současné pětičlenné sestavy se v roce nula šest patrně nachýlí ku konci. Inu, co Mannittou řídí, nejspíš dobře řídí, ovšem mohl ještě nejen on ještě nějaký ten rok počkat, že ...

Ve 21:00 se více nežli srdečně loučíme i zde, vyměňujeme si kontakty s pořadateli, kterým taktéž nastiňujeme možnost uspořádat ve zdejším krásném kostelíku kupříkladu nějakou obdobnou akci i v létě zatepla, načež se tmavou hvězdnatou mrazivou nocí tmou poklidně navracíme k domovům, kamž přibýváme ve 22:30. Akci jednomyslně hodnotíme jako všestranně velice vydařenou, oceňujíce zejména dnes již méně obvyklý zcela nadstandardní přístup publika k prakticky neznámé kapele bůhví odkud, nepomíjejíce přitom ani současnou nejednoduchou obecnou situaci, kdy je třeba vážiti si teplého lidského slova mnohem více, než kdykoliv dříve. Tož tak ...

 

* 29.11.2015 - Zahájení adventu Ústí nad Orlicí

Toto vystoupení zorganizoval v rámci svých pracovních vztahů br. Karel s tím, že kromě uživatelsky přívětivého počasí přislíbil zejména vyhřívané pódium a teplé nápoje k tomu, což jsou komponenty, bez kterých se v zimě venku bez újmy na zdraví hrát nedá. I přesto jsme se všichni, pamětlivi zdravotních komplikací z předchozích let, nabalili jako pumpy, kožich a teplák a všechno, už jich sedm zmrzlo, budeš osmý, a v 15:10 jsme se v počtu 4 osob, tentokráte výjimečně bez cajonu, sešli na radnici v přípravně. V 15:30 přecházíme deštěm na pódium, ihned začínáme plugovat a jelikož zvučí mladý Jindra Helekal, jde vše jako po másle, vše je připraveno na svém místě a není tudíž potřeba žádných sáhodlouhých peripetií. V této souvislosti nelze nezmínit, že po celou dobu plugování o nás firemní smluvní konferenciér Mirek Němec hovoří tak dobře, že si to snad ani nezasloužíme, ale hezky se to poslouchá, což o to, pročež ho pilně chválíme :-)

Směle a bez zvukové zkoušky začínáme v 15:40 hrát nejednoduchý kus „Proměny“, následovaný koledou „Tisíc andělů“, předvedenou v plodné společné spolupráci se smíšeným sborem Alou Vivat, takže to zní vskutku impozantně, načež opět pouze ve čtyřech pokračujeme myšlenkově náročnějšími klidnějšími a pomalejšími kusy, to aby se publikum, vystavené zimě a zejména protivnému dešti, mohlo jednak adventně zamyslet, když už počasí a obecná mezinárodní situace nestojí za nic, avšak i drobně pousmát v rámci bratrova Karlova humorného „Stodolového“ přebreptu „havrani kouřili na poli“. Ve druhé části vystoupení dáváme rovněž několik štěpných a posluchačsky vděčných koled od Čechomoru a již je zde takořka půlpátá, takže spořádaně a disciplinovaně uzavíráme osvědčeným kusem „Den přeslavný jest nám přišel“.

Vzhledem k dalšímu následujícímu programu balíme ještě o mnoho střelhbitěji, nežli pověstní Cimrmani v rámci akce „Vichr z hor“, ukládáme navlhlé nástroje do futrálů a do aut a hbitě spěšíme na radnici teple svlažit hrdla, zhodnotit předvedený výkon, poslechnou si nácvik 4 fanfárových trubačů a též se uradit o dalších akcích, které nás v prosinci čekají. Zaznamenané bezprostřední ohlasy z řad publika i spřátelených muzikantů jsou vcelku příznivé, takže snad jsme důvěru v nás pokladenou nezklamali.

 

* 27.11.2015 - Afterpárty po derniéře divadla Šlegl v KD Němčice

Účast na této významné němčické společenské akci nám nabídla spřátelená ústecká kapela Těžká Doba, která se v tento den nemohla sejít, a proto dala pořadatelům kontakt na nás, za což jí dodatečně děkujeme. Po krátké digitální a telefonické komunikaci s pány Chocholou a principálem Václavem Kodytkem jsme se rychle, věcně a operativně dohodli na všem potřebném a v pátek ve 20:30 vyrazili klasicky již ve dvou sekcích na místo samé. Oproti jiným akcím jela naše ústecká sekce nikoliv mojí zimní Favoritkou, která tou dobou trpěla drobnou závadou na elektroinstalaci, nýbrž bratrovým Renaultem Megane Grandtour sice s výkonným motorem a prostorným kufrem, avšak poměrně nízkým sportovním podvozkem. Tento se projevil hned ve 21:03 při příjezdu k němčickému kultůrhausu, kdy jsme poctivě štrejchli jak vepředu spoilerem, tak vzadu koulí, naštěstí bez dalších následků. Na sále jde právě potlesk po odehraném spektáklu, takže přicházíme právě včas a za chodu plugujeme na sále ponejprv v koutě pod pódiem, avšak hned vzápětí přímo čelně pod pódiem, což se s ohledem na uspořádání stolů jeví jako mnohem lepší řešení.

Prakticky přesně v předem předpokládaných 21:30 začínáme hrát „Ej gorale“, následovaný osvědčenou sestavou spíše bystřejších a štěpnějších kusů. Publikum jest tvořeno jednak členy místního ochotnického šedesátičlenného spolku, jednak příznivci tohoto sympatického sdružení, přičemž nutno konstatovat, že od prvních taktů jsou patrny vzájemné sympatie, naše kusy jsou publiku známy a v řadě případů jsou tedy společně notovány. Lze rovněž konstatovat, že hra pouze na komba je taktéž přínosná, neboť je možné se při naší produkci u zadních stolů i standardně bavit.

První přestávku dáváme po poctivé hodině a půl hraní, přičemž zejména doplňujeme tekutiny, já po dlouhé době jako neřidič i pivínko jedenáctistupňové Radegast, a taktéž ladíme, nýbrž nástroje si již zvykly na zdejší teplotu a vlhkost a mírně „sjely“.

Druhou třetinu zahajujeme interpretačně náročným kusem El Condor Pasa, na který skupina nejvěrnějších počíná tancovat, pročež tedy i další kusy vybíráme tak, aby bylo možné průběžně neodcházet z kola, ven. Nálada na palubě je pak všestranně velmi vstřícná, pročež se pokládáme do výrazů a pějeme z plných akustických a zejména též elektrických sil.

Druhou přestávku z valné části vyplňuje nadmíru příjemný bod programu, a sice večeře v podobě svíčkové na smetaně s knedlíkem, kterou si dáváme korporativně všichni stejnou jako jeden PPS, a děláme dobře, neboť kvalita a množství jsou znamenité. Zapíjíme opět Radegastem, zvláště pak někteří, že :-) Na závěr večeře odcházím s panem principálem k baru, kde si pomocí malých becherovek připíjíme na tykání sumarizujíce, že se přes ústeckotřebovskou elektriku známe již bezmála drahných 25 let.

V dobrém rozmaru a uměleckém rozpoložení nastupujeme do třetí poslední a závěrečné části, kdy jsou řady tanečníků ještě o stupeň bohatější, přičemž v zápalu tance a nepochybně pod vlivem podmanivé hudby dochází dokonce i k tomu, že jest jako hmotný projev jednoznačného souhlasu a teenagerského nadšení použita i poněkud méně obvyklá součást dívčí garderóby, což je, přiznejme si to naprosto poctivě a z očí do očí, pouze zřídkakdy splněný sen téměř každého standardně orientovaného rockera, o amatérském akustickém bigbítkáři z chudého orlického pohraničí nehovoře. A nic na tom nezmění ani posléze zjištěný fakt, že se jednalo o předem rafinovaně promyšlený filmově divadelní trik k ošálení naivních a důvěřivých prosťáčků. Tak snad někdy příště ...

V 01:15 provádíme závěrečnou v podobě „Nebeské brány“, velmi přátelsky se loučíme s přívětivým a laskavým publikem, vyřizujeme nezbytnou administrativu a v rámci balení absolvujeme několik dalších hudebně konstruktivních rozhovorů. V 01:45 vyrážíme opět nadvakrát na cestu k domovu, přičemž naše ústecká sekce opět nadvakrát škrtá Renaultem o silnici, naštěstí i tentokráte bez újmy, ztráty či poškození důležitých součástek. Ve 2:00 jsme pak doma jako na koni, sice celkem utaháni, leč dozajista interpretačně spokojeni. 

 

* 03.11.2015 - Vernisáž výstavy ... Jiří Fikejz: 45 - abstraktní tisky v Malé scéně v Ústí nad Orlicí

Toto víceméně komorní vystoupení vzniklo na základě dlouhodobě dobrých vztahů, kdy nás jeden z našich věrných posluchačů Jiří Fikejz ml. požádal o hudební výpomoc, ku které jsme samozřejmě svolili, byť pouze ve čtyřčlenné sestavě bez Báry.
Na místě samém se scházíme klasicky nadvakráte jako třebovská a ústecká sekce lehce po sedmnácté hodině, v poklidu plugujeme dole v šatně před piánem a zhruba v 17:50 odcházíme nahoru do patra připravit se na akustický začátek. Jako první kus na rozehrání dáváme „Sladké je žít“ a poté po dvou krátkých úvodních proslovech jmenovitě objednaný „Slunečný hrob“ a na závěr úvodu pak bystrý „Šmajdák a ploužáky“. Poté se přemísťujeme dolů na původní pozice, chvíli čekáme na posluchače a posléze začínáme decentně přehrávat tradiční již „čechomorácký“ prolog, následovaný výběrem dalších vhodných kusů. Publikum v úměrném počtu, avšak o to vyšší nominální kvalitě, poslouchá se zájmem, nevyrušuje a též na některé kusy ba i tancuje, což nás velmi těší. První a jedinou dnešní přestávku věnujeme zejména doplnění tekutin, dolaďování nástrojů a vyvětrání venku před Malou scénou, načež pokračujeme v tvorbě až do 20:30, kdy se loučíme obligátní již „Variací na renesanční téma“. V rámci balení pak poměrně dlouho a nanejvýš přátelsky debatujeme s Frantou Uhlířem o muzice naší akusticky bigbítkové i jeho jazzové, o výběru naší tenkráte nové zpěvačky, o náročném sestavování relací ve francouzském jazyce, o klopotném uvádění čínského violoncella do použitelného stavu a tak, a kolem 21:00 se opět ve dvou sekcích rozjíždíme do svých domovů. Akci hodnotíme jako velmi příjemnou a poklidnou, vhodným způsobem kompenzující současnou nejednoduchou složitou dobu.

 

* 26.09.2015 - Vinobraní Česká Třebová

Poslední akcí v měsíci září se stalo Vinobraní na náměstí v České Třebové, kde naši účast domluvil s pořadateli br. Karel. Na místo samé se dopravujeme třemi nezávislými způsoby - br. Karel s Bárou, já s kolektivem a Václavem, zatímco br. Trumpetka přichází pěšmo.

Lehce před 13:00 končí vystoupení klauna Huberta, načež nastupujeme my a jelikož zvukařem jest mnohokráte plně osvědčený Jindra Helekal mladší, jde vše jako po másle, žádný byť sebemenší problém (až snad na železnou flétnu v odposlechu) a přesně ve 13:00 zahajujeme tradičními již čechomoráckými „Ej gorale“ a „Včelínem“. Zvuk na pódiu je skvělý, venku dle slov důvěryhodných osob taktéž, pročež jsme plně spokojeni a hraje se nám lehce a s nadhledem.

V kusu „Internal Exile“ praská br. Karlovi struna a jelikož jeho nová záložní elektroakustická kytara leží doma na jarmaře, musíme přerušit tok našich hudebních myšlenek a zaimprovizovat dumavým kusem „Přivázali koně“. Zde plně vychází najevo, že tuto ne zcela jednoduchou záležitost necvičíme dostatečně často a svědomitě, pročež výkon obou protagonistů není nijak oslnivý a celé to zní tak nějak prapodivně, i když úplný kolaps to naštěstí a zaplaťmannittou není. Zbytek volného času (tedy zvláště pro některé, že) pak obětavě vyplňuji vtipnou verbální vycpávkou od Franty Ringo Čecha „O struně, která nikdy nepraská“. Poté již je naštěstí vyměněno a naladěno, takže můžeme pokračovat, přičemž s ohledem na příjemnou atmosféru dáváme i „Another Brick In The Wall“ od Pink Floyd a na závěr pak bystře štěpnou „Locomotiv Breath“ od Jethro Tull.

Publikum se tváří přívětivě, my taktéž, pročež ještě chvíli po vystoupení setrváváme u lavice, kde dítě stálo, z plna hrdla baštilo, popíjejíce místní třebovské pivo z nedalekého pivovaru, konzumujíce vinobranské speciality, například trdelník s vanilkou, sledujíce ohřelounský pimprlový tyjátr „Až opadá listí z dubu“ a po konzultaci s kolegyní Danou odhalujíce, že jsem „Koně“ vzal jakýmsi nedopatřením o kvartu níž. No a pak to má Bára dozpívat a já dvojhmatově dohmatat, když dole chybí struna, že :-) Zhruba v 15:00 za příjemného slunečného odpůldne opouštíme opět natřikrát tato místa pohostinná, jedouce se věnovat veskrze soukromým záležitostem, Bára pak tradičně již rychlým elektrickým rychlovlakem do Olmützu.

 

* 17.09.2015 - Bar Husová Ústí nad Orlicí před Frantou Černým

Jelikož jest v našem rodném údolním městečku zjevně patrná snaha nejvyšších míst nějakým jakž takž vhodným v rámci možností ještě kulturním způsobem využít druhdy poměrně atraktivní prostor kavárny pod Roškotovým divadlem, kdysi dávno zvaný "Dancing" či  „Domino“, jsou zde poslední dobou jednou měsíčně pořádány pravidelné hudební akce s nabídkou velmi slušných až nadstandardně dobrých kapel tzv. „menšinových žánrů“, tedy jazzu, folkrocku, bigbeatu a tak. Mannittouzaplať se nám zadařilo včlenit se jako předkapela před nový pořad známého vynikajícího muzikanta Franty Černého z Čechomoru, který kromě mateřské kapely provozuje i paralelní kapelu „ ... a přátelé“.

Abychom měli dostatek času na plugování, scházíme se již mezi 18:45 až 19:00, zaujímáme pozice v kumbálu vedle pódia, zašroubováváme žárovku, aby zde nebyla až taková tma, obhlížíme terén a zejména pozorujeme firemního zvukaře při lopotné práci, neboť nazvučit zdejší kruhový akusticky naprosto nezoraný prostor jest věru převelice tvrdý akuořech.

V 19:40 hlásí hlavní kapela „hotovo“, pročež nastupujeme my a jelikož „naším“ zvukařem jest náš starý dobrý známý Jindra Helekal, není s plugováním sebemenší problém a to ani s violoncellem či hlavovým mikrofonem. Přesně ve 20:00 začínáme předkapelničit kusem „Odjezd“, následovaným dalšími stylově vybranými kusy spíše živějšího bigbeatovějšího charakteru. Nutno konstatovat, že zvuk na pódiu je naprosto vynikající, takže je možné se plně a komplexně věnovat uměleckým prožitkům a maximálně se pokládat do výrazů, zejména pak Bára, které to dnes zpívá z plných plic. Inu, to se to hraje a zpívá, když se muzikant slyší, že ...

Lehce před jednadvacátou dáváme poslední kus „Kočky“, loučíme se s přátelsky orientovaným posluchačstvem v počtu cca 20 osob, většinou i platících, bystře uvolňujeme pódium a během následného vystoupení Franty Černého s Markétou Poulíčkovou a kolektivem rozmlouváme o různých souvisejících organizačních a finančně živnostenských problematikách.

Ve 21:45 v rámci hudební přestávky, to již Bára opět sedí v rychlém elektrickém rychlovlaku, mířícím na Olomouc, opouštíme prostor, ponechávajíce na místě samém pouze pořadatele br. Karla, aby jako zpětný odřad pobyl až do samého konce a podal nám poté zevrubnou zprávu.

Akci hodnotíme z našeho vnitrokapelního pohledu jako velmi zdařilou, byť posluchačů dorazilo dosti pomálu, k čemuž lze pragmaticky dodat snad jen tolik, že aby ve Wildenschwerthu bylo někde „narváno až po střechu“, tak to by muselo účinkovat minimálně „Šlágr Trio“ či ještě lépe „Veselá čtyřka“ :-)))

 

* 11.09.2015 - Den regionu - Voděrady

Účast na této bezesporu významné regionální cykloakci jsme s její organizátorkou Janou Staňkovou plánovali již vícekráte, leč zadařilo se až letos. Logisticky to zejména pro náš tandemistický kolektiv nebylo zdaleka jednoduché, neboť ve 13:00 byl sraz v areálu Perla, poté všichni účastníci vyrazili na kolech směrem na Přívrat a do Svinné, zatímco my jsme se museli zpod Zacharáku vrátit domů, naložit nástroj a aparát, vyzvednout synka v družině, zavézt jej na Duklu na hlídání a to vše tak, abychom v 15:45 stáli plně připraveni na Hečmandě. Záhy přijíždí i druhý větší vůz s třebovskou sekcí, načež společně přejíždíme do Voděrad k fotbalovému hřišti s útulným hasičským kulturním areálkem v lůnu vzrostlé přírodní zelené nebetonové zeleně, kde hbitě rozkládáme komplexní aparát na zastřešené terase přímo na půl cesty mezi oběma občerstvovacími punkty.

V klidu a prosti technických problémů plugujeme, zjišťujíce velmi příznivé akustické poměry daného prostoru, a přesně v 17:00 předáváme mikrofon pořadatelům k provedení krátkých úvodních slov. Hned poté začínáme hrát klasickou již sestavu „Ej gorale“, Včelín“ a tak, kterou programově přerušujeme v 18:00, aby hned po našem levoboku mohlo proběhnout velmi zdařilé a vtipně pojaté divadelní představení amatérského spolku „Doveda“ ze Sloupnice pod režijním vedením naší letité známé Markéty Světlíkové. Bavíme se velice, pročež do druhé série nastupujeme v dobrém a veselém rozmaru, přehrávaje řadu kusů vyšší interpretační a vypovídací náročnosti.

Druhou přestávku věnujeme jednak občerstvení v podobě vynikajících vepřových či kuřecích steaků, doplněných kvalitním jedenáctistupňovým pivem, druhak řadě přátelských rozhovorů s řadou dobrých známých z blízkého i vzdálenějšího regionálního okolí. Vzhledem k uvolněné neformální atmosféře volíme neutrální konverzační thémata, záměrně se vyhýbajíce pověstnému Českému Administrativně Legislativnímu Kreténismu neboli ČALK, který ve spolupráci s neuvěřitelně idiotskou novelou zákona o záboru ZPF čiliže zemědělského půdního fondu bytelně a účinně otravuje drtivou většinu obecních zastupitelstev. Inu, jak pravil klasik, dělat v dnešní době starostu, nejlépe pak neuvolněného, na malé obci v mimopražském příhraničí, tak to je, přátelé, to je duševní úchylka. Zlatá slova.

Přibližně ve 21:30 dáváme poslední kus „Honky Tonk Woman“, loučíme se s příznivě naladěným a spokojeným publikem, vyřizujeme nezbytné organizační úkony a v rámci pozvolného balení a nakládání stíháme i další, až na výjimky převážně konstruktivní rozmluvy. Domů se naše ústecká sekce navrací chladnou temnou nocí tmou ve 22:00, třebovská pak jen o něco málo později, zatímco Bára již tou dobou sedí v rychlém elektrickém rychlovlaku, mířícím na Olomouc.

 

* 05.09.2015 - Slavnosti piva u restaurace ŠNYT Ústí nad Orlicí

První dvouhodinové hraní po dlouhých a přehřátých prázdninách, pořádané panem hostinským Pavlem Tomanem, se uskutečnilo před základní školou na sídlišti Štěpnice, kde jsme po bratrské domluvě zaskočili za spřátelenou kapelu „Těžká doba“. Na místě samém se scházíme lehce po 16:00 v době, kdy právě hraje Ponny Express s plným PA systémem, pročež první dojmy části PPS s ohledem na předpokládaný způsob nazvučení našeho tělesa nejsou právě nejoptimističtější. Avšak po krátké rozvaze se rozhodujeme učinit z nevýhody výhodu a namísto standardní pozice ve vzdáleném stanu volíme vstřícné přiblížení se lidu nadosah ve stylu „Street Music“ alias New York v kombinaci s Old Yorkem. A je to nakonec dobrý nápad, neboť sice nedrtíme posluchače decibely, nýbrž navozujeme atmosféru spíše přátelsky klubovou, tak je to spravne, soudruzi, tak to ma byt :-)

Přesně v 17:00 zahajujeme klasickou již sestavou Ej Gorale a Včelín, následovanou řadou kusů spíše bystřejšího charakteru, přičemž publikum v dohledu resp. doslechu reaguje vlídně a povzbudivě, z čehož máme upřímnou radost. V 18:00 dáváme malou technicko občerstvovací přestávku za přítomnosti ba i osmnáctistupňového pivního speciálu z bohaté téměř dvacetičlenné nabídky, načež vstupujeme do druhé poloviny vystoupení, vyplněné pestrou směsicí českých, anglických ba i francouzských kusů, podávaných s naším plným nasazením. Přestože jsme během srpna a počátkem září zdaleka nestihli procvičit  všechny kusy, pověstným houštím not bloudíme pouze jednou, naštěstí pouze drobně a vcelku nenápadně v kusu „Pro tebe“.

V 19:00 dáváme poslední skladbu „Ztracený podzim“, loučíme se s posluchači, vyřizujeme administrativní záležitosti, balíme a nakládáme vše sem dovlečené, načež ve funkci taxikáře odvážím nejdříve br. Karla a posléze i Václava, mám u nich po jednom minimálně dvanáctistupňovém pivu z pověstných lobkowitzských pivovárů.  Akci hodnotíme jako rozhodně přínosnou, byť při hraní venku v otevřeném prostoru by pro příště standardní aparát rozhodně nebyl na škodu.

 

* 27.06.2015 – Brumbárov Letní slavnost 2015

Účast na této významné „pilotní“ akci jsem domluvil letos hluboko na jaře s jedním z hlavních organizátorů všech znamenitých akcí zde v Brumbárově, a sice panem Pavlem Čížkem na základě osobně prověřených dlouhodobě nadstandardně kladných zkušeností, ať už zabíjaček, gulášových a bramborákových hodů a tak, kdy jsme během přátelských hovorů postupně plynule přešli od ryzího materiálna k potravě veskrze duševní.

Na místo samé se dopravujeme ve dvou nezávislých skupinách, já jako logistický předvoj o něco málo dříve v 15:00 a druhá část kapely o něco později v 16:15. Parkujeme na přilehlých vyhrazených lukách a po zjištění, že plánovaný program má zhruba hodinový skluz, provádíme rekognoskaci terénu a zejména důkladné prověření všech zdehle nabízených lahůdek - grilovaného prasátka, řízečků na sádle smažených, pověstného gulášku a též lahodného pivínka Primátor.

V 17:15, hned po skončení vystoupení dechové hudby „Choceňačka“, začínáme elektroakusticky plugovat a téměř přesně v 18:00 dáváme první kus „Ej gorale“. Zvuk i nálada na palubě nákladního přívěsu, tvořícího kryté mobilní pódium, jsou zcela výborné, pročež playeme jeden osvědčený kus za druhým, pokládajíce se do výrazů, přičemž publikum jest povětšinou schováno pod střechami dvou velestanů, neboť čas od času lehce pokrapuje.

Zhruba po hodině hraní praská br. Karlovi již tradičně struna (samozřejmě ta, která nikdy nepraská), čehož my ostatní nepraskající využíváme k drobné krátké občerstvovací přestávce, abychom hned vzápětí pokračovali v produkci, průběžně opětované milými a přátelskými ohlasy. S ohledem na pozdější začátek se s pořadateli domlouváme i na pozdějším konci, takže předposlední tklivě durchgefühlovaný kus „Variace na renesanční téma“, následovaný úplně posledním „Kiss me“ dáváme téměř na minutu přesně ve 20:00. Loučíme se s uznalým publikem, za drobného deště balíme náčiní a hned poté jdeme vydatně pobaštit očekávanou večeři, neb hlad a žízeň tou dobou již značné. Taktéž přátelsky rozmlouváme s panem zvukařem a též řadou vstřícně orientovaných posluchačů a posluchaček,  kdy br. Trumpetka mimo jiné názorně ukazuje zvukové možnosti xaphoonu, jsa přitom natáčen na mobilní telefon pro potřeby mladších generací.

Zhruba ve 21:00 odjíždí dopravně „třebovská“ frakce PPS domů, zatímco my s kolektivem zůstáváme, abychom za vlahého, byť poněkud vlhčího večera, ještě několikráte pohovořili s přítomnými příznivci jak o muzice, tak i dalších souvisejících problematikách, a abychom též nějaký čas setrvali na taneční zábavě s kapelou Plazma Rock, hrající velice slušně velice slušný repertoir, mimo jiné i „Venus“, kdy na připraveném tanečním parketu tanečníků mnoho mnoho, kam se hrabe oustecký pívovar s Bittnerem a Bittnerovou, to se nedá srovnat.

Akci opět možno hodnotit velmi, velmi kladně s tím, že dobří a přívětiví lidé stále žijí, byť to nemusí být ausgerechnet v rodných městysech a jejich periferních čtvrtích.

 

* 09.05.2015 – Oslava 50. narozenin Liberk – soukromá akce

Tak tato akce rozhodně vstoupí do dějin našeho tělesa na dlouhé časy tím nejkladnějším způsobem, neboť se vskutku vyvedla po všech stránkách. Na samém jejím počátku jsme byli osloveni panem inženýrem Niklem z Hradce Králové, který nás našel na internetu, zda bychom jim nezahráli na privátní akci, a sice oslavách padesátých narozenin. Pravili jsme, že rozhodně ano, načež, aby nebyl zakoupen pověstný zajíc v pytli, si nás následně úzký pořadatelský kolektiv přijel osobně poslechnout do České Třebové k Frajdlům, kde jsme navázali užší pracovní kontakt s tím, že provedení akce nic nebrání.

Jelikož jedeme v plném počtu, vypravujeme dva automobily, jeden ze Třebové a druhý z Ústí, přičemž oproti původním předpokladům i naše ústecká sekce díky zdárnému průběhu Kocianovy houslové soutěže přijíždí na Žižkov k Báře v 17:20 tak, jak jsme předběžně předpokládali. Za chodu pak všichni pokračujeme přes Vamberk a Rychnov do Liberka, kamž přibýváme v 18:10, přičemž první úvodní slova hned po vystoupení z aut znějí : pojďte honem, právě nastává první ořez ! No řekněte sami, není to dokonalé entrée ? Neváháme tedy ani na okamžik a hned po srdečném přivítání spojujeme hudebně přepravní činnost s ochutnávkou naprosto skvostně připraveného čuníka a též výborně čepovaného pivínka „Svijany“.

Hospůdka „Pod hradem“ v Liberku na návsi hned vedle celodřevěného kostelíka jest starobylým místem, pověstným již po dlouhá léta pořádáním nejrůznějších nejen hudebních akcí, i Václav zde kdysi dávno hrál, br. Karel má povědomí a já jsem zde v 90. letech bral účast na přínosném hudebně tanečním večeru. Pan hostinský s kolektivem pak dobře vědí, co vše jest potřeba učinit pro plné blaho přítomných hostů, takže jsou vytvořeny všechny předpoklady pro dokonalou všeobecnou spokojenost.

Zaujímáme místo v sále v růžku s praktikáblem a 12 zásuvkami (tady někdo přemýšlel !), plugujeme a již po prvních taktech konstatujeme, že zvuk jak v sále, tak na pódiu je vynikající včetně ne vždy obvyklé nadstandardní vzájemné slyšitelnosti. Vše funguje bez závad, takže se jdeme ještě trochu lehce občerstvit a přesně v 19:00 dáváme jako první kus tradiční již Včelín, při kterém nejstarší účastník akce, pětaosmdesátiletý čiperný pán, odhazuje hůl, věší ji pod strop na parohy a hbitě křepčí. No jestli to optimisticky nepotěší ! I další bystré a štěpné kusy jsou provázeny nefalšovaným obecným zájmem, svědčícím o tom, že jsme spolu s posluchači rozhodně ve správnou chvíli na správném místě a zejména na stejné vlně. 

První přestávku věnujeme především občerstvení a ladění, načež vcelku záhy zahajujeme druhou sérii, složenou rovněž většinou ze štěpných úderných kusů. A jelikož nálada na palubě je velmi vstřícná a publikum jemu předkládané tvorby znalé, máme jako muzikanti než kladné dojmy a pokládáme se do výrazů odpovídajícím způsobem, tedy ještě o něco více, nežli obvykle. Kupodivu řada posluchačů si s námi notuje texty a to i anglické, které si tedy nepamatuji ani já, což mě naplňuje němým obdivem.

I druhá a třetí přestávka jsou věnovány převážně přátelským standardním i ryze hudebně odborným konverzacím s paními a pány z Ústí nad Labem, Litoměřic a Suchdolu s rohovou hospůdkou „U Jezárka“, kde jsme vloni pobývali a baštili s naším tandemistickým kolektivem, a též konzumaci řady z mnoha předkládaných gastronomických lahůdek, kde je třeba kromě již jmenovaného čuníka vyzdvihnout též křehounké řízečky, plněnou roládu a v neposlední řadě i bohatý výběr nejrůznějších zákusků. To již venku lije jako z konve, což nám ale nevadí zhola nic, alespoň jsou všichni rádi, že mohou pobývat pod střechou a bavit se při naší produkci nejen z plných plic, když už bychom to měli dát do veršů, že :-)

Čtvrtou sérii zahajujeme dle přání organizátorů klasickým již narozeninovým „Živijó“, následovaným „Pramínkem vlasů“ s tancem koldokolakoukolem, „Večernicí“ a dalšími pomalejšími i rychlejšími kusy v těsném téměř nepřerušovaném sledu.

Ve 22:30 domlouváme s panem Niklem poslední kratší sérii, tvořenou významnými a plnohodnotnými kusy se závěrečným pak indiánským „El Condor Pasa“, po kterém však na četná upřímná přání nelze nepřidat již jednou dnes znějící „Locomotiv Breath“, který přítomné tanečníky všech věkových kategorií uvádí téměř do varu.

A jelikož v nejlepším se má přestat, činíme tak pro dnešek i my, srdečně se loučíme se všemi příjemnými a pozornými posluchači a s více nežli mnoha dobrými dojmy a pocity provádíme balení a nakládání všeho sem dopraveného.

Ve 23:30 odjíždí třebovská sekce, my dva s br. Karlem ještě chvíli společensky konverzujeme, baštíme nejčerstvěji usmažené řízečky a též něco málo toho prasátka, načež se lehce před půlnocí ještě jednou naposledy a již doopravdy loučíme s paní a panem Niklovými, konstatujíce všestrannou spokojenost a souznění, načež se obracíme do tmy a mlhy a v 0:20 přibýváme do Ústí.

A jak jsem již předeslal v úvodu, kvůli takovýmto skvělým akcím a takovýmto skvělým lidem my, prostí amatérští vzduchem a pivem chlazení muzikanti, pilně cvičíme škály, školíme neškolený hlas a kalafunou mažeme šmytec, neboť o tom, přátelé, o tom to je resp. o tom by to mělo být ... 

 

* 30.04.2015 – 5. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

I když doba je stále méně jednoduchá, podařilo se i letos nalézti společnou hudebně logistickou řeč s konstantními pořadateli třebovského gymnaziálního Majálesu a dohodnout se na tradičním již našem vystoupení zde, byť pouze ve čtyřčlenné sestavě bez Báry.

Počasí je sice po celý týden silně proměnlivé, avšak přímo ve čtvrtek jest kupodivu pro venkovní produkci téměř ideálně s venkovní teplotou kolem 18 stupňů Celsia ve stínu.
Přesun z Ústí provádíme pomocí mého postaršího již vozidla Škoda Favorit, do kterého se však v pohodě vměstnáme Karel, Václav i já téměř se všemi aparáty, a již ve 14:15 plugujeme na nádvoří na obvyklém místě v rohu u schodiště. Rovněž obvyklá je i minážní sestava, tvořená kvalitními bagetkami a staropramennými lahvoni. Jako poslední přichází br. Trumpetka, avšak technické problémy nejsou, tak jako obvykle, žádné, takže prakticky přesně v 15:00 můžeme po krátkém úvodním slovu místních moderátorů zahájit veselým kusem „Ej gorale“.
Lehce před 16:00 dáváme první přestávku, vyplněnou tanečky děvčat od paní učitelky Prossové, načež prakticky za chodu pokračujeme my, a sice druhou sérií. To již viditelného publikumu viditelně přibylo, takže i náš cajonista Václav je o něco klidnější. To jest totiž specifikem zdejší akce, že publikum je rozptýleno na mnoha a mnoha stovkách metrů čtverečních všude vůkol, takže ho sice není příliš vidět, ale ono tam je, naslouchá kupodivu velmi pečlivě a rovněž následně pilně chválí, když se mu produkce zamlouvá.

Před 17:00 dáváme druhou přestávku, sloužící k vyhlášení výsledků soutěží, načež nastupujeme do třetí poslední série, ukončené v 17:50 obligátně již prasklou strunou na br. Karlově kytáře při kusu „Variace na renesanční téma“. To jest signálem k rozloučení se s publikem, zabalení všeho sem dovlečeného, konzumaci výborných buřtíků, profesionálně nám opečených Danou Václavovou a provedení nezbytných administrativních úkonů. Václav poté odjíždí s Danou po vlastní ose, Trumpetka s rodinou zůstávají a my s br. Karlem odjíždíme do Ousti.

Akci opět hodnotíme velmi kladně, přičemž i letos se s pořadateli předběžně domlouváme na příští rok, inu, co si přát více, že ... Jenom doufám, že nás do té doby někoho neštrejchne :-)

 

* 11.04.2015 – Izabela jarně hrající – hospůdka „U Frajdlů“ Česká Třebová
Aneb méně je někdy mnohem více, jak by pravil klasik. K třetímu letošnímu hraní v plné pětičlenné sestavě se naše ústecká sekce schází v 19:00 na Hečmandě, aby až po střechu naloženým vozem Škoda Favorit dorazila skrzeva rozmlácený Furtdírov v 19:15 do České Třebové na místo samé, dnes kouřoprosté a pohříchu záhy prakticky i liduprosté, přestože prolhané sociální sítě slibovaly minimálně hojnou účast.

Rozbíjíme tábor tak jako minule a ještě během plugování vítáme první čtyři návštěvníky, kterými není nikdo jiný, nežli pan inženýr Nikl z Hradce Králového s přáteli, který nás oslovil ohledně hraní na padesátinách v Liberku, přičemž celý posledně jmenovaný kolektiv přibyl ze značné dálky osobně se přesvědčit, zda nekupuje zajíce v pytli, zatímco třebováci seděli na prdelkách doma.

S ohledem na probíhající fotbalový zápas začínáme hrát ve 20:15 klasickou již sestavu bystrých a štěpných úvodních kusů, setkávající se s viditelným kladným ohlasem, což nás naplňuje dobrými pocity. Rovněž jsme všichni rádi, že po delší době hrajeme opět v pěti, pročež máme obecně dobrou náladu a též se pilně a zodpovědně pokládáme do výrazů. První interpretačně poměrně náročnou sérii končíme zhruba ve 21:15 a po krátkém oddechovém času, kdy cajonista Václav zejména kurýruje bolavou pravou bubenickou nohu, vstupujeme do druhé etapy, rovněž naplněné těžkými interpretačně nejednoduchými kusy, jak také jinak, že.

Hned po začátku třetí série jest nám na stůl donesena večeře v podobě pověstného guláše, avšak my naprosto zodpovědně nepodléháme pokušení, nýbrž odehráváme ještě zhruba 6 kusů, aby to nevypadalo, a teprve posléze provádíme příjemnou konzumaci, následovanou dokončením započatého hudebního díla. To již publikum čítá i s kolegyní Danou celých 10 osob včetně vzadu v rohu sedícího Karla Hynka Gotta s přítelkyní, přičemž všichni jsou velmi vstřícní a sledují naše vystoupení se zájmem.

Ve 23:00 se rozhodujeme dát poslední kratší závěrečnou sérii, přičemž prasklá struna na kytaře tento náš zámysl ještě o něco málo zkracuje, takže definitivně posledním kusem zůstává „Malý velký muž“. Loučíme se s publikem, balíme vybavení a kolem půlnoci se opět ve stejné sestavě vydáváme domů do Ústí, kamž přibýváme v 0:30.

Akci i přes menší návštěvnost hodnotíme kladně s dovětkem, že je lépe 10 spokojených diváků, nežli plná hospoda nepřejících hlučících makovců.

 

* 13.02.2015 – Malá scéna :-))) Ústí nad Orlicí
Ani toto hraní nebylo až tak zcela oproštěno od drobných logistických zádrhelů. Nejprve vzniknul nenápadný informační šum v rámci organizační subordinace, který se však podařilo včas nasadit na koleje a plakátky nakonec visely tam, kde měly, a aby toho nebylo málo, pražský internetový distributor mi nedodal včas nový hlavový mikrofon, takže jsem v pátek v poledne musel vyrobit nový z původního závěsu, starého počítačového sluchátka, dvou windšusů, pověstných plastových smyček a univerzální izolepy. Naštěstí ale fungoval dobře, takže kriminální čin na prolhaném kupčíkovi mohl býti zažehnán.

V 18:00 se tak jako obvykle stavuji autem u br. Karla na Hečmandě, nakládáme a převážíme veškerou výbavu a v klidu začínáme plugovat v obvyklém prostoru v šatně, zmenšeném dnes o starobylé piáno, takže místa nic moc a zejména Trumpetka drhne zády o zeď.

Přesně v 19:00 přijímáme zdravici a čikuládová valentinská srdíčka od mimořádně zdehle nepřítomné babičky Sikorové a po krátkém verbálním úvodu k prakticky plně obsazené kavárně nasazujeme osvědčenou bystrou úvodní sérii „Včelín“, „Ej gorale“ a tak. Nutno konstatovat, že první část sestává z náročných kusů, vyžadujících plné soustředění, avšak Mannittou na nás shlíží laskavým zrakem a vede naše prsty a vokální party v zásadě správnými směry.

První přestávku věnujeme zejména ladění a odpočinku, teprve poté krátkým rozmluvám s řadou dobrých známých a přátel, kteří dnes našli cestu právě sem, byť mohli klidně upadnout do svůdně nasládlých tenat kapitalistické komerčně kulturní audiovizuální konkurence. Druhou sérii zahajujeme svižnou „Hruškou“, následovanou opět náročným výběrem zejména kusů, kde zpívá Bára, přičemž závěr této série můžeme učinit v závislosti na průběžném zimním času a nikoliv na prasklých strunách, které dnes kupodivu nepraskají. I druhou přestávku využíváme zejména k relaxaci, ladění, chlazení a obnově sil, neboť nás čeká třetí série, ve které premiérujeme 1 nový kus, a sice „Shadow Of The Moon“. Nelze přehlédnout fakt, že zde Velký Mannittou nedobře pohlédl na br. Karla a zapřičinil, že jeho kytarový beglajt připomínal cosi mezi trampskou tryznou nad  ztraceným mládím a kolorovaným fůnusmaršem z Tyrolských elegií. Avšak i přesto jsme i takto těžkou káru společnými silami jakž takž dovlekli ku zdárnému závěru, přičemž se dokonce někteří posluchači posléze nechali slyšet, že jim onen kus něco vzdáleně připomínal. Inu, i takovéto patálie jsou součástí nejednoduchého života amatérského lidového muzikanta, že ... Naštěstí hned následující taktéž téměř premiérový kus „Kiss Me“ vychází více nežli dobře, pročež máme všichni společně opět radost a zejména chuť do dalšího průběžného nácviku.

Kolem 22:15 dáváme poslední přestávečku, po níž následuje závěrečná série, sice kratší, avšak o to dumavější, zahájená sice hbitým „Nejlíp jim bylo“, avšak následovaná výběrem z nejzávažnějších tématických etud, kdy kupříkladu v „Husličkách“ s námi zpívá sborem a řemeslně velice zdatně prakticky veškeré osazenstvo, což se nám snad ještě nikdy nepřihodilo. V závěrečné fázi jsme pak dokonce požádáni sympatickou paní z publika o zahrání ne příliš frekventované „Andělské“, čemuž samozřejmě nelze nevyhovět, ještě, že jsme ji onehdy cvičili !

Na úplně opravdický konec pak dáváme Mišíkovu „Co jsem si vzal“, srdečně se loučíme a neméně srdečně děkujeme velmi uznalému a vstřícnému publiku, načež se dělíme do tří sekcí, kdy Bára odchází s rodiči domů, Trumpetka s Václavem společně odjíždějí na jihovýchod a br. Karel, Dana a já sedíme až někdy do 01:15 v kavárně v družném hovoru s věrnými posluchači manž. Saligerovými, který však nemohu sledovat v jeho plné šíři, jsa stižen drobným interním neduhem, vyžadujícím občasné opuštění prostoru. Akci hodnotíme velmi kladně, jen více takových.

 

* 07.02.2015 - Adam a Veronika - Kašparova chata na Adamu
Úvodní zimní hraní v letošní v pořadí již šesté sezóně rozhodně nebylo prosto drobných protivenství všelikého druhu, pročež doufáme, že příště tomu snad již bude lépěji, jinak by to tedy bylo na prášky.
Na místo samé se dopravujeme tak jako minule nadvakrát, já s kolektivem přijíždíme nahoru na Adam jako předvoj ještě za světla a hned po vybalení zaujímáme zhruba v 17:00 strategické pozice v růžku jinak zcela zaplněného a příjemně vytopeného společenského prostoru.
V 18:00 vchází dovnitř zbytek kapely, zasmušile a zejména bez pozdravu, což poněkud zaráží paní hostinskou, příčinou čehož jest, jak posléze vychází najevo, nedobrý zdravotní stav cajonisty Václava, který odpoledne účinkoval na zabijačce v Hylvátech, přehnal to s konzumací zdehle nabízených hmotných požitků a celou cestu autem prospal. A aby toho ještě nebylo málo, během plugování zjišťuji, že mi po pěti letech věrných služeb odešel do věčných lovišť hlavový mikrofon, takže to dnes budu muset uřvat nasucho. Inu, když se daří, tak se daří, že.
Přesně v 19:00 začínáme již osvědčeným Včelínem a řadou víceméně bystrých svižných kusů, během kterých se počet posluchačů v hospůdce postupně redukuje až na konečných cca 15, avšak o to více vstřícných a našeho repertoiru znalých.
První přestávku, vyvolanou prasklou strunou na kytaře, věnujeme zejména údržbě nástrojů a ladění, neboť teplý a suchý vzduch konají své záškodnické dílo. Druhou a třetí sérii volíme dle momentálního rozpoložení a též přání posluchačů, přičemž zejména bodují „Je Veux“ od ZaZ, „Locomotiv Breath“ od Jethro Tull a též kusy od Nohavici. Mimo jiné premiérujeme nový kus "Kiss Me" od kapely Sixpence, který se nám podařilo nacvičit během podzimní a zimní přestávky, zatímco 4 další na svoji premiéru ještě čekají.

I druhá přestávka je vcelku ve vhodnou chvíli vyvolána další prasklou strunou, což se tedy nestává příliš často, naštěstí má br. Karel dostatečné zásoby a není tedy nutné používat kleští, kladiv a podobného hrubého nářadí.
Po třetí sérii následuje jeden z nejpříjemnějších okamžiků dnešního večera, a sice večeře v podobě skvostného hovězího gulášku se šesti a též nakládaného hermelínu s megafeferonkou, vše v obligátně již vynikající kvalitě, pročež chválíme všichni a velmi.
Závěr večera pak pojímáme decentně a komorně, ve 22:30 dáváme závěrečnou instrumentálně druhdy portovní „El Condor Pasa“, načež se po krátkém procesu loučení a balení všeho materiálu rozcházíme dvěma směry - já pěšky po schodech nahoru na pokoj, kapela autem k domovům, dle následného svědectví za trvalého pekelně namrzajícího mrholení, pročež to prý zejména v Ústí na pověstné kocyjánkovské žžžule bylo velmi veselé.

P.S. druhého dne ráno nás přenocovavší zastihuje horská sněhová vánice a neprůjezdné cesty, takže spolu s dalšími nocležníky čekáme dole v hospůdce na příjezd spřáteleného traktoru s pluhy a radlicemi, abychom neprodleně za ním mohli vyrazit do údolí, než vítr opět vytvoří místní pověstné neprostupné sněhové jazyky. Ovšem i v nižších polohách jsou cesty šlaka silně zaváté, takže jedeme kromobyčejně opatrně, abychom nedopadli stejně, jako onen pablb v Superbu poblíž Rotneku, který to narval do lesa.

==================================================================================================================

5. SEZÓNA 2014

* 25.11.2014 - Žamberk - Rozsvícení  vánočního stromu na náměstí

V této mannittoumilé záležitosti jsme byli dne 10.10.2014 k našemu velkému potěšení osloveni Petrou Brůnovou z žamberské radnice na základě kladných referencí z letošního letního „Fošna festu“, a jelikož obě zúčastněné strany byly naladěny vstřícně a konstruktivně, velmi rychle jsme se digitálně i osobně dohodli na další konkrétní formě kulturně hudební spolupráce.

V den „Ú“ se ve čtyřčlenné sestavě sjíždíme v 15:00 až 15:04 tradičně již dvouvozmo na Hečmandě, ku všeobecnému údivu i včetně třebovské sekce :-) a okamžitě vyrážíme přes Hejnici a Dlouhoňovice do Žamberka, kamž přibýváme v 15:30. S ohledem na zcela zaplněné náměstí parkujeme až před zámkem, jdeme se „ubytovat“ do vyhrazené místnosti na radnici, vybavujeme nezbytnou písemnou administrativu a hbitě krátce cvičíme zejména koledy, které jsme s Václavem ještě nikdy nehráli. To již br. Karel třímá v útrobách svého Waschburna novou devítivoltovou údajně vysoce jakostní baterii za nekřesťanských 89,- Kč, zakoupenou  na náměstí, která s ohledem na cenu minimálně do bratrova důchodku sloužit (muset) bude.

V 16:15 nastupujeme na pódium, kde díky osvědčeným zvukařům profesionálům od Jirky Helekala během několika málo minut není co řešit, neboť vše funguje a běží jako po drátkách a zvuk na pódiu je vbrzku čitelný a hutný jako řemen, což prověřujeme pracovním „Sladké je žít“.

V 16:30 tedy zahajujeme bystrým úderným „Ej gorale“, následovaným citlivě vybranou sestavou klasických kusů a též 4 koled od Čechomoru, přičemž kupodivu není zima, flétny díky pověstné Trumpetkově kabele s elektrickou vyhřívanou poduškou ladí a na ústech nezebou, struny ani žíně nepraskají a Václav cajonista si dokonce během krátké chvíle vyhrnuje rukávy. Publikum naslouchá a reaguje vstřícně a nálada na náměstí obecně jest, myslím, celkem úspěšně oproštěna od reklamních masáží českých massmédiálních debilismů.

V 17:30 se loučíme štěpným „Špejcharem“, děkujeme publiku za přízeň, zvukařům za bezchybnou práci a kráčíme zpět na radnici svlažit hrdla horkým čajem a též krátce verbálně rozebrat dnešní vystoupení i letošní plodnou kapelní sezónu.

Lehce po 18:00 se pak opět děkujíce loučíme s pořadateli, prodíráme se neřídnoucím davem na druhou stranu náměstí a více nežli spokojeni odjíždíme ku svým domovům.

Jářku, jen více a houšť obdobných akcí, pořadatelů a měst !

 

* 08.11.2014 - 10. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových" v Košumberku - „Holubní podzimek“

I toto jubilejní vystoupení zůstane jistě zapsáno v našich myslích, byť rozhodně ve zcela opačném slova světle, nežli to nepovedené černovejrské. Do Holubníku, kde jsme letos již jednou hráli, a sice v březnu, jsme se všichni těšili, neb se jedná o jednoznačně prvotřídní dlouhodobou stálici mezi všemi akcemi našeho tělesa.

Sraz máme pro jistotu již v 17:00 na Hečmandě, přičemž tak jako obvykle skupina „Č“ přijíždí až v 17:18 údajně díky tomu, že bylo nutné vrátit se zpět pro zapomenutý mikrofon. No, jednou patrně vydám sborník obludných výmluv bratra flétnisty v rámci všech kapel, ve kterých jsme spolu během minulých 20 let kdy působili :-) Neprodleně se tedy vydáváme na cestu, dnes již zaplaťmannittou přes průjezdný Hrádek, provázenou četnými hustými mlhami, avšak i přesto přesně v 18:00 brzdíme v Košumberku před Holubníkem. K našemu nemilému překvapení však nikde nikdo a dokonce i vstupní vrátka zavřená, naštěstí se vzápětí otevírají dveře přímo od hospůdky, ze kterých vychází pan hostinský Jirka Obhlídal usměvavý zdravící vítající. Za chodu tedy vnášíme materiál dovnitř, spolu s urostlým bílým kocourem zaujímáme obligátní nacvičené pozice a plugujeme podle předcházejících schémat, uložených v digitální mišpultové paměti včetně osazení bodového reflektoru k osvětlení tištěných relací, nezbytné to pomůcky stárnoucího, leč v mezích možností gramotného amatérského muzikanta.

Lehce před 19:00 jest vše plně připraveno, pročež provádíme poslední vysoce kvalitní tekuté osvěžení s pěnou nevídané jakosti, já tedy na jeden zátah, a již ke strojům, to v hospůdce sedí pouze přibližně 10 osob a situace nevypadá až tak zcela růžově. Zahajujeme osvědčeným „Včelínem“, následovaným bystrou hutnou sérií, sloužící k vytvoření příznivého úvodního dojmu, načež během malé chvíle k všeobecné radosti přichází řada dalších posluchačů, takže záhy je tradičně příjemně plno a je tedy možné si zejména pořadatelsky oddechnout. Ne tak na pódiu, kde jde jeden náročný kus za druhým, mimo jiné i „Locomotiv Breath“ s nově nacvičenou kompozičně sice relativně jednoduchou, avšak o to působivější předehrou, tudíž brzy prakticky všichni muzikanti vyhrnujeme rukávy a počínáme otírati pot z čel či zpodčepic. První nejvýše zodpovědnou a značně rozsáhlou sérii končíme kusem „Hruška“, to již dorazila i avízovaná celkem početná ústecká sekce, načež spěšíme dozadu do kumbálu provést oddechový čas a taktéž doplnit chybějící tekutiny.

Druhou sérii zahajujeme osvědčenou „Sweet Home Alabama“, následovanou opět mnoha a mnoha interpretačně náročnými kusy, prezentovanými s plným nasazením a neméně plným pokládáním se do výrazů, byť v řadě případů s kompozičně poněkud odlišnými závěry, než je obvyklé, avšak naštěstí posluchačsky téměř nerozlišitelnými, na čemž má jistě nemalou zásluhu tradičně již excelentní zvuk jako do sálu, tak do odposlechů. Po kusu „Amerika“ dáváme druhou přestávku, opět vyplněnou zejména průběžným odpočinkem a doplňováním většího množství tekutin, v případě br. Trumpetky pak i tolik potřebného kofeinu.

Třetí sérii zahajujeme kusem „Já s tebou žít nebudu“ a pojímáme ji spíše klidněji a nostalgičtěji za pomoci starších osvědčených a známých kusů, setkávajících se s kladným přijetím ba i u posluchačů, z nichž většina z nich je zde poprvé, což jak pan pořadatel, tak i my účinkující kvitujeme s povděkem a radostí. Pouze u „Muchomůrek“ se nám tak nějak příliš nedaří skloubit názor všech účinkujících na rytmické pojetí, naštěstí i přesto, byť ve značně zkrácené verzi, působí tento kus ještě jakž takž věrohodně.  

Zhruba ve 22:30 jest nám z nejvyšších míst spiklenecky sděleno, že večerní mináž dnes bude pro změnu podávána v Luži ve chvalně známém hotelu „Vídeň“, že bude tvořena svatomartinskou husou a že by bylo vhodné co nejdříve skončit, neb husa nás již nějakou dobu marně očekává v troubě. Reagujeme, tedy zejména my někteří, mající na paměti i jiné nežli kulturně estetické kapelní požitky, adekvátně dané situaci, tedy snažíme se publiku laskavě a šetrně sdělit, že to, co právě doznělo, byl poslední kus a že už dnes nic dalšího neuslyší, leč dle očekávání se tento zámysl nesetkává s přílišným všeobecným pochopením a je třeba 2 kusy přidat, z toho úplně na závěr v Holubníku značně oblíbené „Sladké je žít“.

Zcela zmoženi, avšak velice potěšeni diváckým zájmem, loučíme se úklonou se skvělým a uznalým publikem, balíme nástroje, děkujeme panu pořadateli i osazenstvu za znamenitý kulturní zážitek a v napjatém očekávání příštího neprodleně přejíždíme do Luže na náměstí k již zmíněnému hotelu „Vídeň“. Tam se hned po vstupu přátelsky zdravíme se starým známým panem hostinským, který nás usazuje k rezervovanému kapelnímu stolu, načež za příjemného úvodního klábosení přichází jedno z dalších vyvrcholení večera, a sice transport famózně připravené velehuhusy a příloh, to vše na dvou gigantických stříbrných podnosech včetně vidlí, nerezových nůžek a porculánové butelky s pravým a nefalšovaným husasossem. Hledíme na tu krásu s ústy dokořán, provádíme bratrskosesterskou dělbu jednotlivých součástí a dlabeme jako na mlejn konstatujíce, že jak samotná husa, tak i standardní, chlupaté, karlovarské a bramborové knedlíky, bramborové placičky, nádivka, zelí dvou barev a v neposlední řadě i sossík, jsou vyvedeny v naprosto prvotřídní kvalitě, plně korespondující s pověstnými Rolls – Royci mezi guláši, boršči a řízečky ze starých časů paní Petry přímo v Holubníku. Naprosto napucnuti tak, že i já musím prohlásit, že už nemůžu (kterýžto výrok nikdo z kapely ještě nikdy neslyšel !), otíráme dnes již poněkolikáté orosená čela, chválíme všechny gastrotvůrce a s panem hostinským zevrubně diskutujeme zejména o různých druzích prvotřídních alkoholických nápojů zahraniční provenience. Na závěr pak jsou muzikanti neřidiči pohoštěni vysoce kvalitní dobře uleželou „Tullamorkou“ o síle 55 voltů, načež téměř přesně o půlnoci opouštíme s mnoha slovy díků a uznání i tento znamenitý podnik, abychom nocí tmou a opět nezřídka i mlhou vyrazili po hlavních silnicích přes Vysoké Mýto s levným benzínem k domovům, kamž naše ústecká, po celou cestu nezřízeně zívající frakce přijíždí příštího dne v 01:00, tentokráte pohříchu naprosto jednoznačně a pochopitelně bez obligátní „Báby“.

 

* 24.10.2014 - Veselé podzimní tralala „U Bobše“ Černovír

Aneb není vždycky svátek, někdy je i pátek aneb když dva dělají totéž, nemusí to vždy být totéž aneb pamatuji ve svých letech již ledacos, ale tohle jsem tedy ještě nikdy, ale opravdu nikdy nezažil ...

Tak tato akce, organizovaná určitě s dobrými úmysly Michalem Aligerem, zůstane patrně na věčné časy zapsána v našich myslích, leč z poněkud jiných a rozhodně ne příliš kladných důvodů. Původně máme hrát od 21:00, takže sraz stanoven na 20:00 na Hečmandě, leč v 19:30 mi mobiluje br. Karel, že zvukař na celou záležitost tak nějak zapomněl, proto dojel o 2 hodiny později a že se tedy vše posouvá zhruba o hodinu vpřed. Bystře to hlásím lehce přinasranému br. Trumpetkovi a br. Václavovi a ve 21:00 skutečně vyrážíme od Pokorných jedním kombiautem kolem divadla do Černovíra, kde parkujeme na předvolebně vylepšené návsi a jdeme předběžně rekognoskovat silně zahulený interiér. Právě hraje výborná třebovská jazzrocková formace Hubero Zdepeda, po níž máme účinkovat my, pročež posloucháme, spolu s řadou přátel a známých pilně chválíme a neprodleně po přídavku začínáme plugovat. No, plugovat není to pravé slovo, neboť zvukař zjevně vůbec netuší, kolik bije a prakticky pouze chodí, zasunuje a vysunuje přibližně 3 použitelné šňůry sem a tam, vypráví cosi o Bratrstvu Kočičí Pracky, krčí rameny a spolu s námi lakonicky konstatuje, že prakticky nic nehraje. On pravdu má – nehraje. Zhruba po 55 minutách marné elektroakustické snahy tedy spolu s hlavním pořadatelem Michalem kolektivně multilaterárně konstatujeme, že to pro dnešek nemá cenu, balíme nástroje, loučíme se s částí zklamaného publika, které se na nás přišlo či přijelo podívat, Trumpetka fasuje naftovné a ve 22:50 odjíždíme k domovům resp. do Báby, konstatujíce, že až nás zase někdy někdo pozve na podobnou akci, tak to snad raději pro jistotu zůstaneme doma, že.

 

* 18.10.2014 - Říčkohraní - KD Říčky Orlické Podhůří

Ani tato akce, avízovaná již někdy od léta, nebyla logisticky zcela nejjednodušší, pročež jsme byli velmi rádi, že jsme se s paní organizátorkou Stáňou Richterovou konečně na několikáté domluvili, byť pouze ve čtyřčlenné sestavě, neboť cajonista Václav byl onoho večera zaneprázdněn jinými úkoly.

Z Ústí vyjíždíme v 19:00 ve třech pouze jedním Trumpetkovým vozem, neboť Bára jede v zásadě s rodiči africkými Gri – Gri bubeníky taktéž na místě samém vystupujícími, a v 19:20 vcházíme zadem na pódium říčkovského kultůrhausu, kde již zábava v plném proudu a v sále nabito.

Provádíme prezentaci, zdravíme se s přáteli a známými, dáváme úvodní pivínko a již je čas plugovat. Pan zvukař nás zná od minule z Malé Scény, takže vše probíhá naprosto hladce a zvuk na pódiu i do sálu je velice kvalitní. Prakticky za chodu začínáme hrát osvědčené bystré kusy „Ej Gorale“ a „Včelín“, následované sestavou kusů vhodných jak k poslechu, tak ke společenskému  tanci, neboť publikum je vstřícné a našemu přednesu všestranně nakloněné, takže se pokládáme do výrazů a hrajeme ze všech podzimních sil.

Ve chvíli, kdy bratru Karlovi tradičně již praská struna, přichází na řadu i ne příliš frekventované „Přivázali koně“, zaplaťmannittou v celkem slušném provedení, kontinuelně následované silnými kusy britského a francouzského původu. Poslední dva kusy pak dáváme uklidňující Rehradice a Stodoly, načež upřímně děkujeme dvakráte se uklánějíce, přenecháváme podium poslední kapele a jdeme zabalit a odnést vybavení do auta.

Bilančně gastronomický závěr večera pak provádíme v 1. patře v salonku za nepřehlédnutelné přítomnosti naprosto skvělého gulášku a kovbojských pánví s bramborákovými střapci, vše domácí provenience, doprovázených stylovou muzikou kolegů z kapely The Blue Grass Friends s výborným frontmanem banjistou a basistou ručním rytmikem. Jeden z přítomných posluchačů sice náhle omdlévá a padá na zem, avšak jest okamžitě vskřísen a uveden do standardního provozu, takže vše zůstává při dobrém. Ve 22:00 dopíjím rychlou chutnou horkou kávičku, načež za temné tmy a hustých dílčích mlh sjíždíme pod říčkovský kopec k domovu, jsouce v obecně v kladném hudebním rozpoložení, neboť akce, kterou by bez uzardění bylo možno označit jako tzv. „Sukces“, se dle našich mínění rozhodně, ale rozhodně zcela vydařila.

 

* 04.10.2014 - Hotel Krajka Vamberk

Tak tato akce byla přímým potvrzením úsloví, že čím více, déle a usilovněji se někdy o něčem zasvěceně žvaní, tím hůře to mnohokráte nakonec dopadne, neboť byla br. Václavem zorganizována prakticky ze dne na den a ve všech ohledech nakonec vyzněla nad očekávání dobře.

Jelikož z politických důvodů nebylo možné v týdnu před akcí uspořádat pracovní zkoušku, cvičíme doma individuelně, abychom se v sobotu v 18:15 sešli kupodivu v komplexní sestavě a tradičně již 2 vozy mohli vyrazit do Vamberka na místo samé. Parkujeme před hotelem „Krajka“ a hned první rekognoskace terénu naznačuje, že jsme ve správný čas na správném místě, neboť útulný dřevěný prosklený altán v rohu rozsáhlé dlážděné venkovní terasy působí jak exteriérově, tak interiérově velmi příznivým dojmem, o vnitřním gastronomickém plně funkčním vybavení nehovoře. Rozbíjíme tábor v pravém zadním rohu s cajonem za námi, v rámci plugování konstatujeme kromobyčejně příznivou akustiku a přesně v 19:30 officiálně zahajujeme klasickou již sestavou Ej gorale a Včelín. Publikumu tou dobou již naštěstí dostatek, takže altán je příjemně naplněn, a jelikož nálada je obecně kladná, pokládáme se do výrazů a hrajeme ze všech sil.

První přestávku věnujeme tekutinovému občerstvení a zejména ladění strunných nástrojů, neboť přece jen teplota a vlhkost neblaze působí, a již nastupujeme do druhé série, pojaté dramaturgicky propracovaným způsobem s minimem průvodního slova a o to větší koncentrací hudební produkce. Kolem 21,15 přijíždí na místo samé Václavova Dana s přáteli a dalšími dvěma ústeckými muzikanty Svojdou a Mírou za účelem provedení After Party, pročež je v altánu seriózně plno. Druhou přestávku věnujeme, kromě již obligátního ladění, zejména propagaci našeho tělesa formou osobních strukturovaných pohovorů u jednotlivých stolů, spojených s předáváním tiskových kartiček, přičemž je mi vyslechnout upřímně míněná slova chvály, což rozhodně potěší.

Třetí poslední série je klasicky již kratší, rozlučková, sestavená z kusů vyšší umělecké a vypovídací úrovně, takže po posledním kusu jsme vlídnou nenásilnou formou přesvědčeni o tom, že by neškodil ještě přídavek, pročež tak činíme a je to dumavá slovenská Modrá.

Poté se již doopravdy loučíme, děkujeme uznalému publiku i panu pořadateli za příjemný večer a přenecháváme prostor hudební sestavě „Svojda Band“, hrající v sestavě kytara, banjo a cajon akustický klasický repertoir k pozdně večernímu až nočnímu poslechu.

Sedíce venku na terase pod slunečníkem nebo spíše rosníkem baštíme skvělé místní specielní hamburgery z vybraných nejjakostnějších surovin a plně spokojeni hodnotíme celou akci jako velmi vydařenou, jistě hodnou jarního či letního následování.

 

* 13.09.2014 - Knapovec - Svatba u Staňkových - soukromá akce

V této bezesporu přínosné záležitosti jsme byli osloveni její kulturní manažerkou Terezou Staňkovou již v průběhu dubna, aby byl čas vše důkladně digitálně i faktograficky zorganizovat a připravit.

V den konání akce, provázeném naštěstí a zaplaťmannittou teplým a suchým počasím, se scházíme v 17:45 v Ústí a Hylvátech, abychom následně  již v 18.00 počali na místě samém přenášet vybavení na dvůr do výklenku pod střechou, kde tou dobou velmi dobře hrají kytarový bluesman a houslista z Prahy. Zhruba v 19:00 po drobné vtipné poetické a divadelní improvizační skeči o seznámení a námluvách ženicha s nevěstou nastupujeme jako hlavní kulturní bod večera přednesem rychlých a štěpných kusů, které jsou velmi početným převážně mladým publikem přijímány kladně a se znalostí dané problematiky.

První přestávku věnujeme zejména ladění nástrojů a též průzkumu samoobslužných možností občerstvení, které jsou bohaté a pozoruhodné, včetně samotočení kvalitního poličského piva v místnosti s patnáctimetrovou studnou, pro dnešní den pro jistotu zadolovanou - co kdyby .... Během druhé a třetí série řada hostů tančí a to i na kusy, u kterých bychom to ani nečekali, kupříkladu El Condor Pasa. V jedné chvíli jsme pak dokonce u jednoho z párů svědky působivých téměř akrobatických rokenrolových kreací.

Vzhledem k evidentně příznivému obecnému rozpoložení, zejména pak v řadách svatebčanů, hrajeme prakticky bez lingvistických přestávek jeden kus za druhým, přičemž v případě opět prasklé struny na kytaře dostává prostor i jinak opomíjené „Přivázali koně“, ještě, že jsem pilně cvičil.

Čtvrtá série, to již za hluboké tmy, jest pak tradiční kratší závěrečná, tvořená pomalejšími dumavějšími kusy a taktéž 3 přídavky, po kterých se se všemi přítomnými přátelsky a srdečně loučíme, za drobného krápání balíme vše potřebné a ve 23:45 odjíždíme k domovům resp. k benzínové pumpě rozměnit honorář.

S ohledem na celkový velmi decentně kultivovaný společenský ráz akce včetně jejího vskutku všestranně bezchybného organizačního zabezpečení lze posledně jmenovanou označit za velice vydařenou a rozhodně hodnou následování.

 

* 07.09.2014 - Malá scéna ÚO - Zahájení sezóny

Téměř tradiční již vystoupení na úvod další, v pořadí tuším sedmé sezóny, po delší době opět v plné pětičlenné sestavě za kupodivu plně letního teplého a slunečného počasí. Zahajujeme v 19:00 za přítomnosti menšího počtu přátelsky naladěného publika, sedícího dílem venku pod novými stínícími plachtami, dílem uvnitř. Hrajeme předprázdninový repertoir, doplněný o kusy, kde Báru nelze nahradit, a vcelku se pokládáme do výrazů, zvláště pak rytmická sekce. V rámci dodržení zákoníku hudební práce provádíme 2 malé přestávky, vyplněné občerstvením, přátelskými hovory s publikem a též konzumací místní skvělé vlastními silami vařené zelné polívčičky. Prakticky přesně ve 22:00 praská, tak jako za starých časů, struna na kytaře, což jest neklamným signálem k zakončení této bezesporu příjemné akce.

 

* 11.07.2014 - Ústí nad Orlicí - Kociánka žije

Vystoupení v silně kontroverzním prostoru ústeckoorlické "Kocyjánky" ve spolupráci s dvojicí PIKN´BOW jsme pojali jako pomyslný ryze hudební závěr velmi náročného prvního pololetí bez jakýchkoliv dalších urbanistických vazeb či jiných úmyslů. Vzhledem k příznivému počasí sedíme venku vedle vchodu do restaurace a hrajeme pouze komorně na vlastní komba, což sice není nejideálnější technická varianta, avšak na druhou stranu nerušíme širší okolí a projíždějící automobily přílišným hlukem. Opět pouze ve čtyřčlenné redukované prázdninové sestavě hrajeme prakticky stejný repertoir, jako minulý týden v Lanškrouně, tvořený dvěma bloky s krátkou technickou přestávkou. Publikum, částečně sedící na venkovní terase, částečně stojící a procházející mezi betonovými skružemi, je přítomno v relativně slušném počtu, přece jen Ústí není na tento typ akcí příliš zvyklé, a na náš přednes reaguje vstřícně a kladně. Kolem 22:00, kdy již padající rosa a postupující tma značné, dáváme závěrečný „Špejchar“, přátelsky se loučíme a po zabalení a naložení materiálu odcházíme nahoru do salonku provést chutnou a bytelnou večeři, doprovázenou intelektuálskou hudebně logistickou rozpravou 1. vypovídacího stupně. Akce, alespoň doufejme, vyzněla vcelku pozitivně a pokud se zadaří, mohla by stát na prahu nově vzniknuvší místní prázdninové tradice.

 

* 04.07.2014 - Kulturní léto Lanškroun - farní zahrada

Toto úvodní vystoupení na již tradiční lanškrounské farně zahradní páteční akci jsme domluvili a v detailech upřesnili s panem farářem Zbigniewem Czendlikem během letošního jara na základě předchozích dvou hraní na štědrovečerních půlnočních mších, která se setkala s příznivým ohlasem. S ohledem na specifiku akce provádíme dopravu třemi detašovanými motorizovanými jednotkami, tvořenými dnes i většinou kapelních rodinných příslušníků. Počasí je zaplaťmannittou ideální, zvuk na pódiu i do zahrady vynikající, publikum širokého věkového složení, tvořené jak známými, tak pracovními kolegy, přáteli, spolužáky a příbuznými našich „lanškrounských“ bratrů, či standardním občanstvem, jest pak pozorné a vnímavé. Začínáme přesně ve 20:00 s odbíjením věžních hodin a v redukované čtyřčlenné sestavě bez Báry hrajeme obdobný repertoir, jako před týdnem na Adamu, tvořený zhruba dvouhodinovým monoblokem z osvědčených kusů bez přestávek s výjimkou ladění před „Proč ta růže uvadá“ z důvodů vlahého vzdušného proudění, to již všechny kapelní kartičky nového typu rozdány beze zbytku. Ve 22:00 dáváme závěrečný „Špejchar“ a na základě vstřícného potlesku i přídavek „Another Brick In The Wall“, načež balíme nacvičeným již bystrým způsobem, přátelsky rozmlouváme s řadou přišedších i z okolí přijedších osob a v neposlední řadě odcházíme pod střechu do hospůdky „U pastýře“ na velmi kvalitní pohoštění v podobě grilovaných kolen, žeber a kuřat, o přináležejících tekutinách nehovoře. Akci lze označit za bezpochyby velmi zdařilou s možným výhledem na další případná účinkování v těchto končinách, což by rozhodně nemuselo být nepřínosné.

 

* 28.06.2014 - Oslava šedesátin Adam - soukromá akce

Toto hraní na pověstné orlickohorské chatě jsme předběžně domluvili s paní Lužnou, takto manželkou budoucího oslavence, během našeho hraní na Adamu dne 22.02.2014, když jsme ještě pro jistotu během června upřesnili repertoirový žánrový okruh, aby vše bylo předpřipraveno co nejpečlivěji. Z Ústí z Hečmandy vyrážíme ve 4 + 1 sestavě bez Báry dvěma vozy v 18:15, abychom v 19:30 byli na místě samém komplexně zaplugováni a plně připraveni k dílu. Účastníci v počtu 14 převážně veselých moravských osob, pobývající v salonku, přecházejí pokyn pana hostinského Jiřího Introviče do hlavního sálu a my začínáme od podlahy svižnou „Ej gorale“ a neméně štěpným „Včelínem“. Hned od prvních taktů je zřejmé, že publikum je znalé a že reaguje nanejvýš vstřícně, pročež dáváme další Čechomory resp. klasické kusy dle momentálního dramaturgického rozpoložení, přičemž nálada v hospůdce je kontinuelně nanejvýš vstřícná. Zejména pak udržujeme živý kontakt s veselým a humorným pánem v první řadě, jehož některé průpovídky si písemně zaznamenávám pro potřeby dalších generací - vzpomínkový referent, brzda veselosti (manželka ?), věřím Ti i za cenu zklamání apod. Zhruba po hodině hraní dáváme provozní přestávku, kterou využíváme zejména k neformálním přátelským rozhovorům a doplnění tekutin, v některých případech ne vždy plně nealkoholických. I druhá část vystoupení je tvořena klasickými kusy na míru a nutno konstatovat, padajícími na úrodnou půdu. V daných souvislostech je potřebné vyzdvihnout nadstandardní hudební a lingvistický výkon cajonisty Václava, spolehlivě dnes večer bavícího celý sál, až ho občas musíme analogově vypínat. Závěr vystoupení pak provádíme ve 22:00 pro jistotu natřikrát, neboť potlesk je upřímný a povzbuzující, což nás samozřejmě velice těší. V srdečné atmosféře balíme, lehce se občerstvujeme různými nápoji a nabídkou studených mís a větrnou nocí se ubíráme k domovům, Václav s Trumpetkou z provozních důvodů o něco málo dříve. Akci hodnotíme jako velmi zdařilou a jistě hodnou následování, kupříkladu v roce 2024 při oslavě sedmdesátin, když už zde pan doktor slavil před deseti lety padesátiny, že ...

 

* 21.06.2014 - Oslavy 15 let družby Dolní Dobrouč + Rovereto - Marco

Na tuto pro život obce Dolní Dobrouč velmi významnou akci jsme byli pozvání naším dlouholetým dobroučským příznivcem Pavlem Mačátem již v průběhu časného jara a já osobně jsem jí obětoval část srazu spolužáků z vysoké školy po 32 letech v Olešné u Hořovic za Berounem. Z Ústí vyjíždíme v 18:30, na místě samém chvíli čekáme na konec vystoupení letohradské dechovky a již plugujeme, abychom v 19:45 mohli zahájit svižným kusem Ej gorale, následovaným řadou dalších převážně bystřejších kusů. Publikum je přítomno ve značném počtu, večerní podoblačná patnáctistupňová atmosféra je příjemná a ohlasy z řad lidu povzbudivé. Pan zvukař má na monitoru vzorně umístěn náš barevný Stageplan, takže vše potřebné je připraveno na svém místě a zvuk na pódiu je hutný a poctivý. To se to hraje, když motor šlape, nýbrž se slyší – tak je to spravně, tak to ma byt ... Ve 21:15 končíme štěpným Black Velvet, po delší době v perfektním a zejména nekolísavém tempu, a méně frekventovaným skočným Sweet Home Alabama, načež odcházíme uložit materiál a poté provést vydatné občerstvení v podobě domácího gulášku, klobásky a uzeného, o příslušných tekutinách nehovoře. To již hlavní bod večera, ostravská kapela CITRÓN, pluguje ze všech hardrockových sil, zatímco my amatérští elektrobigbítci se ve dvou vozidlech postupně navracíme k domovům.

 

* 14.06.2014 - Svátky dřeva Žamberk - Fošna Fest

Toto vystoupení v rámci již 14. ročníku akce „Svátky dřeva“ domluvil br. Karel s paní ředitelkou žambereckého muzea Lucií Ralikovou, mladou českorybenskou vlastenkou, čemuž jsme byli rádi, neboť v Žamberku a navíc na nádvoří místního zámku jsme ještě nikdy nehráli. Náš zhruba hodinový blok začíná v 18:30 za již stabilizovaného přívětivého počasí a je tvořen převážně rychlými, údernými a rytmickými kusy (tedy až na jeden, ve kterém naše rytmická sekce, motor kapely, který se zatím ještě umřít nechystá, není až tak zcela secvičen, pročež v duchu obsahu písně úspěšně simuluje činnost „Než ...Vydechnu ... Naposledy ..."). Publikum je přítomno sice v menším, avšak o to pozornějším počtu, zvuk jest velmi kvalitní, tvořený osvědčeným kolegou Helekalem z Lanškrouna. Nutno podotknout, že dvě kapely před námi, a sice pražská MY3.AVI a slovenská ROMANIKA, hrají velmi dobrou a znamenitě poslouchatelnou muziku, zejména pak výrazná zpěvačka Ika Kraicová z Trnavy, přirovnávaná k Szidi Tobias, Ide Kellarové či Radúze, pročež se pilně snažíme a plně pokládáme do výrazů, abychom nezklamali důvěru v nás vkládanou. Za podvečerního soumraku jest pak, řekl bych, možné konstatovat, že hudební podvečer proběhl úspěšně k všeobecné spokojenosti. 

 

* 04.06.2014 - Ústí v pohybu - 15. ročník - náměstí

Standardní jednohodinové pětičlenné devítikusové vystoupení s obdobným repertoirem, jako vloni, v dobrém čase od 17:45 do 18:30 před pražskou kapelou „Vltava“. Stage Plan našeho souboru (včetně názorné fotografie) využit o něco lépe, nežli vloni, zaplaťmannittou ideální teplé a slunečné počasí, posluchačů přiměřeně a skautské klášterecké buřtíky opět nejlepší :-)

P.S. Jelikož opakování opakovaného jest matkou moudrosti, jak praví latiníci, zjišťuji, že když uložím do svého Head Softwaru ještě tak dva tři kusy, bude možné přestat používat Red Block a tudíž i stojan na noty a tudíž i pověstný Čornyj Čemodan a jezdit nalehko jenom s violoncellem a aparátem tak, jako za starých časů mladé mladosti. No není to skvělé antisklerotické zjištění v takto nejednoduché těžké době ?!? 

 

* 01.06.2014 - Měšťanský pivovar Hylváty - dětský den

Na hudební ukončení prvního výpravného dětského dne v nově zrekonstruovaném Měšťanském pivovaru v Hylvátech jsme sice byli pozváni jen několik dnů předem, ve čtvrtek dopoledne, což však nebylo žádnou větší překážkou, přestože jsme mohli nastoupit pouze ve čtyřech bez Báry. Plugujeme tedy na pódiu pod střechou v čele nádvoříčka a přesně v 17:00 začínáme s přednesem 3 přibližně hodinových bloků s drobnými rekultivačními přestávkami, tak je to spravne, tak to ma byt ... Vzhledem k příjemnému téměř letnímu počasí jest publikum včetně řady přátel a známých přítomno v celkem značném množství, pročež se snažíme podat co nejlepší výkon (až na dva lehké výpadky), abychom dobře reprezentovali a tak. Prostředí krásně opraveného zámečku lze označit za inspirující, takže se nám hraje dobře a i ohlasy publika a personálu jsou pozitivní, z čehož máme samozřejmě všichni radost. Prakticky přesně ve 20:00 končíme s produkcí, ještě chvíli provádíme hodnotící posezení včetně kvalitního občerstvení, načež se ve dvou skupinách spořádaně rozjíždíme do svých domovů.

P.S. Ve 21:00 mi mobiluje br. Trumpetka, že si v pivovaru zapomněl basovou flétnu, takže tam neprodleně s Danou spěšíme a co byste přátelé řekli, byla tam, na stole opuštěná ležící. Inu, skleróza nebolí, ale člověk se naběhá ...  

 

* 10.05.2014 - 40. narozeniny D. CH. Kersko

Na tuto soukromou akci v kraji pověstných Hrabalových „Zahrádkářů“ s nadstandardním zajištěním jsme byli pozváni na základě dobrých referencí z předchozích časů. Na místo samé, nacházející se v lůnu hlubokých rovinatých borových lesů,  jedeme 2 vozy přes Chrudim a Čáslav a záhy po příjezdu do liduplné lokality nás ve 14:30 čeká předem avizovaný výtečný oběd v "Hrabalově hájence" v Kersku v podobě skvostné kančí pečeně s šípkovou omáčkou + postřižinského piva, hned napodruhé u správného rezervovaného stolu nikoliv venku u štědrého oslavence Schwarze, nýbrž uvnitř vzadu u neméně štědrého oslavence Chaloupky. Rozmlouváme o různých problematikách, mimo jiné o zajímavých charakterových vlastnostech na pohled roztomilého medvídka mývala severního, podivuhodně korespondujících s částí povahových rysů br. violoncellisty. Ve všeobecně dobrém rozmaru se kolektivně a spořádaně přemísťujeme k nedalekým bungalovům a hospůdce na břehu velebně plynoucího Labe, kde plugujeme venku pod borovicemi a zhruba v 17:00 začínáme hrát. Publikum v počtu cca 23 slavitelů naslouchá vcelku pozorně a naši hudební snahu odměňuje nejen znaleckým potleskem, nýbrž i v hmotné rovině občerstvením vysoké jakosti, kde zejména stojí za zmínku vynikající zákusky, promyšlená sýrová mísa, nakládaný hermelín či křehký pašík na ohni grilovaný, kdy kupodivu ani Bára neponechává nic náhodě, děvenka naše roztomilá, radost nejen pohledět ... Kolem 19:00 začíná drobně, leč vytrvale pršet, pročež jest nad námi rozprostřeno velkoparaple a my tak bez ztráty interpretační kontinuity či transformátorů můžeme s několika drobnými provozními přestávkami pokračovat dále až do hluboce temné téměř půlnoci, kdy 4/5 kapely balí, nakládají a za stále pokračujícího deště odjíždějí pomocí Škody Octavia Combi 1.9 TDI ku svým domovům, ponechávajíce v Kerském Prostoru KP 10/11/05/2014 jako zpětný odřad br. Karla včetně kytary, komba a přípojného elektrokabelu, aby v menším uzavřeném kolektivu reprezentoval PPS i nadále až do naprostého závěrečného závěru. Akci lze z hlediska místa, vyzařujícího genia loci znamenitého spisovatele, našeho podaného hudebního výkonu a zejména materiálně gastromomického zabezpečení ze strany pořadatele hodnotit jako velmi vydařenou se stylovým nestárnoucím dovětkem z úst klasika France : jak by tady bylo krásně ... kdyby nebyly ty děsný vosy !!!

 

* 30.04.2014 - 4. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

Jelikož nám i letos byla dána důvěra, provádíme od 15:00 do 17:30 hudební doprovod na této velmi příjemné a bohulibé akci, pro změnu pouze ve čtyřčlenném obsazení. Počasí naštěstí přeje, byť v našem hudebním koutku moc teplo není, servis a vstřícnost pořadatelů jsou tradičně na velmi vysoké úrovni, posluchači poslouchající převážně hepeningovým nepřímým způsobem jsou spokojeni, takže se rozcházíme všeobecně spokojeně s příslibem i další vzájemné spolupráce.    

 

* 27.04.2014 - Malá scéna Ústí nad Orlicí - vystoupení před pořadem Mirka Kováříka : „Josef Kainar : ... ale nejdřív se musíte narodit ...“

Na základě minulé dobré zkušenosti opět vytváříme v trojčlenném kolektivu předpolí pro skvělého recitátora Mirka Kováříka, byť účast posluchačstva jest poměrně silně slabá, což je velká škoda, neboť výkon všech tří hlavních protagonistů je excelentní a ještě jest na samotný závěr s celým publikumem za necelých 5 minut secvičena drobná dětská básnička :

Na dubu žaludy, na buku bukvice,

na bubnu kedlubny, na klice střevíce

dvě lodě na vodě, jeleni v ječmeni

kohouti po pouti upadli do proutí

slimáček si vleže leze

bosý kos si klusá v rose

kus cukru si Lucka cucá

za kasárny husar troubí, že je dobrá husa z trouby

a to tele u jetele jemně tou svou pusou mele

a já směle melu též, jenže rychlej, líp a déle ...

Nu, a co více si přát, že ...

 

* 05.04.2014 - Otevíráme !!! - Hospůdka „U Kateřiny" Česká Třebová

I na tuto součást víkendového „dvojáku“ u příležitosti znovuotevření Václavem provozované hospůdky „U Kateřiny“ v České Třebové vyrážíme pouze ve čtyřech bez Báry, tentokráte pouze z Ústí, neb Trumpetka to má za rohem a Václav je v zásadě „doma“. Místem vystoupení jest pak nekuřácký salonek optimálních proporcí s barem, který využíváme jako sklad futrálů a další strůje, přičemž místní dokonalé pivínko „Březňák“ jakož i další naše vybavení odkládáme do řady vtipných výklenků.

Ve 20:00 začínáme obligátním „Sladké je žít“ a jelikož v publikumu sedí, byť pouze na pracovní skok, i muzikanti Eva a Láďa Šichovi, pokládáme se do výrazů maximálním možným způsobem. Karlova a Trumpetkova komba máme vtipně umístěna nahoře na barovém pultu, takže zvuk je velmi přehledný a hlavně dole na podlaze je dostatek místa. Publikum ani dnes není příliš početné, ale o to živější a problematiky znalé, takže reaguje velmi vstřícně a je zřejmé, že jej náš elektroakustickobigbítkový repertoir plně oslovuje.

Přestávky mezi interpretačně náročnými sériemi věnujeme zejména drobnému dolaďování nástrojů a v případě br. Karla též otírání krve ze všech 6 strun a kytary jako přímého důsledku pokládání se do výrazu více, nežli bezpečným způsobem.

Občerstvení pro kapelu je dnes tvořeno vynikajícími pečenáči, vyrobenými samotným Václavem dle specielní receptury, což se vším výše popsaným vytváří příznivé prostředí pro náš optimální hudební výkon, jehož průběh v žádném případě nemůže narušit ani ve 22:45 přišedší značně zdevastovaný občan, vykřikující směrem k nám své přiožrale přitroublé dosti málo smysluplné poznámky.

Závěrečný kus „Honky Tonk Woman“ pak dáváme stejně jako včera ve 23:15, načež ještě chvíli rozmlouváme se staršími i mladšími posluchači, s Trumpetkou odvážím jeho vybavení k němu domů, vracíme se zpět ke „Kateřině“, načež příjemně naladěni jedeme s br. Karlem do Ústí v době, kdy hodiny v autě ukazují přesně 0:00. I dnešní akci v nejen trampsky orientované České Třebové hodnotíme kladně, zejména pak s ohledem na možnou naznačenou naši účast na 10. výročí založení třebovské kapely Madam na zahradě v „Nároďáku“.

 

* 04.04.2014 - Písečná Ivana - hospůdka „U Růženky" Písečná

Na tuto akci, bohužel bez Báry, jež má od minule z Košumberku nalomené zdraví, vyrážíme pouze ve čtyřech koordinovaně dvěma vozy v 18:00 resp. 18:10, přičemž hned po příjezdu do Písečné konstatujeme, že je zde dnes nějak podezřele mrtvo, ani plakátek nevisí, inu není to jen tak. Uvnitř v hospůdce sedí dvě dámy u bohaté tabule, jinak nikdo, pročež v poklidu nanášíme a plugujeme, všechna komba pěkně na lavici vedle sebe, aby zvuk byl optimálně rozprostřen.

V 19:15 začínáme hrát, to již dorazil celý jeden stůl našich věrných příznivců v počtu 6 osob, takže to není přesilovka. Jak prorokuje Václav cajonista, devátá rozhodne, a vskutku, v tu dobu se hospůdka příjemně plní a atmosféra je velmi decentní a poklidná. Vzhledem k redukované sestavě hrajeme i některé méně frekventované kusy, avšak o to více se pokládáme do výrazu, ostatně není tomu tak dávno, kdy jsme hráli pouze ve třech, že, takže s cajonem je to nehorázný luxus, to se nedá srovnat.

O přestávkách pobýváme převážně venku na terase, kde přátelsky rozmlouváme, mimo jiné o místní vyhlášené prodejně uzenin, přičemž třetí přestávku věnujeme pro změnu zdejším vyhlášeným papričkám, podávaným ku stolu v salonku, dnes pro jistotu vyhrazeném pouze pro nehlučící kapelu.

Čtvrtou závěrečnou sérii končíme ve 23:15, loučíme se s milým a pozorným publikem, panem hostinským a jeho synem, načež opět v klidu a pokoji balíme, nakládáme a vlahou hvězdnatou nocí odjíždíme k domovům. Cestou zpět konstatujeme, že ostatně méně je někdy více a že lépe takto, nežli přeřvávat křiklouny, byť to nemyslejí v zásadě špatně.

 

* 28.03.2014 - 9. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových" v Košumberku -

„Holubní To Soňa“

Zápis tuten by v minimalistické masmediální verzi mohl vypadat asi nějak takto : vše proběhlo úplně stejně, jako minule na podzim, pouze jsme vyrazili o 20 minut později, premiérovali jsme 6 nových kusů, přišlo o něco více lidí a domů jsme přijeli až ve čtvrt na tři ráno. Co by to ale bylo za zápis, že, pročež : Sraz máme v 18:30 před Pokornými, pouze br. Trumpetka přijíždí až v 18:50, dle jeho vlastních slov z pracovních důvodů, takže na místo samé musíme jet sice bezpečně, avšak poměrně rychle. Až na mě, který si vozí kombo mimo jiné i na sezení, plugujeme zhruba podle minulého nastavení přímo do Jirkova aparátu, což díky silně citlivým kabelům není prosto drobných technických potíží, ale nakonec se daří vše nastrkat do správných zdířek a po dílčím průběžném doštelování je zvuk na pódiu i v hospůdce velmi příznivý.

Pro jistotu zahajujeme osvědčenou zahřívací sestavou „Sladké je žít“, „Ej gorale“, Hruška“ a tak, avšak záhy se pouštíme i do nových náročných kusů, díky kterým jsme po zhruba hodině poctivého hraní vcelku vyčerpáni a je třeba vyhlásit krátký „voraz“. O přestávce se tedy zejména vrháme na místní kvalitní pěnové tekutiny konstatujíce, že publikum, tvořené dnes jak stálými hosty, tak především posluchači zcela novými nezřídka i celkem mladými, se dnes sešlo v hojném počtu a zejména vstřícném a disciplinovaném složení, takže pilně naslouchá a reaguje adekvátním způsobem..

I druhou sérii sestavujeme z kusů vyšší vypovídací hodnoty, neb je zřejmé, že publikum si je zaslouží a také je dokáže náležitě ocenit, to již vzadu v kapelní komůrce pracuje Bárou spuštěný malý elektrický teplofukar, takže nám tolik netáhne na záda, inu, březen, ještě tam budem, že. Po této sérii vypouští br. Karel mezi publikum náš nový černý klobouk, avšak jest nám samotným panem hostinským šetrně sděleno, že není třeba, neboť tato záležitost již byla kulantně a ve výsledku logisticky přesvědčivě vyřešena jím samým, což nás příjemně překvapuje.

Po třetí sérii, ve které br. Trumpetka premiérově nasazuje svoji novou ultrabasovou na krku zavěšenou veleflétnu Thomannovy německé provenience, následuje tradiční již občerstvení, tvořené skvostnými utopenci + chlebíkem z Borové + beraními rohy + Svijanským pivínkem  + zázvorovým čajem, to v případě Báry, která, chudák, je dnes lehce zdravotně nalomena a má tedy tu a tam hlas typické hardrockové divy.

Během všech přestávek jednak provádíme občerstvení, pečlivé ladění a bratrsko sesterské zalamování palců, avšak zejména přátelsky rozmlouváme jak s českými, tak zahraničními posluchači, kteří jsou s naší produkcí velmi spokojeni, pročež někteří občas i vesele poskakují, přičemž jeden z nich, takto belgický občan, 15 let pobývající v Čechách, velmi chválí Bářinu francouzskou výslovnost, děvenky naší roztomilé, nejen francouzský, ale i anglický, německý a slovenský jazyk. Taktéž řada návštěvníků obdivuje ba i drobně zkouší Václavův cajon, zejména vůbec nechápajíce, kde se v takto mrňavé bedýnce skrývá celá ta bicí souprava.

Čtvrtou sérii, odehrávající se kolem půlnoci, pak pojímáme již vysloveně decentně ve třetím maximálním stupni „durchgefühltu“ neboli procítění a teprve bystrým závěrečným přídavkem „Honky Tonk Woman“, stejným jako minule, se vracíme zpět ku kořenům elektroakustického bigbítku. Loučení jest pak velice milé a srdečné, což nás naplňuje dobrými pocity lidské a muzikantské sounáležitosti s tím, že snad ještě není všechno všude až tak úplně v p ... špatné a beznadějné. V 1:26 odrážíme s Danou a Bárou jako první na cestu k domovu, rozebíraje přitom nejrůznější společenské problematiky, abychom ve 2:15 skrzeva drážní a kanalizační staveniště s tlumiči nadoraz přibyli do toho našeho furt rozkopaného Furtdírova.

Epilog : jelikož nás přepadá záludný noční hlad, jedeme ještě s Danou do Kebabu na výbornou baštěnici, po které nás však přepadá pro změnu ještě i noční žízeň, takže přejíždíme do Báby, kde kupodivu pobývá br. Karel, se kterým následně setrváváme v delším srdečném hodnotícím rozhovoru, konstatujíce mimo jiné, že řada kusů dnes zazněla ve vynikajícím provedení a že jsme dnes rovněž kupodivu  prakticky neučinili ani jednu slyšitelnou chybu. Ve 3:30 zavíráme lokál, přejíždíme na Zelenou a na lože uléháme téměř přesně ve 4:00, jsa tedy zdemolováni celkem značně. Avšak stálo to za to !

Poznámka br. kronikáře : pro příště vytisknu, avšak zejména vezmu s sebou, seznam čísel vstupů jednotlivých muzikantů na Jirkově mixpultu, který jsme sice vloni v září úspěšně vytvořili, avšak u toho bohužel zůstalo ...

 

* 14.03.2014 - Rock Station vol. 2 - Malá scéna Ústí nad Orlicí

Tuto akci vymyslel br. Karel ve spolupráci s Lenkou Jányšovou z Malé scény v návaznosti na již proběhnuvší Rock Station vol. 1, který se vcelku osvědčil, přičemž významnou logistickou myšlenkou již od samého prvopočátku bylo pozvání polské kapely HAK Band Tomka Myczky, jehož zásluhou jsme my amatérští čeští ústečtí muzikanti několikráte hudebně pobývali v polské zemi za velmi příznivých podmínek. Leč aby to nebylo až tak jednoduché, bubeník HAK Bandu je „wojskowy“ a onen pátek musí být na „polygoně“, takže nakonec je nominována pro nás staronová kapely Lowcy Szmalu, avšak s Tomkem jako bývalým členem ve funkci nehrajícího poradce pro mezinárodně příhraniční komunikaci.

Na plakátech jsou tedy nakonec uvedeny 3 kapely, místní PPS a Těžká Doba, a již zmínění Lowcy Szmalu z Nowe Rudy, přičemž dvě firemní loga u dolního okraje, a sice PROPLAST a INCHEMA dokumentují významnou finanční pomoc dvou spřátelených sponzorů, pánů Bureše a Pokorného.

Zhruba týden před akcí sice vychází najevo, že týž den se bude v Ústí konat ještě několik jiných kulturních akcí, mimo jiné koncert Arakainu a Dymytry v kultůrhausu, avšak my po zralé úvaze nepropadáme trudnomyslnosti a naši akci s ohledem na různost cílových posluchačských skupin nerušíme, což se nakonec ukazuje jako správné rozhodnutí. Hlediště v Malé scéně je pro dnešní akci upraveno kavárenským způsobem, což se rovněž ukazuje býti jako nanejvýš vhodné a přínosné. V 18,00 se tedy scházíme na místě samém, kde již probíhá pilné plugování a postupně přicházejí či přijíždějí další muzikanti a návštěvníci, čemuž jsme všichni, zejména pak pořadatelé, velice rádi.

Lehce po 19,00 zahajujeme ve čtyřčlenné redukované sestavě bez Báry svižným kusem „Honky Tonk Woman“, načež pokračujeme výběrem vhodných kusů v celkové délce vystoupení přibližně 45 minut, zakončeným hloubavou „Marylin“, věnovanou naší věrné příznivkyni Evě Zerzánové.

Druhou kapelou v pořadí jsou polští Lowcy Szmalu, reprezentující výborný vlastní i převzatý řízný kytarový rock, po zásluze odměňovaný znaleckým diváckým potleskem. V rámci přestávkových hovorů s Tomkem Myczkou a členy kapely se pak ujišťujeme, že naši zahraniční kolegové jsou zde velice spokojeni, prostředí Malé scény se jim velice zamlouvá a akce v nich zanechala příznivý, dle jejich slov profesionální dojem.

Závěr večera pak patří ústecké Těžké Době, dnes poprvé hrající s novým čtrnáctiletým bubeníkem Jakubem Šilarem, která se předvedla ve skvělé formě, neboť se jí konečně k radosti nás všech, zejména pak některých a též Velkého Mannittoua, podařilo personálně i repertoirově přestřihnout pupeční šňůru zpuchřele zpráchnivělých pseudovazeb na minulost a provést odpoutání od starých zažitých úsusů, což je jen a jen dobře, pročež všechny její členy pilně osobně po zásluze přímo i nepřímo chválím.

Závěr večera pak trávíme kolektivně jak na sále, tak v kavárně četnými přátelskými hodnotícími, bilancujícími i standardně konverzačními hovory, neboť kladně naladěných přátel dnes dorazil více nežli hojný dostatek a hovor proto plyne více nežli dobře, byť občas s drobnými didatickými problémy.

Taktéž při této příležitosti svědomitě chválíme pana zvukaře „Áška“, neboť zvuk i odposlechy byly dle názoru odborné veřejnosti (a jiná zde dnes přítomna nebyla, že), více nežli dobré. Pozdě večer pak s br. Karlem, Václavem Judou a několika dalšími dobrovolníky pomáháme tak jako zamlada za starých časů vynášet bedny ze sálu do auta, a že je to nějakých beden a krabic a krámů a různého jiného materiálu a tak.

Akci jako celek pak hodnotíme jako velmi, velmi zdařilou s tím, že by rozhodně nebylo na škodu v takto nadějně nastartované tradici pokračovat.

 

* 22.02.2014 - Hudební Adam - Kašparova chata na Adamu

Prolog : Kašparova chata na Adamu patří nesporně k nejkrásnějším lokalitám této části Orlických hor, o čemž jsem se já osobně přesvědčil již v roce 1961 v útlém věku 4 let, kdy jsem zde s rodiči pobýval poprvé. Během let tato chata procházela různým civilním a vševojskovým ne vždy zcela jednoduchým vývojem, měnila majitele a jednu chvíli se dokonce zdálo, že zcela zanikne. Zhruba v roce 2009 koupil tuto chatu pan Fogl, původem z Mladkova, avšak delší dobu bydlící v Ústí nad Orlicí, odkud ho s kolegyní Danou známe, který začal s její postupnou velmi zdařilou rekonstrukcí a postupným trvale udržitelným rozvojem. Nejdříve moudře vyspravil WC a sprchy v přízemí, následně otevřel krásnou venkovní terasu s famózními výhledy do krajiny a balkónovými dveřmi z hospůdky, vylepšil pokoje v podkroví včetně sociálního zařízení a celou chatu obložil dřevem a zateplil.

Myšlenka provést vystoupení PPS právě na tomto nepochybně kultovním místě se zrodila, a to vím úplně přesně, 20. října 2013 v hlavě mé milé kolegyně Dany, když jsme zde pobývali čistě náhodou právě ve chvíli, kdy sem k majiteli panu Foglovi nastupovali noví nájemci, a sice manželé Introvičovi, takto přímí příbuzní muzikanta a cyklisty Petara Introviče z Bluesberry, jak jsem zjistil přímým nefalšovaným dotazem. V rámci pozdně odpolední ochutnávky místních skvělých šnyclů s domácím bramborovým salátkem + domácího jablečného štrůdlu + vynikající Holby jsme tedy zapředli přátelský inspirující hovor, slovo předběžně dalo slovo a při další naší osobní pracovní návštěvě v prosinci  2013 jsme již napevno domluvili únorový termín a velmi kulantní logistické podmínky.

Průběh : s ohledem na nabízenou možnost přespání po vystoupení, kteroužto hodláme částečně využít, vyrážíme na místo samé ve dvou koordinovaně nezávislých skupinách třemi individuálními osobními automobily, já s rodinou hned po obědě, Trumpetka s Václavem, Karlem a Bárou pak v 17:00 z Hečmandy, přičemž v 18:10 se všichni spořádaně scházíme na chatě a začínáme plugovat. Trumpetka dnes poprvé používá nový flétnový mikrofon se specielním tlumícím uchycením, já zase nový klipový snímač k ladičce, br. Karel znovuobjevuje výhody barové židličky a všichni obecně věnujeme velkou pozornost jemnému nastavení jednotlivých hlasů a nástrojů na kombech, takže výsledný zvuk je velmi slušný.

Lehce po 18:15 začínají ze všech stran i stron přicházet první hosté a brzy je prakticky plno. V této souvislosti je nezbytně nutné konstatovat, že kvalita publika s věkovým průměrem přibližně krásných 41 let je dnes neobyčejně vysoká, jedna z nejvyšších, jaké jsme kdy v rámci PPS zažili, což těší, inspiruje, ale samozřejmě i zavazuje. Mimo jiné na nás přijeli manž. Lužní až z Dolní Dobrouče, řada rekreantů z blízkého i vzdálenějšího okolí a z vlastních zdrojů též 2 dcery cajonisty Václava, takto milá a příjemná děvčata.

Přesně v 19:00 začínáme obligátním již „Sladké je žít“, načež následují osvědčené úvodní kusy, určené jednak k rozehrání, jednak k zodpovědnému odhadnutí vkusu publika pro další výběr. Jak jsem již předestřel, zaměření publika je dnes plně v souladu s naší možnou nabídkou, takže lze zodpovědně použít tzv. Karlův Intuitivní Výběr „KIV“ dle momentálního obecného rozpoložení a konkrétní nálady. První sérii dáváme kratší čtyřicetiminutovou, přičemž o přestávce jednak dolaďujeme a též otíráme pot z čel, neb hrajeme mimořádně přičinlivě, druhak br. Trumpetka kontroluje signál, a to i na WC, kde prokazatelně není, aby byl pohotově, kdyby doma bylo zapotřebí jeho předporodních služeb. Prostřednictvím kusu „Špejchar blues“ neprodleně  nastupujeme do delší druhé série, trvající do 20:45, na jejímž začátku mezi nás přicházejí dva mládenci, jeden ve slušivé prvorepublikové uniformě, patrně živoucí součást nedalekého pohraničního opevnění. Během této série se za obecného veselí pokoušíme započít s přednesem „Rehradic“, což se daří až na několikátý pokus, neb br. Karlovi se nedaří myšlenkově opustit harmonické schéma „Proměn“, které jsme hráli v první sérii, z čehož plyne poučení, že tyto dva kusy relativně těsně za sebou pro jistotu raději ne.

Po druhé sérii následuje předjednaná výborná večeře v salonku, tvořená 3 x tatarským biftekem a 2 x bramborákem s uzeným a se zelím, obojím ve vysoké kvalitě, dotvářená neméně vynikající „Plznici“ a „Holbicí“. V rozverném rozmaru rozmlouváme s řadou hostů, kteří jsou naší hudbou mile potěšeni až nadšeni a též si v řadě případů zpívají s námi, rovněž hostinští manželé Introvičovi včetně obou paní kuchařek jsou více nežli spokojeni, což nás těší neméně. V rámci propagace též roznáším kartičky nového většího typu „model 2014“ již s vloženou fotografií Václava cajonisty.

Třetí sérii zahajujeme kusem „Amerika“, následovaným pestrým sledem závažnějších kusů s vysokým stupněm vypovídacího poselství, a jelikož atmosféra je stále naprosto skvělá, pokládáme se do výrazů maximálním způsobem tak, že je možné všem členům PPS bez výjimky a uzardění vyslovit mazáckou pochvalu 1. stupně před nastartovaným cajonem, přičemž zejména Bára dnes zpívá zcela excelentně a je proto individuálně chválena i mimo pořadí a to i nečleny našeho hudebního kroužku.

Po třetí sérii někteří posluchači odcházejí či odjíždějí do Polské země, neboť čas je již značně pokročilý, pročež se rozhodujeme dát poslední čtvrtou kratší sérii, do které zařazujeme mimo jiné i „El Condor pasa“, „Andělskou“ či „Wish You Were Here“, tedy kusy, které je možné hrát pouze zvláště vybranému okruhu jemných znalců, kteří nehlučí, pilně naslouchají a mají moderní hudební názory.

Na úplný závěr pak ve 23:30 dáváme ještě jednou štěpnou „Honky Tonk Women“, načež se upřímně loučíme, děkujeme všem za neopakovatelnou atmosféru a v rámci řady dalších velmi přátelských neformálních rozhovorů v klidu a pohodě deplugujeme a balíme. Václav s Bárou a dcerami odjíždějí jako první, zatímco br. Karel, Trumpetka a já setrváváme o něco déle, dále a dále přátelsky rozmlouváme, s panem Introvičem si dáváme po jedné až dvou velkých „spišských hruškách“ a též společně nastiňujeme možnosti další vzájemné hudební spolupráce, ovšem hlavně a neustále vyzdvihujeme vzájemný soulad mezi publikem a kapelou, který byl dnes večer nepřehlédnutelný a který vskutku nebývá vždy až tak zcela standardním standardem. Inu, nezaměnitelné prostředí zde na Kašparově chatě má patrně hodně co do sebe, to se s Bittnerem a Bittnerovou nedá srovnat.

Epilog 1 : já osobně setrvávám na sále z kapely jako poslední a na lože odcházím teprve v 0:30, to již venku na jasné obloze svítí hvězdy i měsíc a dole v Kladské kotlině pak světla tamních měst a obcí, inu, Adam je Adam. Akci ještě téhož večera, kdy br. Karel dle svých slov po příjezdu domů kupodivu již ani neodchází do obligátní „Báby“, hodnotíme v naprostých superlativech jako jednu z nejzdařilejších v historii PPS vůbec, přičemž pevně věřím, že toto hodnocení nezapadne prachem zapomnění ani po mnoha letech, k čemuž by měl mimo jiné sloužit i tento zápisek.

Epilog 2 : následujícího dne večer navštívil br. Trumpetkovy analogový čáp a donesl jim synka Rostislava. Zdá se, že to bude chlapec slušně vychovaný, neboť již v nejútlejším věku věděl, že nás má v sobotu nechat v klidu dohrát :-).

 

* 05.02.2014 - Malé (ne) sněhy - Malá scéna Ústí nad Orlicí

Nerad bych to zakřiknul, ale zdá se, že Velký Mannittou a některé další indicie nasvědčují tomu, že se v ústecké Malé scéně v poslední době postupně vytváří prostředí, vhodné pro komornější klubové hraní, kteréžto konstelaci se snažíme všemožně podávat pomocné ruce. Nejen z tohoto důvodu jsme se proto s potěšením dohodli s Lenkou Jányšovou na našem dalším vystoupení zde hned po Hromnicích, abychom v rámci počínajícího předjaří nejen sami sobě v rámci možností kladně odpověděli na obligátní otázku, co jsme dělali v zimě, když už to na zimu moc nevypadá.

Scházíme se v 18,15 obvyklým již vícesměrným převážně motorizovaným způsobem, objednáváme si zázvorový čaj a další posilující tekutiny a plugujeme na základě předchozích místních zkušeností, konstatujíce ještě bohatě před začátkem produkce to, že nové metody propagace patrně přinášejí své kladné výsledky, neb většina stolů je zadána a přitom zvenku stále přicházejí další a další posluchači, až je uvnitř příjemně plno a je třeba sedět i na donesených židlích na chodbě před sálem.

Přesně v 19,00 zahajujeme předem pečlivě prodiskutovaným inovovaným nestereotypním způsobem, a sice „Včelínem“ a „Ej gurale“, to aby si publikum nemyslelo, že už to po těch létech jinak ani neumíme a že jsme stařecky zakysli na starých zažitých úzusech, přičemž ani další zvolené kusy nedávají jak nám, tak divákům, příliš příležitostí k oddechu. Inu, Václavovo nové specielní na míru vyrobené plzeňské kombo či nově zaplugovaný zpěv a kytara přinášejí nové akustické podněty, které je zapotřebí si plně vychutnat.

První přestávku věnujeme výhradně oddechu, otírání potů z čel a též drobnému dolaďování, zatímco publikum, tvořené nejen našimi skalními příznivci, nýbrž i přáteli, přejedšími k nám i z dalekých dálav, spolu navzájem bratrsky debatuje. Neklame-li mě paměť, navštívili nás kupříkladu manž. Frišovi z České Třebové, které jsem zval osobně, manželé „X“ z České Třebové, kteří náš plakátek zahlédli nahoře na Adamu, manž. Sklenářovi, manž. Kodytkovi, manž. Eliášovi, manž. Valentovi, manž. Yamahovi Pokorní, F.A.Bečka s paní, babička Sikorová s přítelkyní a Jiří Kučera centrálně vysavačový se synem z Ústí nad Orlicí, Libor Havlena z Rudoltic patrně s přítelkyní, paní na elektrickém skútříku, jezdící do Luže resp. do Holubníku, Jarda Janeček z Rokytnice, druhdy z Písečné s kolektivem a mnozí další.

Na adresu publika je dnes možné s uznáním a potěšením konstatovat, že se sešlo v neobyčejně kvalitní sestavě, což v důsledku vede k tomu, že se všichni bez výjimek podkládáme do výrazů ještě mnohem více, nežli obvykle, pročež Bára zpívá anglicky s typicky yorkshirským přízvukem, francouzsky s typicky bretaňským přízvukem a slovensky s typicky dolnokysuckým přízvukem, Trumpetka hraje na flétny jako Andersonův nevlastní adoptovaný bratranec, br. Karel zpívá jako Mišík, Redl a Pospíšil dohromady, já díky smyčcové expressivitě trhám 7 (slovy sedm) žíní a cajonista Václav cajonuje jako o život naprosto celým tělem, a že je to nějaké tělo !

Dospěl jsem tudíž k závěru, a řekl jsem to všem přítomným veřejně přímo do očí, že se o hojnosti publika, která těší a zároveň zavazuje, jakož i o jeho milé nepředstírané vstřícnosti pochvalně zmíním v tomto zápisu, což takto pilně a svědomitě činím.

I druhou sérii začínáme v bystrém tempu kusem „Šmajdák a ploužáky“, přičemž emotivní způsob hry má patrně za následek, že zhruba po čtvrtém kusu praská br. Karlovi po dlouhé době struna, ovšem výměna probíhá vcelku bystře, takže nijak neztrácíme na průběžném tempu. Druhá přestávka je již o poznání poklidnější, takže je možné zevrubněji se věnovat všem přátelům a známým a přátelsky s nimi rozebírat nejen kulturně hudební problematiky současné nepochybně nejednoduché a vypjaté Nové Doby.

Třetí sérii již téměř obligátně sestavujeme z klidnějších a náročnějších kusů, mimo jiné i Bářina majstrštyku  „Andělské“, neboť publikum si to zaslouží a rovněž naši snahu hodnotí znaleckými potlesky a slovy uznání, což obojí nás, prosté amatérské starší, mladší i zcela mladé muzikanty, samozřejmě velice těší.

Lehce kolem 22:00 vyhlašujeme předběžnou přípravu na závěr, aby, až k němu skutečně dojde, nebyl nikdo nemile překvapen (velím si sám), načež ve 22,30 skutečně dáváme poslední rozlučkový všeobecně známý kus, a sice „Nebeskou bránu“.

Publikum reaguje nefalšovaným potleskem, br. Karel pronáší neméně nefalšovaná slova díků, což vše značí, že Malé (ne) sněhy dnes dosněhovaly. Bára, Trumpetka a Václav relativně rychle opouštějí prostor, zatímco my dva s br. Karlem reprezentujíce kombinujeme balení s rozhovory o pořádání nejrůznějších kulturních akcí prakticky v celém regionu a též rozmlouváme o možnostech našeho hraní v různých rozhodně ne nezajímavých lokalitách. Ve 23:00 i my předdůchodci nakládáme na vůz a odjíždíme k domovům, jsouce s dnešním večerem stejně jako celá kapela více nežli spokojeni.

Co se týká stírání pelu přílišné profesionality, tak nutno po chlapsku přiznat, že jsme si zastírali jeden každý drobným dílem kupodivu a pohříchu v kusech, kde bychom to tedy čekali nejméně. V rámci technického pojetí taktéž nelze nepřipomenout, že valnou část dnešního vystoupení zachytil na video můj kolega z práce Tomáš Žďárský, čímž vzniknul rozhodně zajímavý studijní materiál k dalšímu vícefunkčnímu využití, který co nejdříve podrobíme komplexnímu vyhodnocení.

 

* 24.01.2014 - Písečná (ne) zima - Hospůdka „Růženka“ Písečná

Na první letošní akci jsme se svědomitě připravovali jak interpretačně, tak i po stránce technické, kdy zejména br. Karel konečně odkoupil od br. Matese nové starší dvoukanálové kombo zn. Behringer (a že to nebyla jednoduchá akce), které se již mnohokráte osvědčilo v zapůjčené formě. Logisticky nakonec setrváváme na klasickém modelu dvou nezávislých posádek, pročež se v 18,30 hodin (br. Karel, Bára, Dana a já) resp. v 18,45 (br. Trumpetka s Václavem) setkáváme na Hečmandě u Pokorných a neprodleně za chodu vyrážíme do Písečné. Tam již v hospůdce vcelku plno, takže bystře plugujeme a přesně v inzerovaných 19,30 počínáme hrát klasické již „Sladké je žít“. K naší velké radosti se dnes sešlo velmi příjemné publikum, tvořené jak místními obyvateli, tak i řadou oušťáků, kteří sem vážili cestu specielně kvůli této akci ba i autobusem, kupříkladu Jitkou Kučerovou s oběma dětmi, Hankou Fialovou, Milanem Macháčkem, manželi Brtníkovými z Hylvát, manželi ze Špindlerky, paní Kaplanovou s přáteli a dalšími, tudíž nálada jest všeobecně kladná a my se svědomitě pokládáme do výrazů.

Po první sérii přichází mezi nás parta montérů, slavící šedesátiny jednoho z nich, které přepouštíme náš kapelní stůl v salonku a též dotyčnému na uvítanou vtipně hrajeme „Starého muže“. Jest pravdou, že naše dobrota má zpočátku i své nevýhody, neboť hoši jsou vcelku hluční, avšak později po drobné pedagogické rozpravě s br. Trumpetkou se situace stabilizuje a s oslavencem, příznivcem bigbítu 60. až 80. let, setrváváme v přátelském rozhovoru.

Druhá série plyne jako voda, takže si po ní objednáváme zdejší speciality, a sice dvoje vepřové jazyky s bramborovým salátem plus troje papričky s chlebem a bez dalšího otálení nastupujeme do třetí série, která však jest vzhledem ke gastronomické rychlosti pana kuchaře pouze tříkusová, nýbrž některé věci prostě nelze odložit, zejména když leží na stole na přímý dohled. To již naše nová br. Karlem pořízená černá buřinka francouzského designu obíhá, rovněž premiérově, kolkolem, všestranně se osvědčivše. Jsa příjemně nasyceni pokračujeme v rozdělaném díle, to již zhusta za využití kusů mnohdy zapadlých těžkým prachem, se kterými někteří z nás vůbec nepočítali. Ovšem znalé publikum, zejména paní učitelka Kučerová a evidentně nadšený Milan Macháček, si rozhodně zaslouží naši zvýšenou interpretačně repertoirovou péči.

Čtrvrtou přestávku pak využíváme nejen k oddechu (v některých případech i k exteriérovému kuřáckému nádechu), ale zejména k organizaci návratu domů v případě posluchačů, kterým díky rozverné zde panující náladě dobrovolně ujel poslední autobus do Ústí ve 22,40. Avšak vše se daří úspěšně domluvit, takže je možné pustit se do závěrečné malé série, tvořené pomalejšími kusy nejvyšší umělecké vypovídací hodnoty, což v důsledku vede k tomu, že řada posluchačů plynule přechází od pozorného individuálního poslechu k důvěrnému úzce kolektivnímu tanci.

Téměř přesně o půlnoci dáváme závěrečné štěpné „Honky Tonk Woman“, stojíce děkujeme spokojenému publiku, kdy spokojenost je zaplaťmannittou na obou stranách, balíme výzbroj a výstroj (zde nelze nevzpomenout, jak některé z posluchaček mají lehký problém najít v temné a studené tmě ten správný automobil) a za mrazivé noci se opět ve dvou vozech, pouze s prohozenou dívčí částí výpravy, ubíráme k domovům.

Akci ještě v noci na terase před „Růženkou“ hodnotíme všeobecně všestranně kladně, nejen jako pěkný počinek do nové sezóny s příslibem dalších možných hraní zdehle.

 

* leden 2014 - Vstupujeme do 5. sezóny

Velký Mannittou tomu tak chtěl a náš hudební ryze amatérský kroužek úspěšně dokončil svoji 4. sezónu 2013, v jejímž průběhu jednak došlo k rozšíření o nového člena, a sice cajonistu Václava Kaplana, jednak se v podstatě stabilizoval kmenový repertoir, čítající nyní plně hratelných 77 kusů. Pročež jednak v rámci svátečního osobního volna vytvářím 2 velmi sofistikovaně propracované barevně rozlišené přehledné abecední seznamy všech našich kusů, které by zejména měly sloužit br.Karlovi coby digitálně statistická pomůcka při sestavování variabilních analogových playlistů nové generace, aby byly pokud možno rovnoměrně a plynule využity všechny nacvičené kusy, když už jsme je v potu tváře nacvičili, že, druhak na první letošní zkoušce 08.01.2014 přehledně sepisujeme volné použitelné termíny našeho sdružení k možnému organizování akcí v průběhu prvních dvou letošních měsíců, neboť při počtu 5 vcelku časově vytížených členů to již běžným starobylým klasickým způsobem prakticky ani jinak nejde. Hned zkraje nového roku pak rovněž pilně zkoušíme několik rozpracovaných kusů, netrpělivě čekajících na svoji veřejnou premiéru. A nutno konstatovat, že nic z výše zevrubně popsaného naštěstí nepadlo na neúrodnou půdu, pročež se ještě ke konci téhož týdne daří vcelku rychle a jednoduše telefonicky domluvit celkem 4 zimní hraní na velmi lukrativních místech, inu, vědecky diferencovaný odbornými poznatky podepřený přístup může, když na to přijde, přinášet i své zralé ovoce.

==================================================================================================================

4. SEZÓNA 2013

* 24.12.2013 - Půlnoční mše v kostele sv. Václava v Lanškrouně u Zbigniewa Czendlika

Na základě loňské úspěšné vzájemné spolupráce jsme byli na tuto akci pozvání i letos, zaplaťmannittou za podstatně teplejšího počasí bez sněhu, ledu a stromů popadaných přes cesty. Ve 22,30 nakládám Báru na Žižkově a klidnou nocí se s téměř prázdnou nádrží ubíráme do Lanškrouna, kde se ve 23,00 během krátké chvíle scházíme všichni čtyři dnes vystupující PPS členové. Tak jako vloni je po technické stránce vše pečlivě a svědomitě připraveno, takže plugování probíhá velmi rychlé bez jakýchkoliv problémů a celkový zvuk včetně odposlechu je opět naprosto bezchybný.

Zhruba ve 23,30 začínáme hrát příchozím a též poměrně nahusto již sedícím návštěvníkům blok klasických koled, doplněný i několika méně tradičními kusy, např. „Kočkami“, přičemž lidé již od loňska vědí, co a jak a reagují velmi vstřícně a přívětivě.

Ve 24,00 přichází Zbigniew, aby zahájil vlastní mši, doplňovanou našimi hudebními koledními vstupy na základě jeho konkrétních adresných pokynů s využitím tzv. „klíčových slov“, neboť přece jen naše znalost liturgie není až tak zcela detailní. Oficiální závěr mše jest pak proveden společným zpěvem koledy „Narodil se Kristus pán“, ovšem i poté se publikum usazuje a nechce ještě odejít, takže dáváme jednu úplně, ale úplně závěrečnou na skutečnou odchodnou, a sice „Proměny“.

Poté se již loučíme doopravdy, rozmlouváme s řadou lanškrounských a ústeckých známých a přátel, balíme nástroje, ještě chvíli s br. Karlem a Trumpetkou hovoříme před kostelem o muzice, o tom letošním života běhu a tak, načež se vlahou nocí dvěma vozy za sebou ubíráme k domovům, kamž přibýváme kolem 2,00. V rámci PPS hodnotíme tuto akci opět jednomyslně jako všeobecně velmi přínosnou, inu, prostředí lanškrounského sv. Václava má své nepopíratelné přednosti, Bittner s Bittnerovou, to se nedá srovnat ...

 

* 17.12.2013 - Druhé společné vystoupení s pěveckým sborem Alou Vivat v Ústí nad Orlicí v Hernychově vile

Jednalo se o závěrečné vystoupení v rámci celého předvánočního bloku, konané v sále Hernychovy vily. S ohledem na domácí prostředí se scházíme až kolem 18,30, lehce rekognoskujeme přidělené pozice pod schodištěm a vzápětí odcházím do přípravné místnosti vyčkávat pokynu k nástupu. Tak jako minule hrajeme ponejprv společně s Alou Vivat 3 koledy a hned poté za chodu přecházíme do našeho vlastního bloku, ukončeného poměrně jednoznačně panem učitelem Novotným. Prostředí starobylé Hernychovy vily je vcelku inspirující, pouze vzduch je dnes suchý tak, že br. Karel a Trumpetka musejí žádat dobré lidi o vodu, aby vůbec mohli zpívat. Po vystoupení br. Trumpetka s Bárou odcházejí do svých domovů, zatímco já s br. Karlem jdeme ještě chvíli kolektivně posedět a povečeřet do hospůdky v suterénu.

P.P.S. Zatímco v Záchlumí jsem z důvodu plugizace hrál na nekamarádské elektrické violoncello, které tedy panu učiteli Novotnému hrubě nepadlo do ucha, dnes večer jsem z důvodu akustické produkce naopak použil cello klasické akustické, pročež byl pan učitel spokojen ...

 

* 13.12.2013 - První společné vystoupení s pěveckým sborem Alou Vivat v Záchlumí  

Idea možného společného předvánočního vystoupení vznikla během léta roku 2013, přičemž logistické detaily byly postupně upřesněny v listopadu, kdy proběhly 2 společné zkoušky, na kterých bylo domluveno co, kdy, kde a jak se bude zpívat ať už společně, tak oddílně. V souvislosti s předpokládaným charakterem akce se rozhodujeme pojmout tato vystoupení poněkud komorněji bez cajonu.

Sraz máme v 17,15 na Hečmandě, nýbrž pro jistotu hodláme jet jako PPS po vlastní ose, načež přejíždíme k ZUŠ, odkud po krátkém kontaktu se sbormistryní Kamilou vyrážíme v Trumpetkově Škodě Octavia Combi přes Libchavy a Českou Rybnou k cíli. Jelikož na místě samém, zejména pak v sále a nejbližším okolí, nikde nikdo, dáváme si v sousední chvalně známé hospůdce „Fontána“ poctivě točené Holby v počtu 2 + 2 + 1 a teprve po telefonicky avízovaném příjezdu celého sboru provádíme společné zaujmutí pozic a plugování .

Sál je kupodivu akusticky velmi příznivý, takže jak sbor, tak naše těleso znějí akusticky i elektricky velice dobře, pan učitel hovoří rozšafně a rozsáhle, vstřícné a pozorné publikum je přítomno v hojném počtu, pročež se všichni plně pokládáme do výrazů a hrajeme ze všech starších i mladších sil.

Nejprve zpívá samotný sbor, poté místní dětský sboreček, posléze playeme společně s Alou Vivat 3 kusy „Jozef, moj kochany“, „Tisíc andělů“ a „Pochválen buď“, následuje náš samostatný blok, složený z kusů „Vondráši, Matouši“, Čas radosti“, „Byla cesta ušlapaná“, „Den přeslavný“ a „Stodoly“ a poté opět zpívá pouze samotný sbor svůj majstrštyk „Gloria“.  

Úplný závěr celé velmi příjemně vyznívající akce je pak tvořen společným celosálovým zpěvem klasického kusu „Narodil se Kristus pán“ a vlídným didaktickým slovem pana učitele Novotného.

Po zabalení a úklidu ještě chvíli sedíme u společného hodovního stolu s drobným občerstvením, rozmlouvajíce přitom se členy sboru, abychom kolem 22,00 nastoupili na zpáteční cestu, probíhající pohříchu opět převážně v mlze.

 

* 11.12.2013 - „Česko zpívá koledy“ - 2. ročník - farská zahrada v Lanškrouně u Zbigniewa Czendlika

Na základě loňských ne příliš dobrých meteorologických zkušeností jsme sice k této akci přistupovali s maximální bdělostí a obezřetností, ovšem jelikož počasí bylo nakonec celkem vstřícné a teplota se pohybovala relativně vysoko nad nulou, dalo se hrát a zpívat bez větších problémů, ba ani violoncello se nerozpadalo a žíně ani strunky nepraskaly.

Posluchačů přišlo obdobně jako vloni přibližně 250 (víc by se jich na zahradu stejně asi nevešlo) a zpívali svědomitě a zdatně jak 5 vytištěných koled, tak závěrečné „Vánoce, vánoce přicházejí“ v Dur (resp. odcházejí, jak vtipně parafrázují někteří členové našeho souboru v moll).  

Hned po vystoupení se jdeme krátce ohřát k „Pastýřovi“ a vzápětí v 19,00 neprodleně vyrážíme k domovům plnit další mimopracovní a studijní povinnosti.

 

* 06.12.2013 - Mikulášův ... tek (bigbítek přípitek, zbytek ...) Malá Scéna Ústí nad Orlicí 

Prolog : ve středu 04.12.2013 na zkoušce v atelieru, sice bez Báry, zato však s cajonem, pilně zkoušíme řadu nových kusů, které v pátek hodláme premiérovat s cílem oživit stávající standardní repertoir. Bohužel, ve 14,10 inkriminovaného dne mi Václav mobiluje, že jest skolen záludnou chorobou, pročež musí zůstat na loži. Tak snad slovy klasika někdy příště.

Scházíme se tedy ve čtyřech lehce po 18,00 a v příjemně zaplněné vyhřáté kavárně provádíme klasické tříblokové vystoupení z osvědčených již 30 kusů v rámci možností, prakticky totožné, jako v Písečné, ba i s několika bonusovými koledami. Posluchači, tvoření mimo jiné Janou Staňkovou, Lenkou Kaplanovou, F.A. Bečkou, manž. Cinkovými, manž. Vrbickými, v druhé polovině došlými manž. Čápovými a dalšími, poslouchají pozorně až na jeden stůl před barem, který naopak vyrušuje ze všech sil a nedbá ani vlídných bratrských výzev br. Karla.

Dle ohlasů přátelsky orientovaných hudebních přátel jest náš výkon hodnotitelný kladně, jednohlasy, dvojhlasy, trojhlasy a čtyřhlasy včetně hudebního doprovodu znějí zněle, pouze v Black Velvet tempo plynule kolíše mezi 89 až 123 BPM, tady je nepřítomnost cajonu patrně nebolestivější.

Na základě bojových zkoušek rovněž hned po prvním bloku definitivně opouštím akademicko praktickou myšlenku používat efekt „Chorus“, neboť tento i v zapojení do smyčky přes „Bypass“ ořezává frekvence až běda, byť to tak doma nevypadá.

Ve 22,00 končíme s produkcí, domlouváme se na příští týden na koledy do Lanškrouna, balíme, nakládáme, řešíme konflikt s projíždějícími ožralými mládenci v omlácené favoritce a lehce zasněženým městem, stejně jako vloni, se rozjíždíme do svých domovů.

 

* 23.11.2013 - Podzimní muzika - Restaurace „U Frajdlů“ Lhotka

Vystoupení v České Třebové iniciativně vymyslel cajonista Václav Kaplan jako součást vlastní restaurační iniciativy s cílem probudit v daném místě zájem potenciálních zájemců o amatérský elektroakusticko bigbítkový segment hudebního trhu. Již v rámci úvodních vnitrokapelních úvah musíme konstatovat, že se bude jednat o jednu z velmi mála PPS akcí v zakouřeném prostředí, kterému se snažíme vcelku úspěšně a programově vyhýbat ...

Na místě samém se scházíme v 19,15, zaujímáme místa vlevo vzadu ve větší z obou místnosti, komplexně plugujeme včetně cajonu a přesně ve 20,00 začínáme klasickým již „Sladkým je žít“. Po první desetikusové sérii dáváme krátkou přestávku, načež téměř za chodu nastupujeme do druhé části, záhy přerušené podávaným příjemným občerstvením v podobě chutného tataráčku se 2 topinkami, zeleninového salátu s kuřecím masem a topinky s pikantní masovou směsí. Příjemně nasyceni pokračujeme dále, byť publikum není příliš početné, i když na druhou stranu méně je někdy více.

Třetí přestávku věnuji propagaci našeho tělesa s vybranými spokojenými  zástupci publika, se kterými akademicky probíráme i případnou další možnou vzájemnou spolupráci.

Závěr akce, to již s cajonem pouze v akustické verzi, neb Václavův sympatický aparátek nejprve zahučel a posléze odhučel, pojímáme komornějším způsobem, přičemž jako poloakustický přídavek na přání dáváme „Blues navečer“ od Marsyas. Lehce kolem půlnoci balíme, loučíme se s rovněž spokojenou paní hostinskou Kaplanovou a ve třech nezávislých skupinách se motorizovaně a spořádaně ubíráme k domovům.

 

* 18.10.2013 - Růženka hudební - Písečná

O případné možnosti zahrát si u „Růženky“ jsme s kolegyní Danou akademicky uvažovali již před časem, neboť sem jezdíme poměrně často ať už v rámci návštěvy písečského hřbitůvku či jako cyklotůristi, a chováme tento podnik v oblibě jednak kvůli krásnému stylovému nekuřáckému interiéru, jednak díky místním specialitám, kupříkladu papričkám, o kvalitním pivu nehovoře. Ovšem s ohledem na to, že se zde odnepaměti nehrálo nic jiného, nežli klasická country, měli jsme drobné obavy, zda bychom se zde s naším elektroakustickým bigbítkem vůbec uchytili, pročež jsme nijak netlačili na pilu a trpělivě čekali na vhodnou příležitost.

Ta nastala s příchodem nového cajonisty Václava Kaplana, který vystoupení v této takřka kultovní hospůdce domluvil na základě dobrých vzájemných vztahů s panem hostinským Stejskalem, a naší kapelní myšlenky prozkoumávat možnosti hraní i v dosud neprobádaných končinách, zejména tam, kde již nějaké hudební tradice byly položeny. Vytiskli jsme tedy několik plakátků, bratr Karel vyrobil upoutávku v tisku a všichni jsme byli zvědavi, jakže to dopadne. Bohužel, v pátek v 16,00 mi Václav mobiluje nedobrou zprávu, že leží ve špitlíku s ucpanými žílami v noze, což jest mu rozháněno ultrazvukem, pročež s námi nemůže jet, avšak neklesáme na mysli, budeme to muset zvládnout ve čtyřech jako za starých časů.

Scházíme se tedy v redukované čtyřčlenné sestavě v 18,45 na Hečmandě a dvěma vozy, mladí nemocní a staří zdraví, provádíme přes České Libchavy přesun do Písečné. Tam zaujímáme doporučené pozice v zadním salonku, zodpovědně plugujeme a na vteřinu přesně ve 20,00 začínáme hrát klasickým již Špejchar blues. Hospůdka je příjemně zaplněna, pan hostinský Pavel Stejskal i nepřehlédnutelnými vnadami obdařená slečna obsluhující personál se starají o naši všeobecnou všestrannou spokojenost a publikum kupodivu reaguje velmi vstřícně a znalecky, což pro začátek vypadá více, nežli nadějně. V průběhu večera pak přicházejí a odcházejí další hosté, kteří až na výjimky jednak baští a popíjejí, jednak opět reagují více nežli kladně, což vše je u nás v Ústí prakticky nerealizovatelné.

První přestávku věnujeme zejména přátelským debatám s posluchači, kupříkladu pánem saxofonistou původem z Libchav, jemnému dolaďování nástrojů a lehkému odpočinku, neboť přece jen polovina ansáblu na tom není zdravotně úplně nejlépe. Druhou část orientujeme již více stylově zaměřeně, neboť publikum ví, oč zde dnes večer kráčí, a taktéž se svědomitě podkládáme do výrazů, když z nás opadly úvodní obavy, zda po nás nebude žádána country produkce v duchu „černé série“. Druhá přestávka je pouze krátká oddechová, bystře následovaná třetí pidisérií před kolektivní jednotnou baštěnicí v podobě místní speciality – papriček, provedených ve velice dobré kvalitě a chuti včetně měkkého chlebíku. Plně povzbuzeni nastupujeme s dočista vyblízanými talíři za zády do čtvrté závěrečné série, tvořené kusy nejvyšší umělecké náročnosti a vypovídací schopnosti, zakončené dokonce dvěma přídavky, neboť publikum tleská tak pilně a svědomitě, že mu nelze odolat. Ve velmi dobrém hudebním rozpoložení provádíme balení, diskutujeme s mladou paní Rychlonožkovou o případných možnostech dalších vystoupení zde, loučíme se s milým a evidentně spokojeným publikem i personálem a půlnoční nocí tmou jedeme, tentokráte přes Hnátnici, domů.

 Akci po zásluze hodnotíme jako velmi přínosnou a zejména objevnou, nýbrž není v našem nejbližším furtdírovském okolí až zase tolik míst, kde by bylo možno takto se prezentovat.

P.S. rovněž jsme došli k pozitivnímu závěru, že když je nejhůř, můžeme hrát i ve třech, ve čtyřech bez Báry, ve čtyřech bez cajonu nebo v komplexní pětičlenné sestavě, a nemusíme rušit akci.

 

* 13.10.2013 - Malá scéna Ústí nad Orlicí - vystoupení před pořadem „Blues pro bláznivou holku“ Mirka Kováříka

Tak toto vystoupení vzniklo velmi zajímavě, a sice tak, že ve chvíli, kdy jsem e-mailem dostal pozvánku na „Blues pro bláznivou holku“ od Milana Bureše v ústecké Malé scéně, což jsem neprodleně zvěstoval br. Karlovi, napadlo nás prakticky jednomyslně, že by nemuselo být až tak úplně od věci, kdybychom s naším hudebním sdružením předvytvořili vhodnou atmosféru tím, že bychom lehce zapreludovali několik žánrově spřízněných kusů od Vladimíra Mišíka s texty od Václava Hraběte, Josefa Kainara a tak v kavárně před vlastním hlavním bodem večera.

Pročež jsme tuto myšlenku zkonzultovali nejprve s Vojtou Divišem, jedním z hlavních organizátorů, Lenkou Jányšovou a v neposlední řadě se samotným Mirkem Kováříkem, přičemž všichni byli pro. Na místě samém se tedy scházíme v 17,00 v redukované sestavě bez Báry, trpící další angínou, hbitě plugujeme a v 17,30 začínáme přehrávat vybrané kusy jeden za druhým. Kupodivu se průběžně scházejí i posluchači, takže nálada je velmi příjemná a publikum reaguje vstřícně a uznale. Největší frmol pak nastává po půl sedmé, kdy v Malé scéně začíná být dosti narváno, což sledujeme s dobrými interpretačními pocity.

S úderem 18,50 končíme náš prolog a zatímco všichni bratři včetně zdravotně lehce nalomeného Trumpetky balí a kvačí k domovům, my s Danou jdeme usednou do sálu a sledujeme naprosto úžasný výkon jak vlastního recitátora a vypravěče, tak dvou doprovodných jazzových kytaristů. Ve 21,00 pak balíme i my, ještě chvíli rozebíráme všechny naše jen ty nejkladnější dojmy, načež se odebíráme k domovu s dobrým pocitem, že jsme snad dnes pomohli rozhodně dobré věci.  

 

* 27.09.2013 - 8. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových" v Košumberku - Veselý Václav Hudební“

Prolog : pomalu mi táhne na šedesát, ale tak neuvěřitelný morální, ekonomický a politický svrab, jaký po celý tento rok, najmě pak nyní na podzim před dalšími naprosto nic neřešícími volbami, panuje v naší těžce zkoušené zemi, tak to tedy vskutku nepamatuji. Pročež toho máme nejen všichni v kapele plný zuby a jsme tudíž velmi rádi, že máme možnost chovat se k sobě slušně a normálně alespoň v rámci nejužších bratrsko sesterských kolektivů a s nimi spřízněných dobrých duší, což, upřímně řečeno není málo resp. nic jiného už  nám pomalu asi ani nezbývá, když to všude kolem nás stojí za totálně kulový ... No ale z veselejšího soudku.

S ohledem na poněkud složitější logistickou přípravu této akce stanovujeme sraz pro jistotu na 18,30 na Hečmandě, kde se zcela netradičně scházíme sice ze všech možných světových stran, avšak kupodivu již v 18,25, což se ještě nikdy nepodařilo a zejména já s Danou, jako poslední přijedší, se tomu upřímně podivujeme. Lehce donakládáme a v obligátní sestavě dvou osobních vozů provádíme přesun přes Andrlův Chlum a Sloupnici do Vysokého Mýta, kde již tradičně béřeme levný benzín za 34,90,- Kč, zatímco v rodném Furtdírově s ním, krkouni hamižní, kšeftují za 37,20,- Kč. Za krásného jasného, byť poměrně chladného počasí, přijíždíme v 19,30 na košumberské místo samé, parkujeme před vchodem, přátelsky se zdravíme s Jirkou Obhlídalem a neprodleně začínáme stěhovat.

I když jsme dnes širší o 1 cajon, zaujímáme osvědčené standardní pozice před „naším“ kumbálkem a pilně plugujeme, využívajíce techniky, digitálně nastavené již od minule. Taktéž hasíme žízeň místním pověstně dokonalým svijanským pivínkem s pěnou hustou jako šlehačka, Bára pak Vincentkou, nýbrž jest mírně přinachlazena. Nutno konstatovat, že zvuk je opět naprosto vynikající resp. slovy jemných znalců ještě lepší, nežli minule, z čehož máme všichni upřímnou radost a pilně za to hlavního a jediného zvukaře chválíme, neboť jest to prvním předpokladem k podání potřebného výkonu,

Přesně ve 20,30 zahajujeme nejdříve drobným vlídným bratrovým úvodním slovem a hned poté svižným „Honky Tonk Womanem“, následovaným úvodní osvědčenou rozehrávací sestavou. Publikum, tvořené jak stálými košumberskými příznivci, tak našimi rodinnými příslušníky a známými,  je dnes sice o něco méně početnější, nežli obvykle, což ale vůbec nevadí, neboť na druhou stranu jest velice klidná a pozorná atmosféra, jinými slovy, méně může být někdy více i v tomto ohledu. Pročež hrajeme velice svědomitě, plně se pokládáme do výrazů, o čemž informuji posluchače s využitím našeho oblíbeného germanistického termínu „durchgefühlt“, a zejména pozorujeme, jak z nás jakoby mávnutím kouzelného proutku padají všechny ty šílené srágoroviny, které nám dnešní totálně vykloubená doba dennodenně hází na hrby. Jak pravím klasik našeho tělesa, Košumberk je nejlepší koučink !  

První přestávku věnujeme zejména konzumaci výborných utopenců, dolaďování nástrojů a rovněž drobné konverzaci jak venku na kouřovém dvorečku, tak uvnitř v teplém kumbále, kdy patrně již na věčné časy přidělujeme naší zpěvačce kmenové označení „Bratr Bára“

Druhou část zahajujeme opět svižným „Black Velvetem“, provedeným ve správném tempu, byť na závěr s malou harmonicko – rytmickou obměnou zaběhnutého kompozičního tvaru, to abychom z našeho amatérského vystoupení setřeli pel přílišné professionality, že ...

Taktéž posluchačům barvitě a dostatečně plasticky líčíme naše vystoupení onehdy v ústeckoorlické Perle, to aby správně pochopili, jak neuvěřitelný poklad zde v Holubníku mají. Rovněž je nám v této části večera přednesena více nežli milá a příjemná zdravice od jednoho z nejvěrnějších místních posluchačů, podpořená darem novému kapelnímu členovi, a sice mikrocajonem plným poloviční české měkké měny.

Druhou krátkou přestávku využíváme zejména k technickým účelům a zodpovědnému stanovení playlistu do závěrečné třetí části, tvořené převážně kusy s nejvyšším stupněm interpretační náročnosti, ovšem holubnické prostředí působí naprosto blahodárným způsobem, pročež kupříkladu „Ty II“ jest bratrem Karlem předneseno způsobem, zasluhujícím tento pochvalný zápis do kapelního deníku.

Prakticky přesně o půlnoci dáváme poslední kus „Nad stádem koní“, avšak publikum tleská tak hezky a upřímně, že není jiné cesty, nežli přidat nejprve „Já s tebou žít nebudu“ a úplně na závěr (nejen koučinkem propagované spirály života) pak úvodní „Honky Tonk Woman“, po které se loučíme již skutečně a doopravdy.

Balíme, přátelsky rozmlouváme, s Jirkou Obhlídalem sepisujeme čísla vstupů jednotlivých muzikantů na mixpultu pro příště a v neposlední řadě nepřestáváme vnímat zdejší naprosto neopakovatelnou atmosféru, Bittner s Bittnerovou, to se nedá srovnat. Za hluboké jasné tmy pod hvězdnou oblohou s tureckým půlměsícem pak opět ve dvoučlenné koloně jedeme přes Vysoké Mýto a Choceň domů, kamž dorážíme ve 2,00 sice silně zmoženi, avšak opět navýsost a všestranně spokojeni.

 

* 07.09.2013 - Vystoupení na akci „Perla žije“ v Ústí nad Orlicí

Jak říká klasik, není všechno pátek a ani v sobotu nemusí vždy býti svátek, že. Pročež pěkně popořadě. Účast na této poněkud méně obvyklé, avšak lokálně společensky bezesporu přínosné akci, domluvil br. Karel s jejími organizátory, ostatně sám kdysi dávno za časů prosperity v Perle pracoval a působil. 

Sraz máme ve 20,00 přímo v těžce vybydleném areálu, ve kterém po celý den probíhala „oslava“ u příležitosti počátku hledání jeho smysluplného využití. Scházíme se opět včas a hned po nalezení a rekognoskaci místa produkce v jedné z mnoha temných opuštěných velehal, působících silně depresívním až morbidním dojmem, je nám všem jasné, že dnes to tedy, kurňa, bude poněkud jiná káva, nežli včera v Malé scéně.

Bohužel, další průběh vystoupení tyto naše předpoklady plně potvrzuje, neboť i přes maximální snahu šikovného a ochotného zvukaře Petra Hýbla z České Třebové se nedaří dosáhnout toho, abychom se na pódiu přijatelně slyšeli resp. abychom slyšeli zvuky, alespoň částečně připomínající kytaru, cajon, flétnu a cello, o zpěvu už vůbec nehovoře. Mě osobně ještě navíc bytelně vyhřívají dva barevné reflektory zleva, což tedy interpretační pohodě také příliš nepřidá.

Jelikož po pořadatelích ani vidu, ani slechu, začínáme tak nějak téměř sami od sebe v dohodnutých 20,45 klasickým již „Špejcharem“, v mém podání pak ponejprv lehce zmateně šmytcem a teprve posléze kráčejícím prstobassem. Dle hlasů odborného naslouchatele br. Trumpetky a následně i posluchačského lidu sice zvuk v hale není na tu bídu až tak špatný, leč to je nám na pódiu prdlačky platné, když se pořádně neslyšíme, pročež nesetrváváme v ideálním rozpoložení, nepokládáme se do výrazů tak jako obvykle a též nás provázejí drobné rytmické, interpretační a logistické svízele, šlaka a ech kletě. Naštěstí a zapalťmannittou hrajeme jenom jednu hodinu, po které vcelku bystře balíme, nijak zvláště se nezdržujeme a individuálně odjíždíme do svých příbytků, ponechávajíce prostor na pódiu další ryze rockové sestavě Sekwenza. Zlaté kavárny a ještě zlatější hospůdky, že ...

 

* 06.09.2013 - Malá scéna Ústí nad Orlicí

S příchodem září konečně skončilo období prázdninové kapelní nečinnosti a nastal čas standardních zkoušek a najmě pak vystoupení, kdy jsme díky šťastné shodě okolností byli bratrem J. J. Pokorným osloveni, zda bychom nezahráli u příležitosti zahájení činnosti nového provozovatele maloscénní kavárny Vojty Jakubce. I proč ne, odpověděli jsme přímo a na tuto akci, sice bez Báry, dlící stále ještě u klokanů, zato však s novou perkusní cajonistickou posilou, jsme se připravovali pečlivým nácvikem v altánu „U Malinů“.

Sraz máme lehce po šesté, nikdo kupodivu nemá zpoždění, pročež neprodleně rozestavujeme a plugujeme, byť s několika drobnými elektroakustickými zlomyslnostmi,  a sice zapnutým boosterem u bratrova zpěvu a málo funkční šňůrou od mikrofonu na cajon. Taktéž jest nutno celkem bytelně doladit přes prázdniny ne příliš využívané čínské elektrocello. Na základě prvních kontrolních náslechů pak lze konstatovat, že zvuk našeho souboru, obohacený o výraznou rytmiku, jest prokazatelně o dost lepší, nežli dříve, z čehož máme všichni velkou radost, pročež si na ni připíjíme zdehle čepovaným kvalitním bernardovým pivem.

Několik minut po sedmé zahajujeme produkci, kdy vzhledem ke krásně vlahému večeru část publika sedí venku na terase a poslouchá otevřenými dveřmi. Během krátké doby se Malá scéna plní po okraj zejména mladou mládeží z nedalekých církevních řad, doplněnou několika příslušníky starší generace, například manž. Cinkovými z Dlouhé Třebové, cyklomanžely Skalickými z České Třebové, babičkou Sikorovou, F. A. Bečkou s kolegyní, Lenkou Kaplanovou s kolegou muzikantem z Rokytnice, prakticky všemi ústeckými Pokornými, mojí kolegyní Danou a tak. Všichni dohromady pak vytvářejí příjemné a uznalé publikum, pročež se pilně pokládáme do výrazů tak, aby každý kus byl pokud možno co nejlépe „durchgefühlt“ neboli procítěn.

Po první hodině hraní dáváme krátkou přestávku, kdy zejména tradičně již rozmlouváme s publikem a též se drobně občerstvujeme. Druhou část zahajujeme hutnými „Stouny“, následovanými řadou písní s vyšší vypovídací hodnotou a obsahově náročnějšími texty, přičemž ke konci této série Vojta Jakubec osobně obchází publikum s příspěvkovým kloboukem, dle jeho slov „jako v kostele“. Následuje druhá přestávka, opět věnovaná zejména milé konverzační činnosti, avšak v neposlední řadě též spokojenému vzájemnému ujištění, že se nám všem s dokonale šlapající rytmikou hraje o poznání snadněji, neboť již není nutné zabývat se udržováním rytmu a ne vždy jednoznačnému sledování toho, která že doba je ta pravá těžká. Ve třetí poslední části, zahájené již za naprosté tmy, kdy venku zůstávají sedět pouze otužilci s dekami, jsme již rozehráni maximálním způsobem, takže můžeme prezentovat i kusy v nejvyšší třídě obtížnosti, přednášené s potřebnou dávkou patosu a naléhavosti.

Lehce před 22,00 dáváme poslední kus, následovaný přídavkem v podobě obligátního již „Spejcharu“, načež se více nežli přátelsky loučíme, balíme aparáty, ještě chvíli hodnotíme a rozmlouváme, mimo jiné se spokojeným Vojtou Jakubcem, načež vezu br. Karla s aparátem domů, vracím se zpět a společně s kolegyní Danou se taktéž ubíráme k domovu.

Akci hodnotíme jako velice zdařilou a zejména potvrzující, že v ústecké Malé scéně dřímá kapitál s předpoklady k provádění hudebních produkcí obdobného druhu zcela v duchu našeho oblíbeného hesla o návratu živé muziky do českých kaváren a restaurací.

 

* 14.08.2013 - rovněž méně standardní zkouška v RUM aneb poprvé nový cajon a Václav Kaplan

V rámci zajištění trvale udržitelného pokroku v mezích našich skrovných amatérských možností probíhaly v našem hudebním tělese v rámci letošních letních měsíců zevrubné odborné ústní i internetové diskuze o tom, zda by bylo vhodné a přínosné případně rozšířit naše řady o dalšího muzikanta a sice percussistu, nejlépe pak cajonistu, aby Bára, děvenka naše roztomilá, nejen něžný zpěv, měla více prostoru pro sólový projev, neboť jest pravdou, že pokládat se do výrazu a ještě u toho bubnovat, hrkat či štěrchat není v řadě těžších kusů právě nejideálnější kombinace.

Jest plně doložitelnou pravdou, že přijímání nových členů do kapel je obecně záležitost nanejvýš ošemetná a složitá a proto je nutné přistupovat k ní s maximálním respektem a personální zodpovědností, aby to nakonec nedopadlo nedobře, což jsem se snažil některým dalším členům souboru vlídnými a laskavými slovy předestřít, pohříchu bohužel ne vždy s předpokládaným výsledkem a pochopením.

Avšak kroky Velkého Mannittoua, byť občas na první pohled nevyzpytatelné, nakonec vždy vedou správným směrem, pročež jsme počátkem července vcelku s radostí přivítali rozhodně ne nezajímavou zprávu br. Karla o tom, že potkal u „Báby“ Václava Kaplana, ročník 1959, druhdy bubeníka legendární rockové kapely "Prostor", se kterým zapředl hovor, z něhož vyplynulo, že by posledně jmenovaný rozhodně nebyl proti přeorientovat se z klasické bicí soupravy na cajon, o kterém sice do té doby ještě vůbec neslyšel, ale určitě to nebude nic špatného, a jako takový vstoupit do našich řad. No a když jsme od něj již za několik dnů obdrželi digitální zprávu, že cajon seriózní kapitalistické marky „Meinl“ jest vskutku zakoupen, jest na něj cvičeno a kdy že bude další zkouška, bylo zřejmé, že to Václav myslí vážně.

Na zkoušce v altánu jsme se tedy onoho dne sešli sice bez Báry, dlící tou dobou v bratrské Polské lidově demokratické republice, zato však s novým cajonistou, přijedším na skůtru s atmosférickým benzínovým karburátorem a nástrojem ve futrále. A hned po vybalení oné zajímavé dřevěné bedýnky s ďourou vzadu, její adjustaci a zejména prvních společných taktech bylo jasné, že je to tam a že je to vono, pročež jsme bystře prolouskli přibližně 20 kusů, kde více perkusí vcelku objektivně chybělo, z toho řadu poslední dobou neprávem opomíjených kusů najmě od Mišíka, které díky cajonu rázem získaly nový svěží sound a look. Drobnou rekognoskačně hodnotící společnost nám přitom vytvářely Danuše Pokorná se svojí kamarádkou Karolínou Křečanovou, sedící v závětří v koutku, a též skrovné publikum na zahradě.

Lehce kolem 21,00 končíme naši bohulibou činnost s příslibem další vzájemné spolupráce, nejlépe, bude-li to možné, hned 6. a 7. září v Malé scéně a Perle, a vcelku vlahým podvečerem se převážně motorizovaně rozjíždíme ke svým domovům, když jsme se ještě před tím neoficiálně rozhodli udělit br. Karlovi plně zaslouženou mazáckou pochvalu před nastoupeným PPS za jeho nezpochybnitelnou scoutskou zásluhu při vyhledání nového člena muzikanta.

P.S. drobná hádanka na dané téma : je to malé, je to tvrdé, vzadu to má díru, co je to ?!?

 

* 19.06.2013 – méně standardní zkouška v RUM neboli restauraci „U Malinů“

Jelikož má Bára tento týden logisticky dosti náročný a nemá tudíž čas, rozhodujeme se uspořádat dílčí zkoušku starého tříčlenného jádra, přičemž s ohledem na tropické třicítky volíme osvědčený altán v RUM. Scházíme se klasicky, to znamená my dva místní v 18,00 a třebovský br. cyklista Trumpetka v 18,20, nýbrž dnes pro změnu byla záludně rozkopána cyklostezka, po které se bystře ubíral, a proto se musel kus vracet. V tu dobu již oustečtí mají za sebou jednak několik klasických blues na rozehrání, jednak 1 + 1 VP 11 Braník nejhorší žízeň hasící. Prakticky za chodu přecházíme k přehrávání dalších kusů, což jest zvenku pilně sledováno několika posluchači, zejména pak jmenovitě Pavlem Dimitrovem, jeho bratrem Jiřím a též třiaosmdesátiletým čiperným pánem z Hrádku, kterému kdysi P. D. opravoval kolo, pročež se družně zdraví. Všichni jsou srdečně zváni do altánu a jest to dobrý nápad, neboť atmosféra se tím okamžikem stává velmi vstřícnou a otevřenou, pročež se neobyčejně poctivě a svědomitě pokládáme do výrazů a dáváme kusy, které už jsme nehráli minimálně 100 let, mimo jiné Nad stádem koní, Jednohubky, Marsyas a Apollón, Karinu a světe zboř se, na četné žádosti i Bouréé. Specielně pro nestora dnešní zkoušky pak dáváme výběrovou reedici kusu „Řeka hučí v klínu rozervaných skal“, sice s ne zcela kompletním textem, zato však plně funkčním čtyřhlasým mužným vokálem s patřičným pathosem a naléhavostí. Všichni tři posluchači jsou nadmíru spokojeni, což dávají najevo mimo jiné i tím, že nám muzikantům zakupují honorář v podobě 3 + 3 VP SP resp. BR a též po jedné velké režné, fernetu a becherovce.

Zhruba ve 22,30 dáváme závěrečné Sladké je žít a ve značně rozvolněném rozmaru odcházíme vyprovodit br. Karla na Hečmandu. Jdouce kolem „jezevčíka“, zdravíme přátelsky a zvesela Danuši Pokornou, větrající se nahoře na balkóně, a za družného hovoru pokračujeme dále směrem k Babyce. Tam br. Trumpetka správně hodnotí situaci a vzhledem k pokročilé hodině prozíravě odjíždí k domovu, zatímco my dva s br. Karlem jdeme ještě na jedno závěrečné hodnotící do „Báby“. Zde definitivně docházíme k bratrskému konsenzu, že najde-li se vhodný rytmik, nebudeme rozhodně házet flintu ani jiné hudební nástroje do žita, čímž myslím konstruktivně uzavíráme nosné konverzační téma tohoto týdne. Zkouška hodnocena velmi kladně, téměř jako malé vystoupení, kdyby pokaždé takto bylo, že ...

P. S. : druhého dne ráno mi není až tak zcela dobře, což jest posléze kolegou Tomášem klasifikováno jako zjevná dehydratace organismu v důsledku několikadenních tropických veder. Neprodleně tedy nasazuji zodpovědný pitný režim a ejhle tuť, za 20 minut jsou malátnost, břichabol a bolehlav zahnány. Taktéž si nejsem zcela jist, zda jsme v „Bábě“ platili útratu, pročež se nenápadně táži br. Karla, který však jest na tom obdobně a také si není až tak zcela jist. Budeme se tam asi muset příležitostně přeptat ...

 

* 06.06.2013 - Ústí v pohybu - 14. ročník - náměstí

Letos se zaplaťmannittou zadařilo vyzískat na této akci velmi lukrativní čas, a sice ve čtvrtek od 17,45, pročež jsme se pilně a svědomitě všestranně připravovali, abychom dobře reprezentovali a nezklamali důvěru nadřízenými orgány v nás vloženou. Jednak jsem s dostatečným předstihem vyrobil didakticky nezpochybnitelný Stage Plan našeho souboru s blbuvzdorným návodem k použití, co kdo z nás na pódiu potřebuje, včetně fotografie celého PPS, kterýžto dokument jsem pak osobně konzultoval se zvukařem Jindrou Helekalem, který jej označil za plně dokonalý. Jak se později mělo ukázat, bylo to i přesto málo. Taktéž jsme dokonce společně sestavili playlist, který mi následně br. Karel poslal mailem, leč u toho zůstalo, takže br. Trumpetka ani Bára nevědouce, což jsme však jednoduše napravili v rámci předpřípravy na radnici. Nutno konstatovat, že tento drobný renonc byl jen lehkou logistickou rozcvičkou před dalším následujícím.

Ku pódiu přicházíme přesně v 17,30, neboť jsme slušná firma, že, avšak bubeníci před námi ještě nedisciplinovaně tlučou dva závěrečné kusy a pak ještě stěhují včetně marimby, takže k plugování nastupujeme až v 17,45, ovšem ani tehdy nemá býti všem příkořím konec, nýbrž ledva se lopotně zadařilo vysvětlit pódiovým zvukařům, kolik že mikrofonů vlastně potřebujeme a že DI box 1 je mikrofon a DI box 2 je violoncello, což byl ve skutečnosti mnohem složitější proces, než jak to nyní takto krátce popisuji, přichází od zvukařů v boudě Jobova zpráva, že se položil digitální mišpult a jest třeba jej resetovat. Pročež sedíme na pódiu jako puci a civíce čekáme, až se nám ta technika vzpamatuje, což tedy není činnost nijak povzbudivá. Naštěstí již v 17,54 vše hotovo, takže dáváme pro zvukaře kousek kusu Ej gorale na doladění a pak již skutečně úvodní Včelín. Zvuk na pódiu je naštěstí dobrý a ven patrně taktéž, neboť publikum, přítomné v hojném počtu, reaguje vstřícně a zdá se, že naše snaha nepadá na neúrodnou půdu. Výrazný kvantitativní posun až skok pak zaznamenáváme v průběhu kusu „Já s tebou žít nebudu“, kdy část publikumu, na rozdíl od nás zřetelně vědoucí, o čem vlastně zpíváme v refrénu, se rázem mění v naše nové příznivce a někteří dokonce i téměř tancují, což svým způsobem potěší. Inu, není to jen tak ... S ohledem na opožděný začátek jest nám přidáno času do původní délky, takže můžeme v podstatě plánovaně zakončit rytmicky živějším rychlejším Black Velvetem. Loučíme se stojíce děkujíce, bystře a hbitě deplugujeme a balíme a jdeme rozebrat situaci na radnici.

Ve chvíli, kdy jsem br. Karlem vyzván, abych šel vyzvednout honorář, odpovídám dle mého mínění vtipnou replikou bájného Rychlonožky : Já ? Proč právě já ?, kterážto však nepadá na úrodnou půdu bratrova porozumění, takže následuje analogová debata o tom, kdo co komu digitálně napsal či nenapsal, ze které vyplývá, že elektronická komunikace je sice dobrá věc, ale má i své drobné nedostatky, zejména když na konkrétní dotaz odpovídá někdo jiný někomu jinému. V rámci podvečera obcházíme náměstí, k plné spokojenosti baštíme tradičně skvostné skautské buřtíky, rozmlouváme s přáteli a známými, s br. Trumpetkou jdeme posedět do hasičské hospody a ve 21,00 začínáme sledovat vystoupení Michala Prokopa a Framus 5, jako obvykle velmi příjemné a přínosné. I po jeho skončení ještě chvíli obcházíme a rozmlouváme, načež cestou k domovu provádíme s kolegyní Danou lehce kolem půlnoci kontrolní návštěvu u Babyky, zjišťujíce, že br. Karel má dneska „áčko“, pročež při dvou malých holbičkách rozebíráme různé problematiky, zatímco geodet Jarda Kolář pouští skvělou muziku, zejména stylově staré dobré Framus 5 ... Akci i přes drobné technické resp. lingvisticko - digitální zádrhele hodnotíme v zásadě kladně nejen s ohledem na konečně slušné počasí.

 

* 22.05.2013 - Hudební večer v Malé scéně Ústí nad Orlicí

Toto vystoupení vzniklo poměrně náhle a v zásadě bylo domluveno pouze 1 týden předem. Pročež jsme vyrobili tištěný i digitální plakátek a provedli obvyklou propagaci pomocí zejména elektronických informačních kanálů. Sraz si stanovujeme na přibližně 18,00 (slovy osmnáct nula nula) českého letního času, aby bylo dost času instalovat 2 nezávislá komba pro br. Karla, v mém případě zaplugovat s využitím nově vyvinutého paralelního systému vedení kabelů a zejména naladit violoncello, což tedy vzhledem k náhlé změně počasí a záludně klamající ladičce nebyl vůbec jednoduchý proces.

Jako tradičně poslední přijíždí, to již za hustého deště, v 18,45 br. Trumpetka, takže bystře dokončujeme úvodní procesy a přesně v 19,03 začínáme hrát, jak jinak nežli „Sladké je žít“. Br. Karel se v úvodním slovu zmiňuje mimo jiné i o tom, že zhruba před rokem, tedy přesněji řečeno přesně v pátek 25.05.2012, mezi nás poprvé na zkoušku u Malinů zavítala Bára, takže bychom to dnes mohli pojmout jako výroční veřejnou zkoušku, s čímž všichni jednomyslně souhlasí, nikdo se nezdržel hlasování. Při té příležitosti je konstatováno, že posledně jmenovaná nejen že dobře zpívá, ale i dnes dobře vypadá, což br. Karel doplňuje lakonickou nikoliv nepravdivou poznámkou : nejen dnes (opět se nikdo nezdržel hlasování).

V Malé scéně je útulně plno a vnímavé publikum, tvořené například manž. Chasákovými, Soňou Valentovou s přáteli z dalekých krajů, babičkou Sikorovou, Mírou Němcem, J. J. Pokorným s chotí, Jitkou Kučerovou etc., je na velmi vysoké úrovni, takže nálada obecně je více nežli kladná a my se tudíž podkládáme do výrazu s maximálním možným nasazením. V kusu "Je vaux" sice nepatrně bloudíme houštím francouzských slov a not, ale jen lokálně a prakticky nepostřehnutelně, což posluchačům posléze didakticky vysvětluji jako umělecký záměr s cílem setřít z naší produkce pel přílišné profesionality. Během první části mezi nás přicházejí i 2 pracovníci OIK, aby natočili reportage, pročež jednak kamerují, jednak kladou br. Karlovi zvídavé kontrolní otázky, nu, uvidíme, co z toho nakonec vzejde.

První přestávku věnujeme hlavně ladění kytary a cella a dále pak rozhovorům s přáteli a známými, neboť ostatně, jak s potěšením zjišťujeme, nikdo jiný na nás poslední dobou nechodí, což je ovšem, když se to tak vezme kolem a kolem, patrně cesta vcelku správným směrem.

Druhou sérii zahajujeme osvědčeným čechomorským válcem „Včelín“, po německy „Das Bienenhaus“, který ihned spolehlivě navozuje tu správnou atmosféru, a dále pak pokračujeme řadou interpretačně náročných kusů, vyžadujících nejvyšší míru amatérského soustředění, mimo jiné "Marylin" s xaphoonem nebo "Přivázali koně" pouze se zpěvem a violoncellem. I druhou přestávku věnujeme zejména ladění, i když nástroje si už konečně a naštěstí „sedly“, dalším přátelským disputacím a též konzumaci nápojů, obětavě nám věnovaných naší velkou trvalou příznivkyní babičkou Sikorovou.

Třetí série je pak s ohledem na pokročilejší dobu cíleně zaměřena na myšlenkově nejhlubší kusy z našeho repertoiru, vyžadující oboustranné až všestranné soustředění. V zásadě optimistický závěr pak patří obligátnímu již „Špejcharu“ s kráčejícím basem, to abychom se nerozcházeli ve stádiu noční trudomyslnosti, nýbrž ba právě naopak.

Vzájemně děkovné rozloučení se spokojeným publikem probíhá více nežli srdečně a mile, na Ústí nad Orlicí pak takřka nepředstavitelně a směle atakujíce i bájný Košumberk, což my všichni bratři a sestra kvitujeme s nejvyšším povděkem, zaplaťmannittou za ten dar. Balíme v klidu a pohodě, hodnotíme dojmy, rovnáme útratu a kolem 23,00 se rozcházíme resp. rozjíždíme ku svým domovům, já s br. Karlem pak ještě na „jedno závěrečné bilanční“ do „Báby“.

 

* 30.04.2013 - 3. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

K našemu potěšení jsme i letos navázali kladný kontakt s pořadateli této akce, pány profesory Ivou Pecháčkovou a Tomášem Kupkou, a dospěli k vzájemné dohodě, že bychom tu opět mohli vystoupit. Ráno sice počasí není až tak zcela ideální, ovšem záhy se obloha projasňuje a je teplo a slunečno, což je dobře. Na místo samé se dopravujeme třemi způsoby : br. Karel ve svém opraveném voze, já spolu s rodinným kolektivem a Bárou oklikami přes Žižkov a br. Trumpetka tradičně již jako poslední z dalekého třebovského domova. V poklidu plugujeme, pečlivě ladíme a rámcově domlouváme postup v úvodní části, kterou zahajuje místní gymnaziální rocková kapela. V 15,15 začínáme s obligátně již tradiční „Sladké je žít“, sloužící zejména k doladění aparátu a odposlechů, načež následuje předem vybraná kombinace našich kusů s vloženými vyhodnoceními různých soutěží, tanečky a zpěvem. Nálada jest, ostatně tak jako při této příležitosti v těchto místech vždycky, velmi příjemná a happeningová, děti soutěží, opékají buřtíky, poslouchají a tak, kouř z ohně dýmá správným směrem, pročež i my amatérští muzikanti jsme spokojeni a pokládáme se do výrazů. Zhruba v 17,00 máme velkou přestávku, kterou využíváme k opečení výborných buřtíků a rozhovorům s řadou známých a přátel. Závěrečnou sérii pak tvoří nejvýznamnější kusy z našeho současného repertoiru včetně stylové pro tento účel secvičené prvotiny „Máj“, které se setkávají s kladnými ohlasy a porozuměním. Přesně v 18,00 je disciplinovaně vyhlášen závěr, takže se loučíme s publikem, balíme, rozmlouváme, provádíme administrativní úkony a kolem 18,30 vyrážíme ku svým domovům, jsouce opět spokojeni velice.

 

* 17.04.2013 - Letos poprvé zkouška v altánu „U Malinů“ aneb Diesjährig zum ersten mal ...

Jelikož konečně po dlouhé a nekonečně otravné zimě přišlo snad již konečně teplé a slunečné jaro, rozhodujeme se provést přesun na obligátní exteriérové pozice. Z provozních důvodů se scházíme o něco později v 18,15 pouze ve třech, neb Bára zkouší školní muzikál, a hned po objednání dostatečného množství branického bévitamínového osvěžujícího nápoje přehráváme nový kus „Máj“ od Support Lesbiens“, který hodláme přednést na čarodějnicích v České Třebové, přičemž pro jistotu provádíme transpozici do „C“. Počasí je nejen odpoledne, ale i vpodvečer a večer ku altánovému hraní  velmi příhodné, pročež setrváváme v dobrém rozmaru, popíjíme pivínka a mezi jednotlivými přehrávanými kusy rozmlouváme o řadě vnitrokapelních i soukromých záležitostí, což je čas od času neméně potřebné, jako vlastní hudební činnost. Lehce kolem 22,00 platíme útratu a autem resp. na kole se jasnou měsíční nocí rozjíždíme do svých domovů, jsa nadmíru jarně spokojeni.

 

* 12.04.2013 - 7. vystoupení v Holubníku statečných žen králových" v Košumberku - Lehce hudební dubenec"

Tato akce zůstane v našich PPS myslích zapsána zlatým inkoustem hned z několika důvodů. Jednak konečně po nekonečně dlouhé a otravné zimě přišlo jaro, jednak holubnický Jirka Obhlídal připravil naprosto skvělý aparát, takže zvuk byl na velmi vysoké úrovni a jednak se opět sešlo publikum, které naslouchalo více nežli vzorně, čímž si vysloužilo mazáckou pochvalu prvního stupně.

Sraz máme v 18,00 na Hečmandě a jelikož dnes zcela mimořádně vyjíždíme v redukované sestavě bez mé kolegyně a Prďolky, rozhodujeme se vycestovat pouze jedním, a sice Trumpetkovým vozem Škoda Octavia Combi s motorem 1,9 TDI a zejména dostatečně prostorným kufrem. Z rozkopaného Ústí vyjíždíme zadem přes vodárnu kolem Mendrika a pak již obligátně přes Vysoké Mýto, Vanice a Střemošice s lužským velekostelem na jasném obzoru.

Do Košumberku přijíždíme v 18,50, parkujeme před Holubníkem a jdeme prozkoumat terén. Kupodivu kromě Jirky a dvou štamgastů nikde ani noha, což nevzbuzuje příliš důvěry, avšak v rohu u piána přichystán digitální aparát nevšedních kvalit, pročež se po krátké věcné rozvaze bystře rozhodujeme využít jeho služeb a naše komba s výjimkou basového ponecháváme v autě. Plugujeme v poklidu, zatímco k naší velké radosti průběžně přicházejí staří dobří známí stálí návštěvníci. Taktéž si objednáváme skvostná svijanská pivénka s decimetrovou hustou pěnou a léčivé zázvorové čaje, konstatujíce, že je zde, na rozdíl od minulých časů, zima jako v Rusku a relativní vlhkost tak vysoká, až se dlažba potí jako dvéře od chlíva. Inu, aby ne, když bylo přes zimu dva měsíce zavříno a topit se začalo až včera navečer.

V 19,45 dáváme první kus, tradiční již „Sladké je žít“, sloužící mimo jiné k pečlivému doladění zvuku ven i do odposlechu, přičemž hostů je dnes sice o něco méně, nežli obvykle, avšak poslouchají o to pozorněji a hlavně potichu jako myšky. Je nesporné, že zásluhu na tom má i údajně neobyčejně čistý zvuk ze dvou beden, umístěných v rozích hospůdky tak, aby bylo slyšet úplně všude úplně všechno, což ve zdejším klenebném prostoru rozhodně není jen tak. Pročež jsme rádi, že publikum je rádo, a pokládáme se do výrazů zima nezima vlhko nevlhko.

První přestávku věnujeme zejména pobytu poblíž norských rozhicovaných kamen, konzumaci skvostného piva, ladění nástrojů a též rozhovorům s milými návštěvníky, kupříkladu manžely Valentovými z Ústí nad Orlicí, kteří do Holubníku přijeli na naše pozvání poměrně značnou oklikou přes Litomyšl. Druhou sérii volíme z těžkých a interpretačně náročných kusů, které se daří reprodukovat velmi zodpovědně pouze s několika drobnými přehmaty, cílevědomě sloužícími k otupení eventuelních hrotů přílišné amatérské professionality. I druhou přestávku trávíme převážně společenskou činností, laděním a ohřevem, neboť promrzlé metrové zdi starobylého Holubníku se budou prohřívat minimálně do června. Ani třetí série není žádnou procházkou růžovým sadem, zejména ve chvíli, kdy mi cello zrádně klouže vpřed po zcela orosené podlaze, což zbytek kapely sleduje se zjevným pobavením. Avšak jelikož jsme dobře rozehraní a publikum reaguje nadmíru vstřícně, lze konstatovat, že se daří provést dostatečně zodpovědně i velmi náročné komorní kusy typu „Přivázali koně“ a tak. Třetí a poslední přestávka jest pak již obligátně zasvěcena drobnému občerstvení v podobě místních specialit, a sice svědomitě uleželého hermelínu a zcela utopeného utopence s měkounkým čerstvým chlebíkem, což v nás opět zanechává než kladné kulinářské dojmy.

Poslední série je pak již jen kratší, zakončená citlivě provedenou „Marylin Good Bye“ a na základě nefalšovaného potlesku svižným přídavkem „Je Vaux“, tentokráte ve standardní původní délce.

V těchto chvílích hodiny ukazují půlnoc, takže je pravý čas zabalit vše dovezené, přátelsky se rozloučit s hrstkou nejvěrnějších, ještě jednou, dnes večer již po zásluze poněkolikáté, poděkovat nejen za zvuk a pořadatelskou vstřícnost Jirkovi Obhlídalovi a jasnou nocí s oblohou plnou zářících hvězd vyrazit v 0,30 AM k domovu, tentokráte pro jistotu přes Vysoké Mýto a Choceň.

 

* 06.04.2013 - Svatba Jana J. Pokorného na faře v Ústí nad Orlicí

Poslední období činnosti našeho hudebního sdružení je interpretačně poměrně pestré, pročež se nám po hraní na pohřbu, v domově důchodců a na kulatých narozeninách naskytla příležitost zúčastnit se i akce v životě mladého chlapce a děvčete poměrně důležité, a sice jejich vlastní první svatby. A hned na úvod je třeba s uznáním poznamenat, že se jednalo o záležitost nanejvýš příjemnou, logisticky znamenitě zvládnutou po všech stránkách, přičemž jak výběr místa samotného, tak kvalita obsluhujícího personálu, avšak zejména a v neposlední řadě výborná sestava svatebčanů všech věkových kategorií společně vytvořily atmosféru, která, jak pevně věřím, zůstane minimálně na dlouhé časy zaznamenána nejen v našem kapelním deníku.

Nástup PPS kulturní úderky je stanoven na 18,30 a scházíme se opět téměř na minutu přesně, byť br. Trumpetka přijíždí vlakem až z Pražského půlmaratónu, který mu však naštěstí neubral ani na síle, ani na dechu. Jelikož aparát jest prozíravě připraven již od středy, probíhá plugování a pečlivé ladění velmi rychle a je i dostatek času pozdravit se s řadou přítomných, kupříkladu čerstvým tchánem Pavlem Poslušným, pražským bratrem Pavlem Pokorným, Petrem Brzkoupilem, Terezou Koláčkovou a dalšími.

Velkou pozornost jsme tentokráte věnovali i výběru vhodné společenské strůje, přece jen svatba není jen tak ledasjaká merenda, přičemž tuto činnost z nás všech tří chlapců objektivně nejlépe zvládlo děvče Bára pomocí černých, relativně ne příliš dlouhých šatů jednoduchého střihu, doplněných sestavou vertikálních bílých a černých proužků výhradně v zadní dolní části. Jest pak následně doloženou pravdou, že někteří přítomní mladší i starší chlapci pošetile nevěnovali svoji pozornost až tak úplně zpěvu a hudebně vokálnímu výrazu, nýbrž zcela jiným oblastem, z čehož pak následně byli drobně dilematicky rozpolceni.

V 19,00 v souladu s časovým harmonogramem br. Karel pronáší krátkou řeč, v níž zejména vlídně a přátelsky vysvětluje svatebčanům, co od nás nelze čekat ani za prokazatelný úplatek, tedy mimo jiné přednes kusů "Ptačí tanec" a "Jede, jede mašinka".

Na úvod hrajeme taneční kus pro ženicha a nevěstu na tři „Jamsession pro Fr. Gellnera“ v polovičním tempu, aby to alespoň přibližně připomínalo něco mezi valčíkem až waltzem, a pak již nasazujeme osvědčené otevírací trháky, které se hned od prvopočátku setkávají s kladným ohlasem. A jelikož jak se do lesa volá, toho písničku zpívej, jsme i my muzikanti v kladném rozpoložení a pokládáme se do výrazů ze všech mladších i starších sil.

První přestávku věnujeme pitnému režimu, doladění nástrojů, neboť teplo a vlhko dělají svoje a též rozmluvám s publikem, druhou část vystoupení pak pojednáváme klidněji i s řadou pomalejších kusů. Druhá přestávka se nese ve znamení průzkumu možností zdejší gastronomické nabídky, přičemž hned při prvním osobním kontaktu s velitelem zásobovacího odřadu je nejen mně jasné, že máme co do činění se skutečným odborníkem na pravém místě. Objednáváme si tedy 3 vepřové steaky z krkovičky (my 3 hoši) a 1 kuřecí (1 Bára), to když je posledně jmenovaná po svém prvotním nerozvážném odmítnutí na základě druhé zevrubné osobní konzultace věcnými a logickými argumenty přesvědčena, že by se pro ni jako pro mladé děvče nejlépe hodil lehký steak z kuřecích prsíček. A udělali jsme všichni rozhodně dobře, neboť masíčko je přímo excelentní včetně příslušného okořenění a příloh, k tomu pak svijanské pivínko jako křen, inu, co více si přát.

Třetí sérii vybíráme na základě drobných náznaků z řad posluchačů s výrazně osobnějším zaměřením, neboť souznění s publikem tento důvěrnější přístup rozhodně umožňuje, načež následuje třetí kraťounká přestávka pouze k doladění a svlažení hrdel, po níž dáváme čtvrtou poslední krátkou sérii, zakončenou osvědčeným Špejcharem s expresívně uvolněným projevem a kráčející basou.

Loučíme se s příjemným a vstřícným publikem, bystře a hbitě balíme inventář, a zatímco na pódiu pokračuje Petr Brzokoupil, věnujeme se v klidu dalším rozmluvám s přítomnými hosty, z nichž některé kupodivu projevují i ryze technický zájem o nové čínské elektroakustické cello, což samozřejmě potěší, že.

Kultivovaná zábava pokračuje dále, Bára i br. Trumpetka odjíždějí ke svým domovům, br. Karel tu a tam reviduje venku pod podloubím stav nikotinu ve svém organismu a já setrvávám v přátelském konstruktivním rozhovoru s panem farářem Brokešem, abych pak v 0,30 uchopil své tři ba i osmnáctikilové švestky a taktéž se chladnou nocí motorizovaně odebral.

S ohledem na vše výše popsané lze konstatovat, že kdyby se někdo z našich mladých přátel čistě náhodou zase někdy ženil a zorganizoval vše tak, jako mladý bratr, myslím, že bychom u nás v PPS rozhodně nebyli proti přiložit své strunky, šmytce a tak podobně k dílu.

P.S. a jak pravil jemný znalec problematiky br. kronikář, teď už nám do portfolia zbývají jenom ty křtiny ...

 

* 23.03.2013 - Padesátiny Pavla Pokorného v restaurantu „Švejk“ v Čakovičkách

Na tuto akci, daleko za běžným horizontálním zenitem našeho obvyklého akčního radiusu, jsme byli pozváni pražským bratrem našeho ústeckého bratra Karla na základě vzájemně dobrých vztahů od minulého hraní před 5 lety v Měšicích, a sice jako vstupní elektroakustický poslechový úvod před plně elektrickou celovečerně taneční Těžkou Dobou.

Na místo samé se dopravujeme 2 nezávislými způsoby, já s rodinným kolektivem ze starobylé Staré Boleslavi, kde ležíme vševojskovým táborem v rámci víkendového historického průzkumu, zatímco br. Karel s Danuší a Trumpetkou z Ústí nad Orlicí přímo za chodu. Kupodivu se v Čakovičkách sjíždíme takřka na minutu přesně, i když cesta sem je zejména na brandýsku a kostelecku plná dosti šílených děr, které dost často nelze neminout.

Místo konání akce, ještě nedávno průmyslový objekt místní polystyrénové firmy Polymex, dnes však stylový restaurant a penzion „Švejk“, je v souladu s předcházejí pověstí zařízení více nežli přívětivé, sál a přilehlé přísálky plně funkční a útulné, interiér s množstvím dřevěných prvků a C&K švejkovských vitráží v nadstandardním řemesle, všechny nabízené pokrmy ve formě rautu ba i řady nezávislých položek pak naprosto výtečné a mimořádně chutné. Vlastní pódium v zadním rohu sice není příliš velké a vzhledem k množství aparátu zde rozestavěného tedy rozhodně není místa nazbyt, ovšem vzhledem k tomu, že jsme dnes pouze ve třech, zaujímáme pozice těsné až velmi těsné, vidíme se o něco lépe, nežli slyšíme, vše však zaplaťmannittou bez újmy na hudebním výkonu.

V 19,00, jsa komplexně dobře digitálně i analogově naladěni, začínáme hrát klasickou již naši sestavu k tomuto účelu zvláště vybraných kusů, ponejvíce pak od Vladimíra Mišíka, přičemž nutno konstatovat, že publikum u přilehlého posluchačského stolu reaguje velmi vstřícně a je vidět, že mu naše muzika není cizí, ba právě naopak. Pročež jsme tomu rádi a plně se pokládáme do výrazů. První a jedinou přestávku věnujeme drobnému občerstvení a věcně odborným rozmluvám se vstřícně orientovanými posluchači. I druhá polovina vystoupení je složena z kusů nejen námi oblíbených interpretů a ohlasy jsou i nadále průběžně velmi spontánní a kladné.

Zhruba ve 21,00 dáváme závěrečný „Špejchar“, děkujeme evidentně spokojenému přičinlivě  tleskajícímu publiku, loučíme se vestoje a jdeme se ještě jednou občerstvit a pohovořit. V klidu pak balíme a ukládáme, ještě nějakou dobu nasloucháme Těžké Době, společensky konverzujeme, rozdáváme kapelní kartičky a kolem 23,00 odjíždí naše „místní část“ ulehnout do Staré Boleslavi, zatímco br. Trumpetka odjíždí v noci mikrobusem s Těžkou Dobou a br. Karel až druhý den dopoledne přes Náchod pro děti. Nejednoduchá toť logistika, avšak nejde jinak.

Akce hodnocena, myslím, všestranně přínosně, což nás samozřejmě těší, neb co více si přát.

 

* 15.03.2013 - Hudební večer v Malé scéně v Ústí nad Orlicí

Tato akce byla na rozdíl od předchozího našeho únorového hraní zdehle standardně předjednána s Lenkou Jányšovou předem a též pablik relejšnovaná tištěnými i digitálními plakátky a pozvánkami, což vše přineslo kýžené propagační ovoce.

Na místě samém se scházíme v 17,45, objednáváme si zejména zdravotní zázvorový čaj a plugujeme v šatně v obvyklém již rozesazení. Br. Karel tentokráte hodlá v zájmu technického pokroku hráti na 2 komba, jedno svoje na zpěv a druhé, Behringer K 450FX, půjčené za tímto účelem od synka br. Yamahy, na kytaru. Je zajímavé a vidím v tom dlouhé prsty Velkého Mannittoua a jeho vlastní sestry Prozřetelnosti, že v druhém případě se jednalo o ten samý aparát, který jsem den předtím akademicky digitálně nadhodil br. Karlovi s bratrskou myšlenkou, že by byl pro naše interní účely více nežli vhodný. Na základě praktického použití nutno konstatovat, že rozhodně je, takže se rozhodujeme udělit br. Karlovi za tento progressivní počinek mazáckou pochvalu. Shrnuto, zvuk je dnes maximálně hutný a čitelný a dle vyjádření jemného znalce Radka Pilaře, který nám nezištně radí s nastavením a úpravou korekcí, víc už z toho zkrátka ani při nejlepší vůli nedostaneme.

Ústecká Malá scéna je dobrý příklad špatného akustického prostoru s typickým stojatým vlněním, jehož nedobré poslechové vlastnosti dosáhnou optimálních parametrů pouze tehdy, je-li v něm co nejvíce osob, které vytvoří akustické tlumiče, rezonátory a mobilní organické odrazné plochy. To se dnes večer naštěstí daří, neb přátelské a vstřícně orientované posluchačstvo se dostavilo ve značném množství a vysoké kvalitě – jinými slovy bylo narváno, až se stoly a židle přidávat musely, aby se všichni vešli.

A kteří příznivci že to přišli ? Tak tradičně již Mirek Němec, Romana Šimková, F. A. Bečka a babička Sikorová u jednoho stolu s kolegyní Danou a malým Davidem, dále pak manž. Frišovi, manž. Salingerovi, manž. Veselíkovi, tandemisté manž. Richtrovi, M. Krejčík fotografující a mnozí další manželé i svobodní místní či přespolní občané.

Po dlouhé době hrajeme opět podle playlistu, zevrubně vytvořeného předem br. Karlem (z jeho vlastního popudu), za což je mu udělena dnes již druhá mazácká pochvala, takže vše pěkně odsejpá a není třeba se sáhodlouze přehrabovat v našich pověstných byť přehledně uspořádaných blackblocích. Taktéž se zdržujeme nehudebních projevů „šmrdlání“ a „žbrblání“ mezi skladbami, což rovněž přispívá k lepšímu vyznění celé naší interpretační snahy.

Zahajujeme přesně v 18,30 a naše vystoupení, sestávající ze čtyř bloků, vzbuzuje velmi kladné ohlasy, jejichž příjemné stránky můžeme zaznamenávat v rámci provozních přestávek, co více si prostý amatérský muzikant může přát, že.

Rovněž prezentujeme v premiéře a kupodivu i plnohodnotné kvalitě několik nových v poslední době pilně cvičených kusů, například Blues starý ženský, Přivázali koně a Včelín, čímž jsou tyto formálně zařazeny do stavu a přecházejí tak z modré katalogové barvy do černé.

Br. Karel provází celé vystoupení poměrně obsáhlým vlídným, věcným a přiměřeně didaktickým průvodním slovem, spojeným i s obecným veselým prožitkem, to když těm, kteří ji ještě neslyšeli, líčí obligátní již story o tom „Kterak Bára mladá zpěvačka do staré kapely PPS sobě k nám přišla“, názorně dokumentujíce cimrmanovskou lingvistickou linií : Navarová – Nerez – mikrobus Volkswagen – Souček – Janouškovo Ústí ... a zpět ... jak je těžké myšlenku opustit a zejména jak je ještě mnohem těžší ztracenou myšlenku opět naleznout.

Pozdě večer dochází mezi nás i poslední návštěvníci Petr Brzokoupil a taktéž téměř celá sestava bubenické kapely Gri-Gri, která dnes vystupovala v Libchavách a přišla nás kolegiálně podpořit.

Tou dobou lehce kolem 22,00 nastupujeme do poslední čtvrté série, to již kratší, obsahující mimo jiné i 3 kusy na osobní přání, zakončené nejdříve officiálně Kočkami a na základě milého dobře se poslouchajícího déletrvajícího hlasitého potlesku přídavkem Proměny.

Poté v klidu a pokoji balíme, neb času je dostatek, rozmlouváme se spokojenými a dobře naladěnými posluchači, u příjemného a ochotného pana vrchního vyrovnáváme mimokapelní útraty a ve 23,30 se vydáváme ke svým domovům.

Akci je možné hodnotit na ústecké poměry jako velmi nadstandardní, v řadě aspektů rámcově dýchající na záda pověstnému Košumberku. Kéž by vydrželo, že.

Poznámka : sehráli jsme celkem 45 kusů, tedy včetně 4 kusů, které jsme reprodukovali dvakrát, což je zatím úplně nejvíc za celou dobu trvání kapely. Standardní profíci popíci si vodhudou těch svých 20 kousků na halfplejbek, udělí pár úsměvů a autogramů, shrábnou honorář 20 litrů na hlavu a taxíkem vodfrčí domů do Práglu ... V tomto ohledu tedy máme ještě hodně co dohánět, že ...

 

* 02.02.2013 - Zahájení činnosti nového provozovatele kavárny v Malé scéně v Ústí nad Orlicí

Jednalo se o méně obvyklou akci, kdy jsme byli osloveni Těžkou Dobou, která nemohla, zda bychom to nevzali za ně. Nu, a jelikož jsme staří dobráci, rozhodli jsme se podati pomocnou ruku a vyhovět. Sraz máme na místě samém mezi 17,30 a 18,00, přičemž já vzhledem k zapomenutému smyčci podnikám cestu tamo nadvakrát. I přesto lehce po 18,30 začínáme hrát kupodivu prakticky plně obsazené kavárně, přičemž mezi hosty je i několik našich dobrých známých jako například manž. Hladilovi z České Třebové nebo manž. Pecháčkovi z Dolní Dobrouče nebo br. Yamaha se svojí snoubenkou, kteří všichni společně vytvářejí příjemnou a uvolněnou atmosféru. Dáváme k lepšímu standardní výběr osvědčených i nově nacvičených kusů v klasickém rozpoložení do tří tématických bloků. Přestávky pak věnujeme jednak odpočinku, jednak rozhovorům s přáteli. Lehce kolem 22,00 dáváme závěrečnou, načež hbitě balíme a prcháme do svých domovů, to již krajinou pokrytou napadnuvším sněhem.

 

Drobná poznámka na úvod 4. sezóny : na základě četných přání se k 6. lednu 2013 podařilo vytvořit a uvést do chodu webové stránky našeho sdružení. Budiž jim digitální prostředí lehké !

==================================================================================================================

3. SEZÓNA 2012

* 24.12.2012 - Půlnoční mše v kostele sv. Václava v Lanškrouně u Zbigniewa Czendlika

Jelikož cesty Velkého Mannittoua jsou nevyzpytatelné, není na nás, prostých smrtelnících amatérských muzikantech, abychom předem nějak sáhodlouze rozebírali, co jest dobře a co už ne, i kdyby to mělo být hraní venkovní v mrazu jedenáctistupňovém, nýbrž následující sled událostí v zásadě opět prokázal, že všechno zlé je i k něčemu dobré. Pročež se ve 22,10 scházíme na Hečmandě u Pokorných, od br. Karla se dozvídám překvapivou novinku, že se hraje v úplně jiném kostele, než jsem si původně myslel, načež ve 22,15 vyjíždíme ve 2 vozech z Ústí (resp. Trumpetka po vlastní ose z České Třebové) nikoliv přes zledovatělý Skuhrovský kopec, ale pro jistotu oklikou po rovině přes Třebovice, abychom se ve 22,50 všichni sešli před kostelem sv. Václava v Lanškrouně, kamž jsme byli farářem Zbygniewem Czendlikem povoláni, abychom zde tvořili méně obvyklý hudební doprovod při půlnoční mši.

Vše je již pečlivě připraveno a pro kapelu vyhrazeno místo hned pod kázacím pultkem včetně přesného počtu šňůr, židliček a pana zvukaře řemesla znalého blizoučko u nás u mixpultu Yamaha sedícího. V klidu a míru plugujeme, futrály schováváme do zákristie a velmi rychle zjišťujeme, že zvuk je zde naprosto skvostný, což jest způsobeno jednak příznivými parametry zdejšího kostela, jednak detailní znalostí prostředí od pana zvukaře.

Přesně ve 23,30 začínáme hrát příchozím blok standardních koled, přerušený pouze krátkým Zbygniewovým vstupem, aby se jako lidé neostýchali a tleskali nám, pročež se lidé uvolňují a hezky nám tle-skají. Ve 24,00 probíhá krátká promluva a poté již začíná vlastní „klasická“ mše, doplňovaná našimi hudebními vstupy, kdy jednotlivé kusy vybírá br. Karel ve vazbě na konkrétní obsah té které části mše. Kupodivu se daří vmísit do programu i méně „církevní“ kusy Stodoly, Starý muž a tak, přičemž publikum i v těchto případech reaguje více nežli příznivě, pročež se pokládáme do výrazů a zpíváme velmi procítěně.

Na závěr nám publikum velmi pěkně, spontánně a relativně dost dlouho tleská, pročež stojíme vedle sebe, s dobrými pocity lehce kyneme hlavami a na odchodnou přidáváme slovenský kus Modrá. Po skončení akce opět v poklidu balíme, loučíme se se zvukařem a panem kostelníkem a kráčíme na faru krátce přátelsky posedět se Zbigniewem a panem zvukařem, popíjejíce přitom kafíčko a též Tatranský čaj, takto značně silný 62 % krásně vonící likér s borůvkovou ingrediencí.

Probíráme minulé hraní na vymrzlé zahradě, rozebíráme různé životní situace, jsme obdarováni značkovým moravským vínem za snahu a píli, avšak zejména velice rádi přijímáme předběžné pozvání na stejnou spolupráci i v příštím roce. Jelikož doba je již značně pokročilá, přátelsky se loučíme, přejeme si vše nejlepší do Nového roku, nasedáme do vozů a opět pro jistotu přes Třebovice se po zledovatělých nočních silnicích vydáváme k domovům, kamž přibýváme kolem 2,30.

V rámci našeho tělesa hodnotíme tuto akci jednomyslně jako velice, velice vydařenou, tvořící takto pěknou tečku za tím celým prosincovým případem. Rovněž tak soudím, že i celou letošní sezónu lze s ohledem na její průběh hodnotit více nežli kladně.

 

* 21.12.2012 - Pohřeb Vládi Vintera ve smuteční obřadní síni v Lanškrouně

Jelikož jsme na pohřbu ještě nikdy nehráli, rozhodl se Velký Mannittou, že máme projít i touto životní zkušeností na základě prosby Tomáše Vintera a následně br. Karla, který byl s Vláďou Vinterem již od dětství v úzkém kamarádském vztahu. Pročež odjíždíme z Ústí obdobně, jako včera, pouze již ve 13,45, abychom v 15,15, to již s br. Trumpetkou v těsném závěsu, zaparkovali před hřbitovem v Lanškrouně. Vynášíme aparát do zadní části místní smuteční obřadní síně, vymezené pro muzikanty a poté v poklidu plugujeme, zjišťujíce, že jsem zapomněl doma smyčec a ladičku, zanechav obé ve futrálu čínského cella. Hledajíce následně kapodastr br. Karla, záludně založený v kapsičce od baťohu, upřesňujeme kusy, které budeme hrát a též průběh celého obřadu. Zatímco přicházejí hosté, preludujeme lehce a potichu „Sladké je žít“, úvodním oficiálním kusem pak je citlivě vyvedená „Andělská“ a poté „Nebeská brána“, to již s volume uprostřed. Poté br. Karel kráčí dopředu a pronáší přátelskou neformální rozlučkovou řeč, načež pokračujeme v hudební produkci kusy „Odjezd“,“Špejchar blues“, „Wish You Where Here“ a na závěr pak „Honky Tonk Woman“. Po ukončení obřadu krátce rozmlouváme s Richardem Mikyskou a Olinou Bílkovou, přijímáme poděkování z řad nejbližší rodiny a neprodleně se ještě za světla ubíráme k domovům. Akci hodnotíme jako dobře hudebně odvedenou, byť samozřejmě jsou i veselejší štace, že.

 

* 20.12.2012 - Domov seniorů Lanškroun

Tuto akci vymyslel Vláďa Vinter, zdehle v domově seniorů pracující, který se jí však již bohužel nemohl zúčastnit, neboť dobrovolně odešel k Velkému Mannittouovi. S ohledem na konkrétní místo produkce, jehož technické parametry nejsou předem až tak zcela jisté, béřeme s sebou kompletní aparát, přičemž naše ústecká sekce ve složení br. Karel, Bára a já, vyráží v 15,00 od Pokorných a v 15,15 nabírá br. Trumpetku ve vlastním voze u Schottu. Objekt domova seniorů nalézáme bez problémů a jest to dům výstavný čtyřpatrový architektonicky velmi zdařilý. Pomocí zdviže se přemísťujeme do 4. modrého podlaží, kde na chodbě uchystána hodovní tabule pro přibližně 75 klientů, kde v čele dlíme my kapela v  žádaném prostoru 4/4 metry, zmenšeném informačním šumem na 3/3 metry, ve skutečnosti pak zvícím s bídou 2/2 metry. Avšak my se přesto vměstnáváme, poklidně plugujeme a obdivujeme zdejší komfort a příjemné prostředí. Lehce po 16,00 pan ředitel pronáší úvodní řeč a my začínáme hrát první blok tradičních koled. Zvuk jest velmi dobrý, naše rozpoložení taktéž a ohlasy posluchačů jsou příznivé. Zhruba po půlhodině započíná podávání slavnostní večeře, pročež jsme vyzváni k přerušení produkce, aby nám nevystydlo. A to by byla vskutku škoda, neb jak rybí zeleninová polívčička, tak kuřecí řízeček s bramborovým salátkem, jsou prvotřídní kvality. Po večeři nastupujeme do druhé fáze našeho hraní, zakončeného obligátní již koledou „Narodil se Kristus pán“, kterou zpíváme všici korporativně. Po ní pan ředitel pronáší závěrečné slovo, my se loučíme s příjemným publikem a personálem, rozdáváme kartičky staršího typu a pak v  poklidu popíjíme kafíčko s cukrovím a rozmlouváme s panem ředitelem. Zhruba v 18,00 balíme, nakládáme a nocí tmou se ubíráme k domovům, jsa plně spokojeni.  

 

* 14.12.2012 - 6. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku „Koledy Holubník“

Sraz na tuto akci máme v 17,15 u bratrových na Hečmandě a kupodivu se sjíždíme téměř na minutu přesně včetně firemního fotografa Michala Horáka. Hned zkraje nám br. Karel šetrně sděluje, že díky lanškrounské sibérii nemůže zpívat ani příliš mluvit, což je tedy entrée jako noha, které se však, přiznejme si to pěkně po soudružsku, dalo více nežli očekávat. Nakládáme tedy komplexní vybavení a klasickou již cestou jedeme přes Hrádek a Vračovice, za kterými se v rámci neudržované silnice dostáváme do sněhových potíží, naštěstí se nám daří projet bez kontaktu s auty, zaparkovanými v okolních pangejtech. Ve Vysokém Mýtu obligátně bereme laciný benzín za 32,90 a navigačně jednoznačně přibýváme v 18,25 do Košumberku. V klidu a pokoji zahnízďujeme vzadu v komůrce, plugujeme a zejména přemítáme, co vlastně, u všech všudy, budeme hrát, když to s bratrovým zpěvem vypadá takto nedobře.

Publikumu je tradičně již dosti jak z řad místních, tak z nedaleké spřátelené lužské léčebny. První blok dáváme koledový, leč náročné publikum jest patrně již koledami, od poloviny listopadu po celé dny otravně se linoucími z každého rádia, televize ba i veřejného rundfunku, přesyceno, pročež tleská pouze vlažně zdvořilostně, netváří se příliš nadšeně a první přestávku přijímá evidentně se zřejmou nadějí něčeho jiného méně profláknutého.

My pak trávíme první přestávku nejednoduchým výběrem možných hratelných kusů, přičemž pro začátek volíme písničky, kde zpívá Bára. Druhou sérii začínáme svižně zgruntu od podlahy a hned od prvních taktů je ve tvářích nejbližších posluchačů okamžitě vidět, že to byl krok správným směrem (poznámka br. kronikáře : jedná se o úplně stejnou situaci, jako dne 16.12.2011, pročež bude třeba pro tuto destinaci vytvořit specifický přístup).

Bohužel, celková atmosféra zde v Holubníku je dnes nějaká taková prapodivná přichcípnutá a na hony vzdálená oněm skvělým pěti minulým. Náš výkon, možná i z tohoto důvodu, není prost řady drobných hudebních či verbálních přehmatů a lze jej hodnotit jako jeden z nejméně hodnotných v letošní sezóně. Naštěstí a zaplaťmannittou pro nás je publikum shovívavě uznalé, byť je mu jednoznačně houbeles po nějakém Lanškrounu, celonárodním koledovacím zpívání a venkoncem po tom, kde jsme si předevčírem v mrazu nalomili zdraví.

I druhou přestávku trávíme zejména hledáním kusů, které by bylo možné jakž takž interpretovat, a též popíjením další sady zázvorových čajů s medem a jiných zdravotně podpůrných prostředků. I třetí sérii začínáme osvědčeně svižně a zakončujeme ji lehce před 22,00 na žádost br. Karla o oddechový čas. Třetí přestávku věnujeme kromě jiného konzumaci výtečného místního nakládaného hermelínu, neboť díky personálním změnám v kruhu nejbližších majitelových děvčat již není, kdo by rollsroyceové gulášky a boršče klohnil. Inu, není to jen tak resp. jak praví slovenská klassic, všetko je jinak ...

Poslední pidisérie pak obnáší již pouze 3 kusy a jeden přídavek v podobě Kariny, vymručený stálými věrnými hosty, kterým samozřejmě nelze nevyhovět. Závěrečný potlesk vděčného publika, které nás nechce pustit domů, je pak kupodivu a překvapivě velmi spontánní až nadšený s ohledem na to, co jsme dnes s vypětím všech sil předvedli, za což všem skutečně upřímně, ale upřímně děkujeme. Rovněž je několikráte zaslouženě chválena kolegyně Bára, neboť nepochybně odvedla kus poctivé na koleje nasazovací práce a, ruku na srdce, nebýt jí, mohli jsme jet o půl osmé domů.

Po skončení hudební produkce provádíme aranžované fotografování pro potřeby nových kapelních kartiček a pak již jen balíme, poznovu se loučíme s milým přátelským publikem a temnou nocí tmou jedeme skrzeva nekonečné sněhové návěje domů, kamž přibýváme v 1,15 po půlnoci, utaháni jako kůťata.

P.S.1 : poučení pro příště, pro velký úspěch již podruhé to samé : v zimě venku prostě už nikdy hrát nebudeme, i kdyby čert na koze jezdil a civilní či církevní pořadatel hory doly nebo i modré z nebe úpěnlivě sliboval. Princip obětování Košumberku, řekl bych, mi přijde jako příliš velký luxus ...

P.S.2 : jelikož co Velký Mannittou řídí, dobře řídí, byť my, prostí smrtelníci, ne vždy chápeme, jak to původně myslel, čekáme, co ještě z té lanškrounské ledové anabáze časem vzejde. Třeba nakonec  budeme mile překvapeni, pročež bych nepředjímal ...

 

* 12.12.2012 - „Česko zpívá koledy“ - lanškrounská fara u Zbigniewa Czendlika

Jelikož se naše vlasť nachází již delší dobu v těžkém politickém, ekonomickém a morálním marasmu, rozhodla se vládnoucí garnitůra alespoň na chvíli projasnit letošní celkově pochmurnou předvánoční adventní atmosféru a zorganizovala celonárodní zpívání vybraných 5 koled na mnoha místech republiky v jeden čas pod názvem „Česko zpívá koledy“. V našem konkrétním případě se jednalo o lanškrounskou lokalizaci za manažeringu br. Karla a faráře Zbygniewa Czendlika. 

Akce nebyla jednoduchá jak logisticky, tak následně pro nás muzikanty ani interpretačně fyzicky, neboť toho dne navečer padl nejen sníh, nýbrž i krutý mráz ne méně než mínus 11 až 13 stupňů Celsia. Na druhou stranu však, co si budeme namlouvati, lépe venku v mrazu s přáteli a dobrými lidmi koledy sobě zpívati, nežli sám doma v teple hryznouc nehet na mordy, loupeže, podvody a špinavé politické rejdy v TýVý bedně zírati, že.

Na místo samé se s ohledem na pracovní a studijní vytížení dopravujeme 3 vozy, náš violoncellistický kolektiv nabírá v 15,45 Báru na autobusové zastávce u starého nádraží a již pilně spěšíme přes Skuhrov do Lanškrouna, hovoříce cestou telefonicky s mámou Korečkovou, která se tam rovněž chystá. Parkujeme na malém náměstí, obcházíme farskou zahradu a ihned po vstupu na ni zjišťujeme, že na pódiu bohužel nejsou, tak jak se dalo předpokládat, teplofukary. Ještě že jsme téměř všichni nabaleni jako pumpy, abychom přežili a nezahynuli. Okamžitě tedy zaujímáme strategické pozice ve vyhřáté  hospůdce „U pastýře“ hned za dveřmi a dáváme si teplé čaje, svařená vína a též polívčičky s knedlíčky. Mezitím přijíždějí i br. Karel a Trumpetka, pročež jdeme plugovat a též natahovat dvě povolené struny na klasickém celle. Inu,mráz jako v Rusku. Zvukař je naštěstí řemesla znalý, takže jedu na hlavový mikrofon, a celkový zvuk jak ven, tak na pódiu je velmi dobrý.

Přesně v 17,00 zahajujeme blok našich koled, přerušovaný jen tu a tam ohříváním rukou o sklenice čaje, přičemž zájem diváků je vzhledem k povětrnostní situaci mizivý, neb všichni prchají kamkoliv do tepla. Kupodivu i br. Trumpetka hraje relativně v pohodě díky specielní elektricky vyhřívané transportní kabele, vlastnoručně vynalezené, ve které má přehledně uloženy všechny své flétny, aby mu nepomrzly.

Lehce před 18,00 přichází na pódium Zbygniew, aby publikumu, průběžně postupně přišedšímu, vysvětlil další průběh celé akce, v čemž mu za spolupořádající tisk sekunduje br. Karel. Tou dobou je již farská zahrada zaplněna zpěvuchtivým občanstvem v počtu cca 250 osob, se kterým všichni dohromady pějeme 5 demogratůricky zvolených vytištěných koled. Nálada je i přes panující mráz velmi příjemná a posluchači - zpěváci usměvaví a vstřícní.

Na závěr celé akce probíhá děkování a fotografování a pak již bystře balit a hlavně nejrychlejším tempem ke kamnům v hospůdce. Též jsme pozvání na faru, kde krátce a věcně spoluvytváříme dramaturgii našeho účinkování na půlnoční mši v lanškrounském kostele, které má obnášet 30 minut produkce před půlnocí a následně pak ještě 9 samostatných vstupů během liturgického obřadu.

Závěr večera jako takového trávíme u hranatého stolu spolu se segedínským gulášem, zabíjačkovým talířem a vepřovým řízečkem, rozmlouvajíce přitom s mámou Korečkovou a Prďolka intelektuál s encyklopedií pak s Bárou.

Kolem 20,00 platíme poněkud méně srozumitelně předloženou outratu za pití a též čaje na pódium donesené, loučíme se navzájem a temnou mrazivou nocí se opatrně ubíráme k domovu, kamž přijíždíme ve 20,30.

P.S. : naprosto přesně podle předběžných předpokladů si mrazivé počasí vyžádalo zdravotní daň tam, kde se to dalo očekávat nejpravděpodobněji a kde nás to jako kapelu zasáhlo nejcitelněji. Ale o tom v dalším zápisu.

 

* 06.12.2012 - Vánoční koledy a tak Malá scéna Ústí nad Orlicí

Tuto akci na úvod letošních adventních hraní jsme po kratší zevrubné úvaze přesunuli z tradičního cigaretovým kouřem prodchnutého Café Maxu do čisté nekuřácké Malé Scény a byl to vskutku dobrý nápad, přestože počasí bylo protivné, neboť celé odpoledne i vpodvečer hustě sněžilo, byla zima a jezdilo se prachbídně. Rovněž jsme se letos pilně věnovali i propagaci zejména v lokálních tištěných periodicích, pročež kupříkladu v ústeckých listech byl název našeho hudebního tělesa zmíněn ne méně nežli čtyřikrát a v Orlickém deníku dokonce vyšla krátká vlastní silou br. Karla sestavená popisná upoutávka.

Na místě samém se scházíme postupně mezi 18,00 až 18,30, zaujímáme tradiční osvědčené pozice v šatně a zejména pilně plugujeme nové elektrické violoncello čínské provenience, které jsme předběžně zkoušeli na dvou zkouškách, bohužel se silně ošmajdaným šmytcem, takže vrzalo až běda a kolegové mi proto po právu nadávali. Dnes mám šmytec nově potažený pečlivě zaprášený a to je, pane, jiná káva.

Přesně v 19,00 začínáme s produkcí, a sice blokem koled, které posléze prokládáme i standardními kusy. Publikum v poměrně hojném počtu je velmi vstřícné a pozorné a odměňuje jednotlivé kusy srdečným potleskem a též slovy uznání. Zvuk a nálada na pódiu i obecně v celém prostoru jsou velmi dobré, pročež se všichni pokládáme do výrazů a zpíváme velmi procítěně.

První přestávku trávíme odpočinkem a nezávaznou konverzací s publikem a pořádající Lenkou Jányšovou, načež nastupujeme do druhé části večera, kde hrajeme již pouze klasický repertoir. Druhá přestávka jest způsobena prasklou strunou na kytaře, kterou br. Karel musí vyměnit, což není vůbec jednoduché, neboť struna je značně dlouhá a ne a ne se navinout. Třetí sérii pak mimo jiné tvoří řada kusů na speciální přání na odchodnou našich „all inclusive“ posluchačů, kteří se pomalu začínají trousit do svých obydlí.

Zhruba ve 22,00 dáváme závěrečnou „Andělskou“, po které by již nebylo správné cokoliv přidávat, takže děkujeme posluchačům za přízeň, balíme, krátce hodnotíme a stěhujeme materiál i sebe do vymrzlých zasněžených automobilů. Akci možno označit za všeobecně velmi vydařenou a příjemnou s příslibem do budoucna.

 

* 29.09.2012 - Hospůdka Klopoty - houbařská soutěž

Na tuto tradiční již akci jsme byli pozvání jejím přičinlivým organizátorem Standou, načež jsme se rozhodli využít možnosti nazvučení od Radka Pilaře jako minule, což bylo tentokráte logisticky poměrně náročné a dalo mi to dost zařizování, ale nakonec se zadařilo a po příjezdu na místo samé v 18,00 možno konstatovat, že Pepino nezklamal a aparát stojí na místě. Bohužel nutno paralelně konstatovat i to, že je postaven opačně, než jsme zvyklí a že na sále je zahuleno a smrad jak ve vopičárně. Pročež jdu otevírat okna, abychom nezahynuli, což nelibě komentováno některými hosty a též panem hospodským Kroulou. Plugování není prosto drobných elektrických neduhů a též je provázeno uchům posluchačů těžce nelibými zvuky. Inu, u vohně je klid a taky to hraje, že, jak nám sděluje jeden z tradičních místních nepřátelů nazvučených kapel.

Publikum se velmi záhy dělí na tři části : první část odchází zhnuseně pryč ještě během plugování. Druhá část odchází s odporem pryč během první série a třetí část sice zůstává sedět na svých smrdutých pozicích, avšak naše produkce ji evidentně naprosto nezajímá, což dává poměrně jednoznačně najevo. Zvuk ven je údajně dle plně uvěřitelného mínění všech tří až pěti sympatizujících a místy též tančících posluchačů vysoce kvalitní, rovněž tak vokály a celkový hudební projev. O situaci na pódiu pak raději nehovořit, neb jest nekladně poznamenána zejména špatným rozesazením a též nedobrými odposlechy, které se daří jakž takž seštelovat až během druhé série. Vše popisované má pak za následek řadu nestandardních arytmických situací, které, alespoň tedy já, nepamatuji ani nepamatuji. Inu, plugování s takovýmto aparátkem by bylo vhodné provádět pěkně v klídku, tichu a časové pohoděnce, to by pak byla úplně, ale úplně jiná káva, že.

Někdy kolem 21,30 končíme, balíme, platíme si outratu za pití, neb k jídlu nebylo možné si objednat vůbec nic, a za hustého deště jede náš úzký kolektiv včetně říčkovského občana D. k domovu, kde okamžitě vyhazujeme veškerou strůj do speciálního koše, aby nám nezasmradila celý byt. Už aby platil zákon o zákazu kouření v hospodách.

Domnívám se, že pro příště by patrně bylo všeobecně přínosné účast na podobných akcích s díky odmítnout a dát tak příležitost hudebním spolkům poněkud diametrálně odlišného zaměření.

 

* 28.09.2012 - 5. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku „Hraní svatováclavské“

Akce tato domluvena v průběhu srpna, s ohledem na volné termíny nakonec zvolen páteční Svatý Václav. Z ústecké Hečmandy odjíždíme namísto v 17,30 až v 17,45 (zasejc byl ve Třebový hustý provoz), ve Vysokém Mýtě bereme všechna obě auta laciný benzín, do Košumberku pak přijíždíme hladce v 18,35 a klasicky za chodu neprodleně plugujeme, sedíce na již tradičních pozicích v rohu u piána. Diváků sice o něco méně, než obvykle, ale tradičně již poslouchají pozorně a poměrně často si i zpívají s námi. První přestávka pouze konverzačně pracovní, druhá pak obligátně večeřní s mísou skvělých kuřecích řízečků, kapari, beraními rohy, míchanou zeleninkou a měkkounkým chlebíkem. Inu, kdo umí, ten umí, že. Pivo a též zázvorový čaj tradičně výtečné, ohlasy v prvních řadách sedících spontánně reagujících a bohužel před dvacátoudruhou hodinou nuceně odcházejících v Lužské Hamzově léčebně se kurýrujících pacientů více nežli příjemné. Třetí závěrečná série tradičně již kratší,celkem přehráno 38 kusů, z toho pak řada nových či méně frekventovaných. Výkon náš sice není prost drobných řemeslných nedostatků, avšak nálada na palubě i v podpalubí příznivá. Odjezd ve 23,30, domů přijíždíme v 0,30.

 

* 02.09.2012 - Zahájení 5. sezóny v Malé scéně v Ústí nad Orlicí

Na tuto akci jsme byli pozváni Lenkou Jányšovou, se kterou jsme se rovněž domluvili, že bychom hráli tak jako obvykle v šatně pouze na aparáty. S ohledem na novou posilu našich řad půjčuji od Petra Poslušného mikrofon a stojan a v inkriminovaný den již v 17,45 začínám plugovat, neb jsem se rozhodl vyzkoušet po letech efekt Chorus. Během krátké doby docházejí i další členové PPS a záhy jsme připraveni ku produkci. V tu chvíli vysvítá, že existují dva inzerované začátky akce, a sice v 18,30 a v 19,30, pročež začínáme demokraticky v 19,00. Zvuk je dobrý, nálada výborná a občerstvení zajištěno, takže hrajeme v dobrém rozmaru tak jako za starých časů. V prvním patře doznívá vernisáž fotografií pana Kočího, zatímco u nás dole sedí nepříliš početné, avšak uznalé publikum, tvořené převážně Mirkem Němcem, babičkou Sikorovou, F. A. Bečkou s partnerkou, rodiči Čápovými a kolektivem Kuldových, naslouchající se zájmem a odměňující naši snahu potleskem. Zhruba po třičtvrtěhodince dáváme malou pauzu, abychom si oddechli a též pohovořili s přáteli. Během druhé části vystoupení dochází k drobné kolii s efektem Chorus, kde jsem nedobře zasunul, pročež nenastal kontakt a kus Marylin, bratrův majstrštyk, tudíž zdaleka nevyzněl tak, jak by měl. No, vzhledem k tomu, že bez efektu to stejně zní líp, nejspíš ho zasejc schovám do šuplete. I druhou pauzu trávíme v poklidu přátelskými hovory, přičemž třetí poslední část dáváme kratší koncentrovanou s nejvýznamnějšími kusy v zásadě na přání. Končíme kolem 21,30, načež se všici včetně zbylého publikumu rozcházíme do celkem vlahé noci, jsa plně spokojeni a dobře naladěni.

 

07.07.2012 - Výtvarná Svinná

Naše účinkování na této tradiční chvalně známé akci domluvil br.Karel, který ji, jak nám důvěrně sdělil, sleduje již několik let a nabyl dojmu, že by nebylo špatné si zde zahrát. Pročež již s delším časovým předstihem provádíme její předběžné upřesňování ve dvou nezávislých rovinách, a sice br. Karel v technické rovině s Láďou Šemberou a já e-mailovým způsobem s K.G.M. v rovině ideově intelektuální. Jak však záhy vychází najevo, tyto dvě roviny se prakticky neprotínají, takže musíme externě zajistit spolupráci svinenské organizační levice s pravicí, což v našem případě znamená získání informací o tom, kde, kdy a v kolik hodin vlastně hrajeme a hlavně, zda bude k dispozici aparát. Bude, povídají.

Na místo samé se dopravujeme natřikrát každý samostatně, což není prosto drobných navigačních nesnází, kdy br. Karel podléhá dobře míněnému dopravnímu parkovacímu značení, těsně před obcí odbočuje doprava a k návsi se přibližuje tříkilometrovou lesní cestou silně od lesa. I br. Trumpetka dbá pokynů pořadatelů, parkuje na autobusové točně a na náves přichází pěšky v 16,50 v době, kdy se mu my, včas dorazivší, snažíme marně domobilovat, nýbrž v údolí není signál. Naštěstí dramaturgie je celkem volná a navíc dochází k drobnému zpoždění, neboť představitelka hlavní role Mamzele Nitouche v předcházejícím programu přijíždí s těžkou sekerou, takže není důvod k obavám. Usazujeme se tedy ve stínu na lavici v polním hledišti a sledujeme dobré výkony všech tří herců v  úryvcích ze stejnojmenné operety, přičemž děvče tamo pějící je kupodivu to samé velmi vnadné děvče, které onehdy moderovalo květnovou gymnaziální akci v České Třebové. Vida, kam až se lze dopracovat svědomitou pílí a nácvikem, že. Kolem 17,45 končí operetka a my za značného slunka svitu zvolna začínáme plugovat. Hned v prvních okamžicích začíná být zřejmé, že se nebude jednat o jednoduchý proces, neboť pověřených zvukařů je několik, avšak ani jeden z nich neví zcela přesně, co kam zasunout a čím zaverglovat, aby to hrálo nejen v obou odposleších na pódiu, nýbrž i venku pro P.T. publikum. Jako nejzajímavější osoba se již v těchto pohnutých okamžicích profiluje starší pán, tvářící se, že tomu skutečně rozumí, díky němuž se nakonec daří zařídit, že to jakž takž hraje.

Bohužel, již během prvního kusu „Ej gorale“ nelze nevidět tváře našich věrných posluchaček a posluchačů, pomocí jednoznačných grimas živě gestikulující těžký zvukový zádrhel. Neváháme ani okamžik a pomocí všech tří mikrofonů se snažíme přivolat zpět vrchního zvukmistra, který zmizel údajně kamsi do sklepa. Po drahném úsilí se nám daří přimět jej ke korekcím stávajícího nedobrého stavu, což se nakonec za pomoci dalších několika dobře to myslících pořadatelů v rámci možností daří, i když k ideálnímu rozpoložení to má na hony daleko. Avšak nebyli bychom to my, ohněm a kouřem zocelení bojovníci na poli amatérské hudební scény, abychom se nepopasovali i s takovýmito nepodstatnými klacíky, pročež hrajeme z plných sil a jelikož publikum jest jednoznačně vstřícné a našemu přednesu nakloněné, pokládáme se do výrazů jako za starých dobrých časů a oboustranné souznění jest jednoznačně hmatatelné.

První pauzu dáváme zhruba po hodině přednesu a jest vyplněna zejména doplňováním nealkoholických tekutin, prohlídkou výstavy nejrůznějších dosti často vtipných výtvarných artefaktů různé provenience a též řadou podnětných rozhovorů s návštěvníky a pořadateli. V dobrém rozmaru nastupujeme do druhé části našeho vystoupení, která probíhá v zásadě v klídku a pohodě, když na samém jejím počátku docházíme v rámci velmi živé debaty k všeobecnému konsensu, že pro jistotu raději nebudeme hýbat s žádným čudlíkem ani na jednom mišpultu, i když vrchní pan zvukmistr je zcela opačného názoru.

Dáváme tedy široké spektrum kusů, které br. Karel vybírá s ohledem na momentální konstelaci a nutno přiznat, že ohlasy z řad publika jsou v celém jeho věkovém a názorovém spektru více nežli vstřícné, což na nás, prosté amatérské muzikanty, působí jako živá voda v často vzpomínané poušti současného restauračně kulturního marasmu, reprezentovaného zejména zdehle massově nasazovanými televizemi, řvoucími komerčními rádii a mobilními telefony.

I druhou kraťounkou pauzičku věnujeme převážně občerstvení, avšak sotva usedáme ke strojům a odehráváme první kus, přichází pan vrchní zvukař, takto i předseda místní osadní samosprávy, s tím, že má pro nás připraveny tři ohřáté klobásky. Snažíme se mu vysvětlit, že jsme právě začali hrát a že si je dáme o další přestávce, leč marno, neboť prý kuchyň za chvíli zavírá a nám by vystydlo. Opět se snažíme naznačit, že není nejvhodnější chvíle k obdobné činnosti, avšak opět marně, pročež je nám položeno na pódium a pan mistr odchází relaxovat pod sluneční paraple. Dáváme tedy ještě několik kusů a po dohodě s všechápajícím publikem přerušujeme tok našich hudebních myšlenek a provádíme konzumaci opravdu vydařených klobásek.

Závěrečná část akce se pak nese zcela v duchu naprostého souznění prakticky se všemi přítomnými, kdy dáváme řadu kusů na přání s ohlasy navýsost příjemnými a nebojíme se ani méně frekventovaných písní, které však vyznívají naprosto v pohodě, inu dobrá atmosféra dokáže udělat divy, že.

Během této části dochází k další zajímavé konverzaci s panem vrchním zvukařem, který nám přichází přátelsky sdělit, že až dohrajeme, bylo by dobré, kdybychom veškerou nám zapůjčenou aparaturu (?!?) odnosili vedle do školy, že už si to tam nějak srovnají. Zíráme na tu zprávu jako zjara, jestli to pán myslí vážně, avšak naštěstí hbitě přiskakují další pořadatelé a objasňují nám, že se zcela jistě jedná o ne příliš vydařený pokus o lokální humor, s čímž vcelku souhlasíme.

Uklidněni tedy hrajeme dále a zhruba ve 20,15 provádíme závěrečný kus, a sice bytelnou kládu Marsyas a Apolón, která však vyznívá naprosto přesvědčivě a jest dozajista pěknou tečkou za celou dnešní vydařenou akcí. Balíme skutečně pouze vlastní hudební nářadí, opět přátelsky rozmlouváme s posluchači a organizátory a lehce kolem 21,00 se rozjíždíme do svých domovů či přechodných příbytků, jsa na rozdíl od minulého knapoveckého dýmoviště naplněni dojmy více nežli kladnými, zaplaťmannittou za ty dary.

 

* 24.06.2012 - Knapovecká pouť

Tuto akci jsme si domluvili s Janou Staňkovou a vše nasvědčovalo tomu, že by mohlo jít o hraní více nežli vydařené, najmě ve chvíli, kdy jsme zjistili, že zvuk bude obhospodařovat skutečný Mistr zvukař Jarda Mikyska, se kterým se ihned po příjezdu srdečně zdravíme. V rámci úvodních kusů se představuje nová zpěvačka Bára Čápová, zodpovědně vybraná br. Karlem. Bohužel, zdravotní stav br. Karla není zcela ideální, což ve spojitosti s dýmem až jiskrami, záludně hnanými silným větrem od obligátního buřtově pouťového ohně přímo do našich hudebních řad, způsobuje nejen našemu frontmanovi těžké problémy, pročež nehrajeme v dobrém rozmaru a jednotlivé kusy jest nutno vybírat hlavně s ohledem na jejich fyzické zvládnutí. Vichr zdehle vanoucí pak nezřídka dosahuje síly drobnějšího orkánu, což vyvolává nejrůznější technické problémy i u ostatních členů ansámblu. Závěr provádíme již v  19,15 a po krátkém loučení odjíždíme v ne příliš dobrém obecném rozpoložení k domovům, přičemž br. Karla vykládáme před Babykou. Akci nutno označit za jednu z nejméně vydařených v rámci posledních tří dekád a než takto hráti, to radši hryznouce nehet seděti doma.

 

* 05.06.2012 - Ústí v pohybu - 13. ročník - náměstí

Jednalo se o první vystoupení s naší novou zpěvačkou, pročež jsme pečlivě vybrali kusy, kde by se mohla vhodným způsobem představit. Počasí bylo po celý den poměrně ohavné a nejinak tomu bylo i večer kolem 23,00, kdy panovala zima jak v řiti ledního medvěda. Navíc se k tomu všemu přidal i drobný astmatický neduh br. Karla, takže situace věru nebyla nijak jednoduchá I přes vše výše jmenované jsme podali velmi slušný výkon, oceněný kladně přítomným chladu odolným publikem. Končíme lehce kolem půlnoci, jsouce prochladlí pilně balíme a prcháme do svých domovů.

 

* 25.05.2012 - zkouška u Malinů, takto velmi významná

Zorganizovat tuto zkoušku nebylo vůbec jednoduché, neboť vzhledem k tomu, že jsem ve středu odpůldne a po celý čtvrtek přebýval mimo Ústí nad Orlicí, lavírovali jsme mezi úterkem a pátkem, přičemž v pátek samotný jsme se nakonec sešli někteří u Malinů, jiní před atelierem s tím, že početnější skupina před atelierem byla rozšířena o br. Karlem přizvané děvče zpěvavé Báru Čápovou, takto studentku 2. ročníku místního gymnázia, jak později zjištěno mým přímým dotazem. Jelikož počasí bylo příznivé, zvolili jsme nakonec variantu „altán u Malinů“ a bylo to tak dobře, nýbrž nálada byla s koncem týdne všeobecně kladná, hostů plná zahrada i lokál, vlhkost a teplota vzduchu na optimální úrovni, pročež všechny přehrávané kusy, obohacené v případě vhodnosti o nový, našim možnostem doposud nedostupný hlas, zněly více nežli nadějně. Dokonce se na nás obrátila část hostů, s pohnutím slavící odchod kolegyně do důchodu, jestli bychom jim nezahráli Hrušku, inu, proč ne, že, tak jsme jim ji za vokální výpomoci oslavenkyně zahráli za honorář 3 VP + 1 kofola. Během zkoušky bylo možné jednomyslně konstatovat, že nová potenciální kolegyně zpěvačka, takto přímá vnučka tandemistů Richterových ze Žižkova, má moderní hudební názory a že spolupráce s ní by rozhodně mohla být pro naše postarší hudební těleso vítaným přínosem, neboť by zejména bylo možné rozšířit současný repertoir o kusy, i přes naše zbožná přání zatím nereprodukovatelné resp. se značnými interpretačními obtížemi. Tož uvidíme.

 

* 30.04.2012 - 2. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

Na tuto akci jsme byli na základě loňské oboustranně dobré zkušenosti povoláni přes paní profesorku Ivu Pecháčkovou z třebovského gymnázia, což nás potěšilo. Sraz máme ve 14,00 na místě samém, chvíli řešíme drobné organizační problematiky a již plugujeme a od 15,00 začínáme hrát. O přestávkách vystupuje místní studentská kapela a též taneční kroužek, rovněž probíhají různé dětské soutěže a jsou opékány buřty. Počasí i atmosféra jsou příjemné, i přes zdravotní obtíže br. Karla podáváme dobrý výkon a občanů je sice méně, než vloni, ale i přesto dostatek. Končíme v 18,00, v klidu balíme a rozjíždíme se do svých domovů.

 

* 20.04.2012 - Padesátiny rockově metalového kytaristy Radka Koláře v Sádku u Poličky

Na tuto akci jsme byli, k našemu velkému potěšení, pozváni naším společným dlouholetým kamarádem Radkem Kolářem, který v současné době provozuje hospůdku a prosperující diskotéku v Sádku u Poličky s tím, že br. Karel by celou trachtaci i uváděl. Pročež přesně v 18,00 vyjíždíme se 2 automobily z Hečmandy, když br. Trumpetka jede svým vozem, aby se posléze v noci lépe dostal domů. My s br. Karlem jedeme jako první, přičemž navigace probíhá zcela bez problémů až na drobný orientační relativistický zádrhel na okraji Poličky, kdy místo do Sádku zajíždíme kamsi do polí, byť po pěkně upravené asfaltce. Avšak nepropadáme panice, ne zcela jednoduše se otáčíme a po návratu zpět do města hned napodruhé nalézáme potřebné.

Sádek jest dosti dlouhá obec směrem na Vysočinu a dotyčný Radkův podnik se nalézá na strategickém místě v úhelné zatáčce v centru obce, takže jej nalézáme poměrně snadno a parkujeme nedaleko bočního vchodu ve stínu dvou pomalovaných diskobusů, svážejících sem tu naši mladou diskomládež ze širokého dalekého okolí.

Vlastní sál včetně prozíravě a prakticky uspořádaného pódia s kvalitní výkonnou aparaturou pak jest vyzbrojen vskutku po diskotékovém způsobu, takže vše je černé a na každém z mnoha kovových černých přihradových vazníčků jsou připevněny černé bodové reflektory, UV zářivky, infrazelené filtry, diskotékové koule a digitálně řízené lasery. Avšak i přesto konstatujeme, že je zde příjemně a útulno, kterýžto dojem je zejména umocněn na čepu se nacházejícím poličským pivínkem a hlavně pak občerstvením ve formě nadmíru zamyšlení hodného rautu, vyloženého na stolech v baru a předsálí.

Zdravíme se s přítomnými a přicházejícími, což jsou většinou muzikanti, které známe, gratulujme oslavenci a jdeme zaujmout strategickou pozici na boku parketu. Jelikož se zatím nic neděje, sedíme, popíjíme a bratrsky rozmlouváme, mimo jiné i se sympatickou mladou paní, ze které se posléze klube Jitka Adolfová z Litomyšle, manželka toť bratrance bratra Karlovy ženy Dany.

Zhruba ve 20,30 jest do sálu dopraven těžce zmaškařený Radek na dost dobře stylově vylepšeném invalidním vozíku se sirénou a majákem ve stylu Ropotáma, a pod moderátorskou taktovkou br. Karla může proběhnout vlastní formálně neformální zahájení celé akce.

Hned po úvodních teplých lidských slovech nastupuje improvizovaná veselá místní hudební úderka pod vedením kytarového oslavence, produkující úderný hard rock, ve zvláště emočně vypjatých pasažích inklinující k trasch metalu, black metalu až death metalu, s namnoze vtipnými heavy metalovými texty.

Posléze je dána příležitost našemu tichému elektroakustickému bigbítku, pročež dáváme zhruba hodinový blok léty osvědčených kusů, setkávající se s velmi kladnými vstřícnými ohlasy nejen z řad blízkého příbuzenstva, nýbrž i od standardních naslouchajících.

Zde nutno průběžně dodat, že z předpokládaného uvádění nakonec tak nějak přirozeně sešlo, neboť s ohledem na přirozený vývoj večera byl přijat kolektivní názor, že uvádět bigbítový mejdan k padesátinám je vlastně hloupost a že dění v gratulacích, radovánkách, hodování a výstupech hudebních těles ostatně plyne prakticky samo od sebe a není třeba jej dále nijak zvlášť regulovat.

V rámci společensko konverzační části večera posléze nastupuje ke strojům velmi slušná taneční kapela z okolí Havlíčkova Brodu (skleróza mi neumožňuje vzpomenout si na její název, za což se omlouvám), pročež řada přítomných jde vesele trsat. Rozhodně mezi nimi nelze přehlédnout velmi energické děvče barokních tvarů, v rytmu hudby více nežli vilně se vlnící. Ve chvíli, kdy je naše pozornost obrácena jiným směrem, a sice ke konzumaci neuvěřitelně kvalitního hovězího gulášku s cibulí a chlebem, přiskakuje toto děvče hbitě k našemu stolu, vyzdvihává chabě se bránícího br. Karla ze židle a se slovy : „To si dojíš později !!!“ jej vleče na parket, aby s ním mohlo provádět své tanečně excentrické orgie. My dva zbývající ušetření se můžeme umlátit smíchy, bratr tanečník to má v těchto pohnutých okamžicích o poznání složitější, leč celou situaci řeší se šarmem a nadhledem sobě vlastním a zejména bez ztráty jediné desítky.

Zhruba kolem půlnoci se rozhodujeme k návratu, cestou k parkovišti ještě přátelsky rozmlouváme jednak s Radkem, jednak s temperamentní tanečnicí Kristýnou, takto mimo jiné autorkou všech dnešních neuvěřitelně hodnotných kulinářských specialit, a poklidnou nocí se poklidně ubíráme ku svým ústeckým a třebovským domovům.

Akce hodnocena velmi, velmi kladně, inu profesionál v oboru se rozhodně nezapře.

 

* 06.04.2012 - 4. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku - „Velikonoční hraní“

Tuto akci jsme rámcově vymysleli během zimního zkoušení, to ještě za plného zdraví, pročež jsem ji termínově vykorespondoval s telegrafistou Jirkou Obhlídalem včetně černobílého plakátku. Sraz jsme stanovili na 17,30 před panelákem u Pokorných, přičemž br. Trumpetka tak jako obvykle dorazil pozdě až v 17,45, pročež jsme s br. Karlem usoudili, že pro jistotu budeme čas srazu udávat o 15 minut dříve, aby třebovský mladý bratr stíhal. Vzhledem k dobré viditelnosti a podrobnému itineráři se nám konečně poprvé daří dorazit do Holubníku naprosto bez bloudění a havarijních situací přesně v 18,30, načež hned po vítacím procesu plně za chodu vybalujeme, plugujeme a zaujímáme tradiční pozice na schodech před salonkem a též v salonku.

Vše dobré dnes bohužel záludně kazí drobné zdravotní problémy, a sice lehké astmatické neduhy br. Karla a zejména ukrutné nachlazení moje. Pročež se nacházíme pod vlivem medikamentů a součástí mého „sitzplatzu“ je kromě půllitru zázvorového čaje i piksla 100 kusů papírových kapesníků.

Přesně v 19,10 zahajujeme hudební činnost obligátním již blues „Sladké je žít“, po kterém následují v  rychlém br. Karlem koordinovaném sledu i další osvědčené úvodní kusy. Publikum je tak jako zde již obvykle naprosto fantastické, věkový průměr pak odpovídá věku naší kapely a zejména jest opět zřejmé, že náš repertoir padá na úrodnou půdu přinejmenším kladně. První přestávku věnujeme odpočinku, aplikaci léčiv a nenáročné konverzaci, abychom hned vzápětí zahájili druhou sérii a opět pomocí blues. Vzhledem k tomu, v jak nedobrém zdravotním stavu se dnes večer nacházíme, není nijak přehnané tvrzení, že hrajeme jako o život, vydávajíce se ze všech sil. V kusu „Cesta do dětství“ hraji svůj part velmi poctivě se všemi potřebnými figurami, které díky aparátu a akustickým vlastnostem hospůdky konečně znějí tak, jak mají, pročež jest to obecně dobře. Tato série jest rovněž svědkem veselé příhody z natáčení, kdy v kusu „Co ti dám, lásko, pod stromeček“ br. Karel hraje stále dokola základní harmonický motiv ne a ne přijít na to, kterak přejíti k  Trumpetkově mezihře, o čemž oba posledně jmenovaní drahný čas živě diskutují, pohříchu však bez valného výsledku. Naštěstí se nakonec daří kus tak nějak úspěšně ukončit a publikum je i v této pohnuté chvíli vůči nám laskavé.

Druhá přestávka jest již tradičně věnována občerstvení, sestávajícímu tentokráte z výtečného bořšče z vařečky paní domácí, kterýžto jest ihned po prvním ochutnání označen za „ZIL Čajka s karoserií od Sodomky“ mezi bořšči a jako k takovému jest k němu přistupováno. Ovšem i nakládaný hermelín a utopenci zde podávaní by rozhodně snesli i ta nejpřísnější kulinářská měřítka.

Třetí sérii prezentujeme rovněž v poctivém rozsahu v plném počtu kusů, i když tedy podávat potřebný výkon již vyžaduje značné vypětí. Na základě dobrého vzájemného souznění se odhodláváme přednést i 2 pro tuto příležitost nově nacvičené kusy od Nerezu a sice „Kočky“ a „Já s tebou žít nebudu“, přičemž v obou případech jsou ohlasy publikumu velmi kladné, což nás těší dvojnásobně, neboť se jedná o kusy dosti náročné zejména na přednes a položení se do výrazu. V hospůdce je již delší dobu narváno k prasknutí a kupodivu přicházejí i další 3 muzikanti s nástroji, což svědčí o tom, že zde muzika rozhodně není popelkou.

O třetí pracovní přestávce, kterou trávím již obligátní konzumací medikamentů v ústraní, pak br. Karel přátelsky odborně rozmlouvá s jedním z návštěvníků, takto kytaristou ze sousedství, příjemným pánem, hrajícím dost dobře blues a latinsko - americko - španělské rytmy, kterému se líbí jednak náš repertoir, jednak je zaujat černým bratra Karlovým Waschburnem, pročež si ho zkouší a chválí. Poslední čtvrtou sérii dáváme, tak jako minule, již pouze v kratším rozsahu, neboť meleme doslova a do písmene z posledního, zvláště pak někteří, a na úplný závěr pak místně kultovní již „Špejchar blues“ a ještě jednou v daných souvislostech více nežli symbolický „Odjezd“, v závěru provázený naprosto spontánním nadšením a Standing Ovation, což tedy rozhodně, ale rozhodně nepatří k běžnému jevu ani při produkcích standardně profesionálních těles.

To již hodiny ukazují zhruba půlnoc, pročež totálně vyčerpáni (no, alespoň já tedy rozhodně) balíme, vyrovnáváme útratu, loučíme se s paní a panem domácími i vstřícným publikem a v 00,15 nastupujeme na půlnoční cestu k domovu, zatímco tou dobou již zmínění 3 dříve přišedší muzikanti pokračují v načatém hudebním večeru kupodivu s velmi podobným repertoirem a vypadá to, že se nikomu domů moc nechce, což je dobře. Do Ústí dorážíme v koloně 2 vozů někdy kolem 01,00, přičemž náš vůz míří na Zelenou, Trumpetkův pak nejprve k Bábě a posléze do České Třebové.

Akci nutno opět hodnotit jako naprosto nadstandardní souznění mezi publikem a prostými amatérskými muzikanty, přičemž na nejpřednějším místě je pak nutno zcela objektivně vyzdvihnout pořadatelskou činnost a kvalitní zázemí ze strany osvědčeného již „holubnického“ pořádajícího kolektivu.

 

* 23.03.2012 - Hradec Králové Deník narozeniny šéfredaktora

Akci vymyslel br. Karel jako svůj kulturní příspěvek k oslavě 60. narozenin svého šéfa šéfredaktora Jaromíra Fridricha. Z Ústí od prodejny Cyklo Halecký vyjíždíme již zcela neobvykle již 16,00 hodin jediným vozem, a sice služební redakční Škodou Fabia v krátké verzi, což je bohužel sice jistě dobrý vůz, avšak s velmi malým úložným prostorem pro takto rozsáhlé hudební těleso, pročež sedím vepředu, maje cello na klíně opřené o přední desku a vysunuté dozadu přes rameno. Stavujeme se nejdříve nahoře na sídlišti pro Trumpetku, poté v Chocni pro kolegyni Evu Zerzánovou a pak již zadem přes Kostelec svištíme na okraj Hradce, kde odbočujeme doprava a do polí, abychom na místo samé přibyli v 17,15. Akce probíhá ve velké a výstavní budově Deníku, vybudované včetně tiskárny s rotačkou v polovině 90. let, kdy se některým občanům v naší vlasti zdálo, že nás v brzké budoucnosti nečeká nic jiného, nežli světlá budoucnost v podobě těžkého blahobytu. No, s ohledem na dnešní realitu se jednalo o ideje poněkud nereálné a nadnesené, že. Jídelna, kde ležíme táborem, jest půlkruhová, dobře dispozičně vyřešená, pročež po nezbytném uvítání a drobném občerstvení usedáme ku strojům a počínáme hrát. O přestávkách pak ochutnáváme z množství nabízených dobrůtek, připravených v nejvyšší jakosti a dostatečném množství (kupříkladu hovězí gulášek, tataráček s topinkami, studené mísy včetně pravé goudy, zákusky atd. atd.), zaháněje žízeň kvalitním, byť silně pěnícím, samočepovaným pivínkem Královedvorský Tambor. Vzhledem k dobré a vstřícné atmosféře dáváme veřejnou premiérou i řadu rozpracovaných kusů, na kterých v současné době pracujeme, a to s dobrým ohlasem, což nás samozřejmě těší dvojnásob. Kolem 20,00 končíme s produkcí, krátce rozmlouváme se spokojenými účastníky a hned poté nastupujeme na cestu zpět, jedouce opět přes Choceň a pak přes rozkutanou Zářeckou Lhotu, abychom se v sobotu mohli věnovat rodinám či pracovním povinnostem. Akce hodnocena velmi kladně a jistě by snesla i nějaké to opakování.

 

* 29.02.2011 - zkouška

Scházíme se o něco později v 18,45 (br. Trumpetka sice až v 18,55, avšak s lahví dobrého červeného maďarského vína Modrý Portugal), neboť s Pepou Kněžkem a pištcima reprezentuji naše těleso na pololetním koncertu ZUŠ naproti v divadle. V samém úvodu zkoušky vyměňuji br. Karlovi starou pryžovou poslední dobou ne již zcela funkční přítlačnou hadičku na jeho pověstném kapodastru za novou vysoce kvalitní dvouplášťovou sklotextilem vyztuženou a olejivzdornou, přičemž hned po prvním prohrábnutí strun jest provedeno zhodnocení této výměny slovy : PPG neboli „První Prodřená Guma“. Dále tak jako obvykle pilně cvičíme nové kusy, zejména pak Kočky, Starý muž, Cukrářská bosanova a další. Během hovoru nějak přichází řeč na to, že Migli Černý, vyhozený ze ZUŠ a zbavený vedení Blackbandu, hraje na stará kolena do ouška důchodcům, což mě přivádí ke krátké nevinné verbální úvaze na téma, že i já jako dvojnásobný dědeček se i s br. Karlem, mladším o pouhé 2 roky, vlastně poměrně rychle přibližujeme k důchodovému věku, a že bychom tedy v případě, že bychom jako PPS teoreticky také takto někde hráli, měli za publikum prakticky téměř své vrstevníky - svůj k svému, zčásti odkojené nikoliv dechnou, nýbrž bigbítem, což by rozhodně nemuselo býti ku škodě popularity naší resp. našeho repertoiru. Kupodivu se tato moje idea nesetkává zejména u br. Karla s přílišným pochopením, neboť on, br. Karel, se prý jako důchodce rozhodně necítí, ba právě naopak, a vášnivě nám vysvětluje, kdo všechno (kromě něho samotného) jej naopak považuje za mlaďounkého čiperného chlapce. Snažím se mu vlídnými a laskavými slovy vysvětlit, že samozřejmě jedna věc je nepominutelný fyzický věk, v našem případě něco lehce před šedesátkou, se kterým nic nenaděláme a který nás než zdobí, a druhou věcí je momentální mentální stav jednoho každého jedince, který samozřejmě může být velmi různorodý a na věku ne vždy plně závislý, avšak není to příliš platné, ani když pro ilustraci přidávám reálný věk všech ikon světového i českého rocku a bigbítu, což jsou dnes již rovněž nezřídka šedovlasí až bezvlasí dědkové mezi 60 a 70 léty, a jak jsou pane čiperní, že. Pročež během zpěvu dalšího kusu Odjezd bratr Karel vtipně simuluje výpadek svých stařeckých zubů a následné potíže s výslovností, což nás všechny přivádí do stavu nezřízeného záchvatu smíchu, až nám slzy tečou proudem a musíme proto přerušit. Inu, hlavně nesmí býti smutno, že. Rozcházíme se kolem 21,20 s  příslibem, že další zkouška bude vykonána u Pokorných doma formou společenské události s občerstvením a konverzací, kdy mimo jiné jest srdečně zvána i moje kolegyně a Prďolka ...

 

* 04.01.2012 - 1. zkouška v Novém roce a další zkoušky v lednu, únoru a březnu

Abychom nemarnili čas a neblekotali nesmysly ve chvíli, kdy se léto zeptá, co jsme dělali v zimě, za-čínáme zkoušet hned zkraje roku a během ledna a února pilně cvičíme několik nových kusů : Starý muž, Stodoly, Cukrářská bosanova, Jednohubky, Miluju severní nebe a Kočky, což vše jsou kusy více nežli podnětné a vhodným způsobem doplňující náš stávající repertoir. 15.02.2012 při nácviku a zpra-covávání „Koček“ a „Stodol“ pak jsou vyslovovány zajímavé výroky, jako např. vormachen, durchma-chen a fertigmachen či mi bratři radí ve věci basové linky ve Stodolách : klouzej, kde můžeš !

=================================================================================================================

2. SEZÓNA 2011

* 28.12.2011 - „Hraní mezi svátky“ u „Báby“ v Ústí nad Orlicí

Tato akce měla prapůvodně proběhnout o týden dříve 21.12.2011, leč pohnuté státně pohřební události z  konce prosince roku zapříčinily, že byla pro jistotu odpískána a přesunuta do tabulkově klidnějšího mezisvátkového období. Na místě samém jsme se tedy sešli resp. sjeli v 18,30, v klidu a pokoji jsme zaujali místa na lavici v rohu vedle kulábru a po bezproblémovém plugování  jsme neprodleně zahájili činnost a jak jinak, než pomocí koled. Publikumu, sedícího u stolu hned vedle dveří, sice nebylo příliš, ale bylo velmi kultivované, řady kusů znalé a naši činnost sledovalo pozorně s evidentním zájmem. Zhruba po hodině jsme si dali malou pauzičku, vyplněnou zejména technicko hygienickými úkony a též v mém případě též instalací protiprůvanového opatření na lavici pod ventilátorem. I druhá část večera se nesla v poklidné atmosféře, plně korespondující s koncem roku. Druhá pauza pak byla vyplněna činností nanejvýše příjemnou, a sice konzumací dvou předem inzerovaných grilovaných kuřátek, kdy bratr Karel správně rozhoduje o tom, že sami při nejlepší vůli rozhodně všechno nesníme a proto se o hospodářský přebytek nezištně dělíme s publikumem. Poslední „stint“ je pak již tradičně závěrečný bilančně hodnotící, doprovázený ba i drobným tancem, zakončený pak v rámci našeho tělesa netradičním, leč s povděkem přijatým Pramínkem vlasů. Děkujeme posluchačům, v poklidu balíme a kolem 22,30 se rozcházíme do svých domovů, dokonce i bratr Karel, který dnes zcela výjimečně nemusí „do Báby“, ale naopak „z Báby“. Co dodat na závěr : kupodivu nebylo zahuleno, což jsme přijali s povděkem, přičemž hospůdka má dobrou akustiku, takže zvuk byl velmi povedený a všichni jsme se dobře slyšeli, jen pro příště dáme na radu kolegy Klimeše všechna komba vedle sebe, aby vše vycházelo z jednoho místa. Taktéž je třeba konstatovat, že by určitě nebylo na škodu zahrát si zde v rámci kulturní osvěty i někdy příště, předpoklady by zde jistě byly.

 

* 16.12.2011 - 3. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku - „Holubní advent“

Tuto akci jsme domluvili již při minulém hraní zde, které bylo naprosto famózní. Pomocí e-mailu jsme s Jirkou domluvili termín, já jsem vyrobil plakátek a již ruka v rukávě. Sraz jsme s ohledem na počasí stanovili na 17,00 u bratra Karla, kamž jsme všichni dorazili včas až na bratra Trumpetku, který se přirachtal až někdy v 17,20 a proto musel být bratrsky pokárán, neb jsme všichni značně profoukli ledovým větrem. Jeli jsme nakonec v redukované sestavě, a sice bratr Karel s bratrem Trumpetkou v Trumpetkově Octavii kombi a my v plném počtu pro jistotu ve Favoritu se zimními pneumatikami zn. Vraník. Počasí bylo dosti ohavné a panovala tma jako v řiti, takže se jelo špatně, přičemž ve Vysokém Mýtě jsem sice našel inkriminovanou dosti kokotsky řešenou světelnou křižovatku na I/35, ale odbočujíce doleva a zároveň sledujíce chodkyni na přechodu, nedal jsem přednost protijedoucímu autu, ale naštěstí jsme se nesrazili. Skrzeva Vanice jsme projeli bez problémů, avšak v Řepníkách jsme ponejprv místo po silnici odbočili kamsi do dvora a posléze ještě kamsi jinam, takže na Košumberka jsme přijeli lehce od lesa přes Luže, tedy ostatně tak, jak si to bratři přáli, že, naštěstí ale včas.

Parkujeme na bočním technickém dvorečku a skrzeva plnou hospůdku nosíme materiál na již obvyklé místo. Pokládáme tábor v zadní místnůstce, vybavené mimo jiné domácím cukrovím a hořícím krbem, digitálně ladíme, objednáváme si lahodná svijanská jedenáctistupňová pivínka v baňatých půllitřících, instalujeme 1 + 1 světýlka na noty a za chodu plynule přecházíme k první sérii klasických koled. Publikum naslouchá mnohem svědomitěji a soustředěněji, nežli minule, což jest způsobeno, jak později zjišťujeme, tím, že byly schovány dřevěné hlavolamy, kterých bylo minule rozptýleno po sále více nežli malé množství. Po zhruba šesti koledách přepínáme do standardu a je vidět, že to byl rozhodně dobrý nápad, neboť publikum okamžitě ožívá a reaguje velmi spontánně potleskem a radostným pískotem, pročež hrajeme s chutí, pokládaje se do výrazu.

Prďolka ťapká vůkol a fotografuje, kupodivu velmi dobře, různé nejen hudební motivy. Ani nevíme jak a již je 20,45, pročež ohlašujeme první přestávku, kterou věnujeme lehkému osvěžení, přeladění, drobným rozhovorům s paní a panem domácími a v neposlední řadě i předběžné organizaci druhé přestávky, během které by měla být podávána zdejší interesantní delikatesa, a sice Rolls - Royce mezi guláši.

I druhou část programu začínáme koledami, tentokráte štěpnými čechomorskými, po kterých následuje pestrá směs bratrem Karlem pečlivě vybíraných standardních kusů, prokládáných jeho tradičně již vlídným didakticko humorným průvodním slovem. Lehce před 22,00 část publika, přechodně pobývající v Hamzově léčebně, opouští prostor, neboť jim končí vycházky, což jest signálem k provedení druhé, hlavní pauzy, jejímž ústředním bodem jest konzumace již avízovaného naprosto skvostného gulášku. Již po prvních soustech musíme opět s potěšením konstatovat, že „legenda G“ stále trvá a proto pilně chválíme kuchařskou dovednost paní domácí.

Třetí sérii dáváme již pouze kratší, neboť přece jen hrajeme celý večer jako o život, což se nemůže nepodepsat na našich ne již právě nejnovějších tělesných a duševních schránkách, přičemž zahajujeme bystrým Yetti blues a končíme obligátní zde již koncovkou Špejchar blues. Publikum děkuje nám, my na oplátku děkujeme publiku, které je v  tomto bohulibém podniku naprosto jedinečné, balíme, rozmlouváme, bratrsky připíjíme patnáctiletým Jackem Danielsem, opět rozmlouváme, ještě jednou bratrsky připíjíme méněletým Jackem Danielsem a teprve někdy kolem půlnoci se loučíme a klasickou již cestou přes Střemošici bez problémů a bloudění jedeme do Ústí, kamž přibýváme v 0,50. Akci opět nelze hodnotit jinak, nežli v superlativech, pročež myslím, že bychom v blízké budoucnosti určitě mohli navázat na takto vytvořenou tradici.

 

* 13.12.2011 - vystoupení „Café Max“ Ústí nad Orlicí

Akci jsme naplánovali jako součást předvánočního bloku zcela netradičně na úterý, což, jak se později mělo ukázat, byla zásadní logistická chyba. Vyrobil jsem plakátky, ty jsem e-mailem rozeslal jak bratrům, tak případným divákům a v klidu jsem prožíval úterní dopůldne. Po obědě mě napadlo, že bych vtipnou nenásilnou humornou formou mohl bratrům e-mailově decentně připomenout, že se hraje dnes a ne zítra a ještě, že jsem tak učinil, neboť obratem mi mobiloval vyděšený br. Karel, že má tedy velký mnohočetný problém, neboť počítal se středou a vzápětí mi to samé mobiluje i br. Trumpetka. No zaplaťmannittou se oběma daří nějak to vše přeorganizovat a lehce před šestou se v dotyčném podniku skutečně v plném počtu shledáváme.

Jelikož pro jistotu jedeme přes aparát, provádíme krátké plugování, ukrývaje futrály v komůrce ve sprše. Café Max je prakticky plný, což je chvályhodné, pročež se hraje velmi dobře, byť publikum jest velmi klidné a zdrženlivé v projevech. Přesto si řada zejména děvčat a paní zpívá potichu s námi a je vidět, že se jim naše vystoupení líbí, což je zřejmé zejména v okamžicích loučení, kdy nám s úsměvy přátelsky mávají a kynou. Br. Karel nám při svých 2 (!?!?!) celovečerních „plznicích“ (ej, to stě pánko museli pálenku večeřať ... ej, veru tak bolo, mamička moja ....) barvitě líčí, jak náročnou uplynulou noc a časné ráno prožil u „Báby“, jak se těšil, že si dnes odpočine a jak to nakonec dopadlo.

I br. Trumpetka průhledně fabuluje, jak na dnešní úterní podvečer plánoval pilný nácvik na zítřejší středu, jsa taktéž uveden v omyl. Docházíme tedy k pragmatickým závěrům, že jednak budeme naše vystoupení směřovat na již zavedené středy, druhak, že plakátky, které vyrábím, nejsou vlastně určeny ani tak pro diváky, jako spíše pro některé členy kapely, aby věděli, kde a kdy se vůbec hraje. Večer samotný pak probíhá velmi klidně a komorně, hrajeme většinou dumavé a přednesově náročnější kusy a pokládáme s do výrazu. Taktéž samozřejmě projíždíme prakticky všechny koledy, i ty, které se nehrají až tak často.

Přesně ve 22.00 končíme, hovoříme se dvěma nejvěrnějšími posluchačkami, lákajíce je na příští středu o „Báby“, balíme aparát, děkujeme příjemnému milému personálu za dobrou atmosféru a útratu na účet podniku, načež se rozjíždíme do svých domovů, br. Karel pak obligátně do „Báby“ rekognoskovat terén před naším vystoupením.

 

* 07.12.2011 - vystoupení kavárnička „U tygra Česká Třebová“

Akci jsme předběžně zorganizovali na základě minulého vcelku úspěšného vystoupení v tomto podniku v minulém roce. Do Třebové jsme se dopravili spolu s br. Karlem v našem Favoritu, na místě jsme se sešli kupodivu včas a v plném počtu a hned po zaujetí pozic vzadu u stolu resp. u kanape jsme se jali koncertovat. Je pravdou, že publikum nebylo právě nejpočetnější, pravděpodobně částečně i díky tomu, že majitelé nějak „nestihli“ vytisknout plakátek, takže o akci kromě námi oslovených celkem nikdo nevěděl, ale nešť. Hrajeme tedy pro ty, kteří přišli, leč není to to pravé ořechové, pročež bratr Karel je mrzut a nepodkládá se do výrazu tak, jak jsme u něj již zvyklí. Naštěstí vcelku záhy přichází nejdříve dobrý duše Máma Korečková a hned poté Táňa Hejlová a Láďa Šich, kteří zachraňují situaci a sedíce naproti nám na kanapi vytvářejí skvělé vnímavé publikum, pro které je radost vystupovat. Hrajeme tedy velmi tklivě a konečně se všichni bez výjimek pokládáme se do výrazů, což se setkává s odezvou u všech přítomných, ba i paní majitelové a dvou paní personálových. Kolem 22.00 dáváme poslední kusy, s povděkem zjišťujeme, že útrata celého hudebního stolu včetně alkoholických nápojů jde na vrub pozorností podniku, loučíme se v Klácelově ulici a vcelku vlahou nocí se poté ubíráme k domovům.

 

* 23.09.2011 - 2. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku - „Hudební Berta“

Toto vystoupení bude nepochybně zapsáno do našich análů a myslí tím nejkladnějším způsobem, neboť tedy pamatuji ledacos, ale takovéto prostředí a přijetí ani náhodou. Avšak postupně. Hudební Berta byla vynalezena na základě více nežli příznivého ohlasu naší pracovní zkoušky v Holubníku dne 10.08.2011 s tím, že dáme vědět více dopředu, aby bylo možné provést příslušnou kvalitní propagaci a tak. Samotný pátek jest pak již od božího rána dnem logisticky neobyčejně náročným, neboť vzhledem k tomu, že počasí má býti krásně letní, rozhodujeme se s naším tandemistickým kolektivem spojit kulturní zážitky s cestovatelskými a vyrazit do oněch končin na víkendový pobyt s nocováním v osvědčeném již penzionu v Bílém Koni. Pročež již od 14,30 provádím balení všeho potřebného materiálu, což vůbec není jednoduché, abychom v plné sestavě dorazili v  16,55 k br. Karlovi na Hečmandu, kde však musíme chvíli čekat na standardně o něco později přijedšího br. Trumpetku, valícího to sem hustým provozem až z moravského Brna.

V 17,15 pak kolonou dvou vozů vyrážíme na místo samé, přičemž na poslední křižovatce jedou bratři doprava na Košumberk, zatímco my zbývající nejdříve do Bílého Koně provést zahnízdění a pak hned zpátky. Hned první vstup do hospůdky signalizuje, že oproti minulé zkoušce bude podstatně více lidí, pročež velebíme br. Karla za nápad vyzbrojit se aparáty, které osazujeme opět do stejného rohu, jako minule s tím, že je možné využít místnost za kapelou jako šatnu a sklad futrálů. Hbitě plugujeme a prakticky přesně v  18,30 začínáme hrát, to již hospůdka praská ve švech a řada návštěvníků musí stát ve dveřích či na zahrádce. A jestli minule panovalo v  řadách diváctva významné porozumění, tak tedy dnes se jedná bez nadsázky a přehánění o naprosté nadšení a jásot, neboť většina diváků naše kusy nejenže zná, ale dost často si je i zpívá s námi, což se tedy v rodném Ústí, při vší úctě, nemůže přihodit v žádné ze zdejších putyk ani omylem či nedopatřením. Pročež prakticky po každém kusu následuje povzbuzující potlesk a výkřiky souhlasu, což samozřejmě vede k tomu, že se pokládáme do výrazu ještě více, nežli obvykle, snažíce se ze sebe vydat hudebně intelektuální maximum.

Úvodní sérii, tvořenou největšími „válci“ našeho repertoiru, hranými v rychlém sledu za sebou, pak zakončujeme takzvanou „silnou dvojkou“ a sice kusy  „El Condor Pasa“ a „Bouréé“. První přestávku věnujeme zejména otírání potu, větrání na zahrádce a v neposlední řadě přátelským rozhovorům, abychom zanedlouho opět usedli ke strojům a pustili se do druhé série, o poznání klidnější a zamyšleníhodnější. Ovšem ani zde nelze nevidět výrazný soulad s posluchači a posluchačkami, kteří každý další a další kus vítají s upřímnou nepředstíranou radostí a zájmem, což nás, prosté amatérské muzikanty, rovněž naplňuje více nežli příjemnými pocity, neboť co více si takový prostý amatérský muzikant může přát, nežli soulad s publikem, že, pročež se snažíme ještě více, nežli v první sérii.

Druhá přestávka je pak věnována neméně příjemnému zážitku, a sice občerstvení, tvořenému dnes „Rolls - Roycem mezi guláši“ a přátelé, toto označení není nijak přehnané, neboť hovězí gulášek z  vařečky paní domácí skutečně nemá jediného nedostatku, domácím chlebíkem a skvostně točenými „Svijany“, které pak tvoří nosnou občerstvovací páteř nejen našeho hudebního kolektivu během celého večera. Pročež sedíme v „naší“ cimerce, nad guláškem se nám dělají boule za ušima a přitom rozjímáme o tom, co vše zde v Holubníku naprosto bez problému funguje a jinde příliš ne a že to asi bude, tak jako obvykle, v lidech.

Poslední třetí sérii pak dáváme částečně dle naší rozvahy, částečně pak na přání posluchačů, přičemž zejména kus „Špejchar Blues“ se těší takové pozornosti, že bychom ho mohli hrát snad až do božího rána. Závěr pak provádíme na několikráte, neb nás publikum nechce pustit domů, ale nakonec přece jen dáváme úplně poslední kus, a sice Špejchar, abychom poté mohli upřímně a s dojetím poděkovat všem přítomným za skvělou atmosféru, kterou se jim podařilo vytvořit a která v naší nejednoduché Nové Době tedy rozhodně, ale rozhodně nepatří k běžným meziobčanským standardům.

Balíce a deplugujíce opět rozmlouváme s posluchači a též s paní a panem domácími s tím, že by byl všeobecný zájem navázat na zde vytvořené více nežli nadstandardní vztahy a provést zde kupříkladu jednak již osvědčené předvánoční hraní, což samozřejmě více nežli vítáme, avšak kupříkladu i zúčastnit se festiválku v srpnu za přítomnosti našeho oblíbeného Vladimíra Mišíka, což by tedy byla bomba. Lehce před půlnocí se pak s bratry loučíme, neboť bratři jedou domů a my tandemisté do Bílého Koně.

 

* 16.09.2011 - vystoupení pro SCHOTT v Lanškrouně

Tuto akci zorganizoval bratr Trumpetka u příležitosti 50. narozenin svých tří kolegů a 30. narozenin jednoho svého kolegy. Sraz byl v 18,45 na volejbalových kurtech v Lanškrouně, kam jsme s bratrem Karlem dorazili kapelním Favoritkem i s plnou ozvučovací výbavou. Plugujeme v zákoutí plechové budky, sloužící ku grilování a odkládání židlí a stolů, zjišťujeme, že s některými slavícími se již známe z minulých časů, lehce ladíme, dáváme úvodní gratulační píseň „Co ti dám lásko pod stromeček“ a již probíhá déletrvající proces gratulací a předávání darů, který sledujeme zpovzdálí.

Hned poté začínáme hrát první sérii a nutno konstatovat, že publikum je vnímavé a našich kusů znalé, přičemž zejména je nutno vyzdvihnout zejména mladou děvče chemičku, která si s námi nejen notuje, ale ba se i vilně vlní a v  některých okamžicích téměř tancuje. Není proto divu, že jindy k ženám ne příliš citlivý bratr Karel odkládá svůj pověstný ostych a nedůvěru stranou a dokonce dotyčnému děvčeti na základě jeho tklivých proseb, podepřených několika upřenými pohledy z očí do čí, na několik okamžiků půjčuje svého jinak naprosto nedotknutelného Waschburna, čemuž se my, znalci dané problematiky, upřímně a více nežli nahlas divíme, přirovnávajíce tuto situaci k tomu, kdy bratr Grizzly kdysi dávno na Waynoce věnoval jeden ze svých šípů mladé vnadné lukostřelecké junačce z Loštic. První přestávka jest vyplněna konzumací skvostného uzeného s okurčičkou a též neméně skvostného gulášku, vlastnoručně vařeného nejmladším z oslavenců, a též společenskou konverzací o nejrůznějších problematikách za drobné konzumace kvalitního piva a neméně kvalitního domácího hruškového destilátu.

Druhá část naší produkce jest tvořena převážně lyricko epickými kusy pro fajnšmekry a fajnšmekryně, kteří se vyprofilovali během přestávky a kteří neváhají s námi, prostými amatérskými muzikanty, sdílet podvečerní chlad v plenéru a v několika kusech i přizpívávat do mikrofonu. I druhou přestávku věnujeme převážně konzumaci zde nabízených dobrot a společenské konverzaci, a jelikož se pomalu blíží desátá policejní hodina večerní, domlouváme se na tom, že třetí poslední série bude krátká tří až čtyřkusová závěrečná a že se po ní my, muzikanti, spořádaně odebereme ke svým domovům. A jak řekli, tak i udělali, pročež končíme, odplugováváme, balíme, přátelsky rozmlouváme a přijímáme slova díků, která nás, samozřejmě, velmi těší.

Akce hodnocena všestranně kladně s tím, že bychom se rozhodně nebránili nějakému příštímu pokračování.

 

* 27.08.2011 - vystoupení v „Muszli Koncertowe“ ve Walowe ulici ve Ziebicích v Polské zemi

Na tuto akci nás pozval opět Tomáš Myczka přes bratra Karla přes dva poměrně odlišné e-maily, takže původně se mělo hrát jinde a méně, avšak nakonec jsme jeli do Ziebic. Vzhledem k poměrně náročné přepravě jsme stanovili sraz již v 16,00 u bratra Karla a již v 16,10 jsme vyráželi, tentokráte zcela netradičně naším malým vozem Citroen C3, do kterého jsme se kupodivu v pohodě vešli i přes značné pochybnosti a málo uctivé poznámky některých bratrů, prostorově rozmazlených těmi svými vagónovými autobusy.

Počasí oproti tropickému ránu rychle doznávalo průběžných změn a teplota z ranních 29 stupňů klesala až na 19. Díky GPS a vytištěné mapě včetně detailu města Ziebic jsme svištěli značnou rychlostí přes Letohrad a Šedivec pro změnu po nově opravené silnici z Pastvin do Mladkova, abychom za Miedzygorzem pobrali plnou nádrž levného benzínu pod 30,- Kč za litr a po route 33 hbitě namířili na sever do lůna polské země, kteroužto jsme projížděli přesně podle itineráře, zejména bděle dbajíce varovných značek „Pjosi“, umístěných na každém rohu. Kousek před Ziebicemi jsme se málem srazili s  protijedoucím předjíždějícím makovcem, ale naštěstí jsme se mu brzdíce a klejíce vyhnuli. Po celou dobu jízdy v Polské zemi jsme pak pozorovali značné množství nejrůznějších slaměných poutačů na dožínky, což nás utvrdilo v dojmu, že nepochybně jedeme hrát rovněž na dožínky, jenom ne zcela stylově oblečeni, že.

Díky hladkému průběhu cesty jsme do Ziebic přijeli již v  18,15, přičemž Walovou ulici i „Muszli Koncertowu“ jsme našli naprosto bez problémů. Po krátkém přivítání jsme v klidu počali nosit kufry a plugovat, pouze u violoncella se nepodařilo uvést do chodu DI box a odposlech, takže jsem jel na mikrofon, avšak kvalitní. Program jsme přehráli hodinový standardní, diváků sice díky horšícímu se počasí průběžně ubývalo, ale ti odolní přečkavší reagovali vstřícně, zejména pak ředitel místního Oszrodku kultury, kterému se naše vystoupení evidentně zamlouvalo, a vzal si na nás kontakt.

Taktéž je třeba vzpomenout, kterak bratru Karlovi během kusu „Co ti dám lásko pod stromeček“ praskla struna H, jejíž výměnu však provedl ve velmi krátkém čase, zatímco já jsem publiku česky vyprávěl o vzniku vtipného zlidovělého úsloví „tahle struna nepraská“. Přesně v 19,53 jsme zahráli poslední kus, hned poté bystře zabalili, krátce přátelsky pohovořili s pořadateli, pravicemi si potřásli a za počínajícího deště Walovou ulicí zpět k domovu vyrazili. Hned na kraji Ziebic začalo chcát a chcát neuvěřitelným způsobem, kterážto nepohoda nás pak provázela prakticky po celou cestu, pročež se jelo velmi nedobře a pomalu, ještě, že po krásných nově opravených silnicích. V Zabkowicích nás GPS provedla nádherným historickým náměstím s působivou romantickou radnicí, pročež jsme museli konstatovat, že cestování po zdejších krajích za denního světla a normálního počasí by rozhodně nemuselo býti nezajímavé.

Lehce před 22,00 jsme opět zastavili u benzínové pumpy před Miedzygorzem, dočerpali 7 litrů paliva, pobaštili zakoupenou bagetku a najmě famózní páreček v propečeném rohlínku s musztardou francouzského typu, na hony vzdálený gumovým potvorstvům v naší vlasti, někteří pokouřili, jiní domů zatelefonovali a ve směnárně o kurzech pohovořili. Stále za deště a blesků jsme pak dojeli ve 22,45 domů před Babyku, kde naštěstí konečně přestalo chcát a bylo celkem vlídně, takže jsme vybalovali a loučili se za sucha. Celá akce hodnocena kladně, i když prováděna na okraji našeho akčního radiusu a zejména poznamenána „psijokowym“ počasím. Ovšem zejména je pak třeba opět vyzdvihnout rozdíl mezi přístupem standardních polských a českých pořadatelů, který je, až na nějaké ty výjimky, poměrně značný.

 

* 10.08.2011 - 1. vystoupení v „Holubníku statečných žen králových“ v Košumberku

Tak toto vystoupení patrně zůstane nadlouho kladně vepsáno nejen v našich myslích, neboť Velký Mannittou dopustil, aby dopadlo více nežli příznivě. Avšak postupně. Když jsme dne 10.06.2011 v odpoledních hodinách za slunečného teplého počasí projížděli s naším 2 + 1 kolektivem na tandemu obcí Košumberk, byla to právě moje kolegyně Dana, takto zadní tandemista, fotograf a navigátor, která první zvolala silným hlasem : hele, támhle je něco zajímavého, pročež jsme zastavili, odbočili a následně objevili naprosto skvostnou hospůdenku  s cimrmanovským názvem „Holubník statečných žen králových“. Stejná osoba pak taktéž prvně pravila : tady byste mohli (PPS - poznámka zapisovatele) hrát. Toliko pro pořádek v rámci objektivní informovanosti dalších generací. O Holubníku jsem poté s ohledem na reálnou možnost si zde zahrát následně informoval mimo jiné i bratry kolegy v kapele, přičemž se mezi nimi našli i tací, kteří ne zcela věřili všemu, co jsem o ní nadšeně vyprávěl. Pročež i fáze příprav na pracovní zkoušku, naplánovanou tamo na středu 10.08, nebyla prosta drobných pochybností, které jsem nemohl nevidět a neslyšet.

Sraz k výjezdu jsme stanovili pro jistotu již na 17,15 před panelákem u Pokorných, abychom nemuseli jet příliš rychle, a kupodivu jsme se sešli včas (poslední dorazil bratr Trumpetka), naskládali vše do našeho malého rodinného citroenku a s bratrem Karlem sedícím vepředu značně skrčeným jsme v  17,22 vyrazili přes Vysoké Mýto do Košumberku, jsouce vedeni digitální navigací a mojí zevrubnou znalostí dané krajiny. K „Holubníku“ jsme dorazili přesně v 18,00, zaparkovali těsně u kamenné zdi a po srdečném přivítání s paní a panem domácími jsme neprodleně začali stěhovat materiál do těžce starobylé hospůdky a ladit, sedíce v ideálním místě v rohu kleneb u piána. A hned první tóny dávaly tušit, že zvuk zde bude naprosto jedinečný, což se záhy plně potvrdilo. Bratři byli evidentně překvapeni vším tím, co viděli a teplými vlídnými slovy vyjadřovali zřejmou spokojenost, což mně více nežli těšilo. Pročež jsme s neobyčejným nasazením hráli standardní sestavu z playlistu, pokládaje se do výrazu více, než kdy jindy. Zhruba po hodince jsme dali první krátkou přestávku, kdy jsme zejména přeladili oba strunné nástroje o cca 40 centů dolů a ejhle, najednou to začalo hrát ještě o poznání lépe. Bratr Karel šel na dvorek kouřit s paní domácí a také jsme provedli prohlídku objektu a zahrádky. Publikum bylo přítomno v dostatečném počtu a k našemu překvapení bylo velmi přátelské a vstřícné. Aby nám v hrdlech nevysychalo, popíjeli jsme vysoce kvalitní VP 11 SV Svijany a ve druhé fázi kofolu, čaj a kávu presso. Taktéž nám byly spokojeným panem publikumem věnovány 3 malé „jägrmajstry“.

Druhá přestávka byla věnována drobnému občerstvení, tvořenému šťavnatými domácími řízečky z  kuchyňky paní domácí s měkounkým chlebem a papričkami beraními rohy. I třetí část vystoupení probíhala ve velmi kladné atmosféře, kdy již část posluchačů byla obměněna a i nově příchozí sledovali naši hru se zaujetím. Po třetí přestávce jsme vzhledem k pokročilé době provedli krátkou závěrečnou pětikusovou sérii, po které jsme se se všemi přítomnými přátelsky rozloučili, poděkovali domácím za to, že jsme si zde mohli zahrát a za to, že naše útrata byla přičtena na vrub podniku a taktéž jsme se předběžně výhledově domluvili na dalším vystoupení zde v druhé polovině září. Poté jsme naskládali veškeré naše skromné vybavení do auta a za 40 minut dorazili jak jinak než k  Bábě, hodnotíce během celé cesty tuto akci jako nadmíru přínosnou.

 

* 07.07.2011 - poprvé zkouška u „Báby“

Na tuto zkoušku přišel bratr Karel omylem již ve středu, i když jsme se týden předtím domlouvali až na čtvrtek. Ve správný den se tedy scházíme v cca 18,00 u Malinů, ovšem v altánu jsou šachisti, z  repráků řve rádio, pročež po krátké diskuzi jednak o zdvojení termínu pro Žampach a Polsko, jednak o tom, kam se přemístit, volíme bratra Karla oblíbenou „Bábu“. Hned po příchodu tamo musíme objektivně konstatovat, že se jednalo o dobrý nápad a že je zde v současné době vše, co u Malinů již delší dobu chybí, tedy zejména pohodové prostředí, vstřícné publikum a ochotný personál. Usedáme venku pod plátěnou střechou, která „hraje“ a probíráme standardní repertoár, zatímco vůkol obchází řada občanů a dost z nich si jde posedět ať už dovnitř, tak na terasu. K vedlejší lavici si přisedají jurista Richard Mikyska s Olinou Bílkovou, kteří se, jak to tak vypadá, dali dohromady, a pilně poslouchají. V rámci rekognoskace terénu si s bratrem Trumpetkou dáváme nakládaný hermelín dobré kvality, zatímco pivo je v dobré kvalitě již osvědčené a je to po dlouhé době Holba, po které mě nebolí hlava a to je co říci. Kolem 21,00 končíme s nácvikem, bratr Trumpetka jede na kole domů a my s bratrem Karlem ještě chvíli rozmlouváme s Olinou Bílkovou o tom života běhu zejména za starých časů. Zkoušku nutno hodnotit jako velmi přínosnou se závěrem, proč jsme sem nezačali chodit již dávno.

 

* 29.06.2011 - zkouška u Malinů

Scházíme se kupodivu v krátkém časovém odstupu a to i včetně br. Trumpetky, v jehož případě jednou vydám sborník jeho obludných výmluv, proč zasejc přišel pozdě. Dnes údajně proto, že mu natekla do ucha voda, když se cachtal s dcerkou v domácím bazénu. Nálada je hned od počátku velmi dobrá, pročež si objednáváme pivo + já citronové pivo a jdeme neprodleně na věc, přičemž nutno konstatovat, že vzduch má dnes optimální vlhkost i teplotu a proto vše zní neobyčejně dobře. Probíráme všechny možné kusy a to i ty méně frekventované, přičemž v řadě případů musíme po jejich ukončení povstat a potřást sobě navzájem pravicemi na důkaz plné spokojenosti až nadšení. V  rámci celé akce dáváme korporativní večeři ve složení 3 x topinka Budweiser, kterážto je dnes rovněž v kdysi obvyklé vysoké kvalitě na nikoliv rybím oleji v přestrojení za briketu. I po této obzvláště příjemné pauzičce pokračujeme ve hraní a dokonce jest proveden kus „Ty II“, což by při jeho mizivé frekvenci bylo vhodné zanést do análů. Lehce kolem 21,30 platíme útratu a spokojeně se rozcházíme ať už k domovům, tak do Báby. Rozhodně jedna z nejvydařenějších zkoušek v historii našeho sdružení.

 

* 24.06.2011 - vystoupení Polsko Ludwikowice Harenda

Na další vystoupení do Polské země v rámci srazu motorkářů nás již tradičně pozval Tomek Myczka.

Sraz byl v 15,00 u bratra Karla, když se Trumpetka předtím stavil u nás na Zelené, abych se nemusel vláčet až pod kopec. Po domluvě s Honzou Gregarem z kapely Kloaka u Avionu jsme vyrazili směrem na Broumov, kde jsme u benzínové pumpy počkali na celou Kloaku, abychom s drobným zpožděním v 17,40 dorazili k rozsáhlému rekreačnímu zařízení Harenda kousek za Ludwikowicemi. Parkujeme nedaleko pódia, zdravíme se s Tomkem, jdeme zbaštit řízečky z domova a provádíme obhlídku tohoto zajímavého místa s rybníkem, koupalištěm, lovištěm pstruhů a také malou zoologickou zahradou s divočáky, vlky, daňky, bizonem, osly, kozenkami a tak. Od 18,00 hraje Kloaka, pak místní mladá kapela a pak hned my. Máme prostor 45 minut, takže bez dlouhých řečí dáváme jeden svižný kus za druhý, na závěr pak Nebeskou bránu. Zvuk na pódiu sice nic moc, ale venku je to prý dobré, pročež publikum je celkem vstřícné, při „Bráně“ dokonce ladne kobětky trsají a jásají. Končíme se začínající, avšak naštěstí nepokračující bouřkou, dáváme „posilek“ a sice klobásku + jelítko + salátek + pivo lahvové, bratr Karel podepisuje evropsko unionistickou smlouvu, debatujeme se členy Kloaky, posloucháme Lowce Smalu a ve 21,00 vyrážíme zpět k domovu. U benzínové pumpy v Ludwikovicích bereme naftu, já pak zakupuji 4 kg brambor za 4 zlotky a 3 plechovky místních piv po 3,70 zlotkách a po vcelku klidné cestě jsme ve 23,30 opět doma jako na koni.

 

* 31.05.2011 - Ústí v pohybu - 12. ročník - náměstí

Pozvání na tuto klasickou místní obligátní akci jsme přijali celkem rádi a ještě raději, když jsme zjistili, že budeme dělat předkapelu našemu oblíbenému Luboši Pospíšilovi. I čas od 18,15 byl více nežli příznivý, pročež jsme v pohodě a klídku za dobrého zvuku na pódiu i venku předvedli, myslím, dobrý výkon, hodnocený posluchači velmi vstřícně. Na závěr jsme pak dali drobný „oslí můstek“ v podobě „Kariny“, který pan Pospíšil, stojící na náměstí a poslouchající, vyslechl, tváříce se dle našeho názoru spokojeně, z čehož jsme měli, samozřejmě, dobrý pocit. Pročež hodnoceno všeobecně kladně.

 

* 29.04.2011 - 1. Majáles u Gymnázia Česká Třebová

Na tuto akci jsme byli povoláni přes paní profesorku Ivu Pecháčkovou z třebovského gymnázia, která si na nás vzpomněla po létech. Pomocí internetu předem domlouváme technické podrobnosti a v pátek 29.04. od 14.00 začínáme na dvoře vedle gymnazijní budovy chystat vše potřebné. Jedeme přes komba, napojená do malého, leč výkonného místního aparátku zn. Yamaha, obsluhovaného zástupcem ředitele Tomášem Kupkou. Naše vystoupení je prokládáno komerčními přestávkami a též vystoupeními studentů, přičemž nedílnou součástí celé akce je výborné občerstvení v podobě sponzorských buřtíků. Akci uvádí vcelku vnadné mladé děvče, oděné do bleděmodrého přiléhavého hábitu, což však zejména bratra Karla, na rozdíl od nás ostatních, ponechává zcela chladným. Počasí i atmosféra jsou příjemné, hraje se velice dobře, na dvoře a všude vůkol se to hemží lidmi a vše připomíná klasický americký happening. Hrajeme až do 17.45, neboť bratr Karel dnes večer ještě uvádí koncert souboru Alou Vivat, což ale nevadí, neboť konec je stanoven na 18.00. Akce hodnocena kladně s dobrými ohlasy a nabídkou i na příští rok, Mannittou-li dopustí.

 

* 19.03.2011 - vystoupení Restaurace Trávník Česká Třebová

Tuto akci zajistil br. Karel v rámci svých častých pobytů „U Báby“ přes paní personál Hanku od tamo jako součást nově pojaté dramaturgie českotřebovského podniku „Trávník“, kde dotyčná nynčko pracuje. Na místo samé přijíždím pro jistotu již v 18,20, zaujímám pozice a hned provádím drobné stěhování neuvěřitelně těžkých stolů a také přivádím elektrický proud do vymezeného prostoru. Záhy přijíždějí i oba zbývající bratři, objednáváme dva půllitry čaje + pivo desetistupňové, plugujeme, ladíme a přesně v  19,00 začínáme s produkcí. Publikum je v tu chvíli ne příliš početné - cca 10 až 20 lidí, avšak poslouchá pilně a též vstřícně reaguje potleskem a povzbudivými slovy. Ve 20,00 děláme první pauzu, objednáváme další pivínka a zejména, tedy my dva s br. Trumpetkou, občerstvení v podobě dvou dvojitých bramboráků jednak se špenátem, jednak s nivou v poctivém domácím staročeském provedení, které bychom měli obdržet nad rámec standardně nabízené obložené mísy. Pokračujeme ve hře až do chvíle, kdy jest přineseno objednané, přičemž nutno konstatovat, že se kuchař skutečně činil a že bramboráčky jsou naprosto skvostné. Jediným problémem jest jejich množství, které je značné, pročež hekáme oba velmi. Bratr Karel místo jídla, kterým poslední dobou na rozdíl od nás dvou pohrdá, fasuje namísto toho dvě krabičky dnes již málem unikátních cigaret Camel bez filtru v měkkém balení. Hned po tomto navýsost příjemném okamžiku opět pokračujeme v produkci, nacházejíce se, stejně jako ostatně po celý večer, ve velmi dobrém rozmaru, na čemž nic nemění ani několik umělecko amatérských přehmatů bratra Karla, které však nezasvěcené ucho není schopno postřehnout. Kolem 22,30 končíme s produkcí, s vypětím všech sil baštíme skvělou obloženou mísu, jejíž zbytek si nechávám zabalit k domácímu využití, a na základě všeobecné dohody končíme a následně balíme. Venku je jasná obloha, na které panuje nejsilnější úplněk posledních let, auta jsou lehce omrzlá, avšak naše mysli veselé.

 

* 25.02.2011 - vystoupení Malá scéna ÚO

Na tuto akci jsme byli pozváni Lenkou Jányšovou v rámci nového druhu akcí. V předvečer jsme ještě provedli drobnou kontrolní zkoušku, co kdyby, a v pátek v 18,40 již přijíždím k bratru Karlovi domů, abychom naložili a spěšili na místo samé. Plugujeme v šatně, vše naštěstí bez problémů a brzy po 19.00 začínáme hrát první sérii. Malá scéna se brzy plní do posledního místečka a nutno konstatovat, že publikum je velmi příjemné a vstřícné, což se projevuje zejména tím, že tleská na správných místech a v řadě případů si zpívá s námi. Hrajeme druhou a třetí sérii, vše se daří bez problémů či jiných excesů (v mém případě je to způsobeno tím, že jsem poslední 3 týdny doma pilně cvičil škály na baskytaru), též premiérově uvádíme Yetti blues a Opět na výletě, obojí přijato velmi kladně. Jako občerstvení pak objevujeme višňové pivo, výborné jak v chladném stavu, tak zejména jako „svařák“ se specielním kořením, a též neodoláváme nabídce masových taštiček z vlastní podnikové dílny. Ve 22,00 končíme, platíme přiměřenou útratu 254,- Kč za všechny tři, poklidně balíme a rozjíždíme se do svých domovů, bratr Karel pak, tak jako obvykle, do Báby hrát šipky. Akce hodnocena všestranně kladně.

 

* 16.02.2011 - 6. zkouška v Novém roce

Vzhledem k tomu, že br. Karel má ještě po 18.00 pro potřebu svého listu jakýsi telefonát s představitelem vyděračských lékařů, scházíme se nepatrně později kolem 18,15, přičemž br. Trumpetka přichází dříve, takže můžeme chvíli pohovořit o jeho zážitcích z pracovní cesty do Ruska, což jest téma více nežli zajímavé, takže v něm pokračujeme i po příchodu br. Karla. Přípitek na oslavu návratu provádíme Trumpetkovou kvalitní slivovičkou a hned poté pilně cvičíme kusy Smrti, Yetti blues, Opět na výletě a další, prokládané líčením toho, co je všechno v Rusku dnes, 66 let po válce dosud možné, a není toho vskutku málo. V druhé části večera pak bratři nějakým záhadným oslím můstkem přecházejí na téma nejrůznějších chorob a jejich zahánění, což mi tedy opravdu nedělá příliš dobře. Naštěstí poměrně záhy přecházejí na další nosné téma, kterým je celoživotní vzdělávání pracovníků za evropské peníze v podmínkách reálného českého kapitalismu, což nás, živnostníky, zaplaťmannittou, zatím míjí a je to tak dobře. Rozcházíme se ve 21,00 klasickým způsobem.

 

* 01.02.2011 - 5. zkouška v Novém roce

Sraz v 18,00 u nás mimořádně kvůli mně v úterý, Trumpetka již opět v dobrém rozmaru, přestože Mannittou nedopustil, aby u nich doma vše dopadlo podle očekávání. Prakticky ukončujeme nácvik Yetti blues, které se vyvrbilo velmi dobře, přestože br. Trumpetka hraje v sóle řadu tónů, které tam nikdy předtím ani nikdy potom již nehrál, což se mu snažím vlídnými slovy naznačit, a též kusů Smrti a Opět na výletě. Popíjíme opět Magister, neboť gin došel, a zejména v rámci přípravy na 25.02. procvičujeme některé standardní kusy, které jsme delší dobu nehráli. Nálada jest obecně dobrá, zejména když nám br. Trumpetka líčí, kterak pojede do Nižného Novgorodu či kam to a když br. Karel neví, kam zasunout. Na závěr preludujeme několik klasických trampských kusů Rywolovek a tak, které by nám, kdyby na to přišlo, docela i šly, že. Rozcházíme se ve 20,50 tak jako obvykle.

 

* 05.01.2011 - 1. zkouška v Novém roce

Sešli jsme se jako obvykle v 18,00, kupodivu všichni přesně a včas, abychom hned po usednutí provedli úvodní novoroční přípitek pomocí Myslivcova honoráře od minule. Již od samého prvopočátku bylo jasné, že dnešní zkouška nebude žádnou procházkou růžovým sadem, nýbrž prosekáváním džungle, neboť jsme se bez okolků pustili do nácviku nových kusů, a sice Smrti, Yetti blues, Sedzi vrabcek na piliri, Sám ví líp, Stříhali dohola malého chlapečka a též Obelisku, kteréžto kusy jsme pilně a zevrubně probírali jeden po druhém, přicházejíce na nová a nová vylepšení a hudební postupy a též stanovujíce nejvhodnější použitelné tóniny. Též nás navštívil bratr Yamaha, kterému jsme nejprve vrátili jeho malý bubínek a poté mu dali okusit Myslivcovy lihoviny, kterou on, mladý člověk, ještě nikdy nepil, pročež pozorně studoval etiketu, z čeho je to vlastně sestaveno, aby se náhodou nepřiotrávil. V pilné činnosti a tisku některých kusů jsme strávili plodný tvůrčí večer, kdy se zejména bratr Karel podíval až na samé dno, bohužel nikoliv svých hudebních možností, nýbrž lahve od Myslivcovy lihoviny, pohříchu tou dobou již ne příliš plné. Ve 21,15 jsme pak provedli závěr a odebrali se k domovům, bratr Karel pak, tak jako již obvykle, do Báby.

=================================================================================================================

1. SEZÓNA 2010

* 29.12.2010 - Poslední bilanční zkouška v roce 2010

Sešli jsme se pro jistotu o něco dříve v 17,30 a ihned poté provedli slavnostní přípitek Myslivcovou lihovinou, honorářem to z Kociánky, pomocí nových nerezových pohárků, zapůjčených našemu sdružení bratrem Trumpetkou, který je dostal k Vánocům (údajně se, alespoň jeho slovy, jednalo o nejhodnotnější vánoční dar hned vedle lahve sedmiletého Jamesona). Následoval prvotní pracovní nácvik kus „Smrti“ s detailním upřesněním některých obtížnějších pasáží a též odsouhlasením vtipného mnou vymyšleného přechodového akordu A7, o jehož použití měli někteří bratři pochybnosti do doby, než zjistili, že skutečně má něco do sebe, a též rozhodnutí zaměnit kus „Nic ve zlým“ jinými kusy „Yetti blues“ a „Bitvou o Karlův most“, což jsou další z mnoha a mnoha krásných Prokopových písní. Jelikož jediný, kdo mohl Myslivcovu lihovinu popíjet ve větším množství (5 ks) byl bratr Karel, rozhodli jsme se v 19,30 přemístit k Malinům, abychom tam provedli dokončení dnešní zkoušky se zevrubným ústním zhodnocením uplynulé sezóny s rámcovým vytyčením úkolů do sezóny nadcházející. K tomu jsme si mimo alka a zejména nealka objednali tradiční již topinky Budweiser resp. Trumpetka zbojnické dukáty s americkými brambory, avšak obé bylo spíše směsí kečupu a hodně pálivého koření, než co jiného, pročež jsme nebyli nijak nadšeni a personálu jsme se o tom zmínili. Ve 20,50 jsme pak srovnali útratu a plně spokojeni jak s průběhem večera, tak průběhem sezóny 2010, se vypravili k domovům, bratr Karel pak do Báby.

 

* 20.12.2010 - vystoupení koledy na Kociánce

Zde jsme se rozhodli podat pomocnou ruku novému vedení města a zároveň prověřit, zda je Kociánka vhodné místo pro pořádání tradičních již ústeckých vánoc. NENÍ !!! Naše vystoupení probíhalo od 16,30 do 17,30 a nutno dodat, že Kociánka je skutečně na dvě věci, tak jak jsme se již delší dobu domnívali. Z úsporných důvodů nebyly na kovoplátěném pódiu teplofukary a jelikož byla zima jako v Rusku a od Třebové vanul ledový dech, hrálo se skutečně velmi, velmi špatně.

K dovršení všeho se bratr Karel již během plugování píchnul strunou do prstu a vzhledem k popsanému počasí měl prsty od krve, která ne a ne se srazit, což s nemožností naladit byť jen jedinou flétnu v konfiguraci s massovým praskáním žíní na šmytci přispělo k tomu, že náš výkon byl úměrný popsaným podmínkám. I přesto se našlo několik (asi 10 až 15) občanů, kteří si přišli poslechnout výhradně koledy, přičemž někteří si je s námi i zazpívali, což však nebylo možné sledovat, neboť před pódiem byla tma a hromady neuklizeného sněhu.

Pročež jsme byli velice rádi, když zazněla závěrečná a my mohli odejít do tepla Sport klubu na česnečku a pivínko, což byl náš dnešní symbolický oficiální honorář, zaplaťmannittou za něj. Kromě toho jsme však ještě byli obdarování kolemjdoucím starším pánem, kterému se naše hraní patrně taktéž líbilo, a proto se rozhodl věnovat nám 1 lahev Myslivcovy lihoviny, což nás rovněž velmi potěšilo. Naštěstí se nám v hospůdce podařilo včas rozkřehnout a nenastydnout, což považuji za zázrak, hodný dalšího poděkování V.M. No, jestli by to mělo i příště vypadat takto, tak to snad raději hrát někde jinde, že.

 

* 17.12.2010 - vystoupení kavárna „Café Max“ ÚO

Tuto akci jsem zorganizoval, rovněž na základě všeobecného konsenzu a zejména spokojenosti s minulým hraním, pro změnu já. Sešli jsme se v 17,30 a usadili se v tradičním již prostoru čalouněného kanape přímo naproti barovému pultu. I zde byla přítomna řada vstřícných posluchačů, například Hanka Brandtová s Reinerem a pejskem pod stolem, Táňa Hejlová, přijedší s bratrem Trumpetkou, Milan Macháček a další, pročež jsme hráli v dobré pohodě jednak koledy, jednak klasický kmenový repertoár. Pivínko Hoeggarden i Plznička chutnalo více nežli skvěle, venku padal sníh, pročež nálada byla více nežli dobrá.

Prďolka šmejdil všude vůkol, rušil bratra Karla při hře a nakonec usnul jako dřevo nejdříve na kanapi a posléze v náruči u rodné matičky. I zde byla provedena řada fotografií a video s kusem Morrison Jig, umístěné posléze na webové stránky. Lehce kolem 21,30 jsme provedli závěr, kdy útrata celého tělesa byla v režii podniku, což jsme kvitovali s velkým povděkem, načež jsme se někteří v autech, jiní, jako například bratr Karel, pěšmo, vydali skrz sněhovou fujavici ku svým domovům či do domovské „Báby“. Akce hodnocena všestranně velmi pozitivně.

 

* 08.12.2010 - vystoupení kavárnička „U tygra Česká Třebová“

Tuto akci zorganizoval na základě všeobecného konsenzu a zejména spokojenosti s minulým hraním zde bratr Trumpetka. Sraz byl v 17,30 na místě samém, kde jsme již měli zamluven obývací kout s  kanapem v rohu a ještě stůl hned vedle, což se ukázalo býti velmi přínosné.

Návštěvníků bylo dosti, mimo jiné dorazila i máma Korečková s Táňou Hejlovou a jejím přítelem Béďou. Hráli jsme nejdříve koledy, avšak záhy jsme přešli ke standardnímu repertoiru, kterému bylo nasloucháno s povděkem a znalostí, pročež si někteří hosté s námi i zazpívali. Taktéž zde Táňa Hejlová nafotila několik povedených snímků a rovněž natočila video kusu El Condor Pasa, který pak posléze pracovně přejmenovala na Indiánskou píseň lásky.

Občerstvení bylo kvalitní v podobě pravé zázvorové limonády z Cejlonu, neméně kvalitního pivínka a též drobných sendvičů, přičemž část úhrady kapely byla v režii podniku, což opět potěšilo. Závěr akce proběhl lehce po 21,00, což bylo tak akorát, neboť přece jen jsme hráli poctivě téměř 3 hodiny, což není jen tak.

P.S. : na základě kladných dojmů nám výše zmiňovaná Táňa Hejlová vyrobila k vánocům webové stránky, za což jsme jí vyslovili mazáckou pochvalu 1. stupně před nastoupenou kapelou.

 

* 27.11.2010 - vystoupení Dolní Dobrouč koledy aneb mínus 3 až mínus 9 stupňů (parafráze na - 123 minut)

Na tuto akci jsme byli pozváni představiteli obce přes bratra Karla a jeli jsme rádi, neboť v Dobrouči se k muzikantům, na rozdíl od jiných obcí, chovají více nežli přívětivě, což amatérského muzikanta nemůže nepotěšit, že.

Jelikož bratr Karel mnohokráte avizoval, že hrajeme od 16,00 a je tedy nutno vyjet včas s dostatečným předstihem, abychom nemeškali, je původně kolektivní odjezd naplánován na 15,30 od Trpaslíka, avšak na základě odpoledního telefonátu bratra Karla, že jede dřív a sám, neb potřebuje udělat fotky a rozhovor do novin, odjíždíme nakonec kolektivně pouze my dva s bratrem Trumpetkou, abychom do Dobrouče dorazili těsně před 16,00, kdy jsme údajně měli začít plagovat. Leč bratr Karel nikde, na pódiu místní dechovka v plném proudu a pořadatelé kroutí hlavami, že jsme zde nějako brzy, neboť PPS začíná až v 17,00. Voláme tedy bratrovi, který zcela nevzrušen odpovídá, že přece hrajeme od 17,00, jak on sám mnohokráte předesílal. I neříkáme nic a jdeme se zašít do tepla místní hospůdky, kde dáváme teplý čaj resp. kávu a já neodolávám pokušení v podobě bramboráku se šunkou a sýrem v nevšední kvalitě, více než dostatečném množství a kulantní ceně. Kolem 16,45 nás navštěvuje přijedší bratr a společně pak kráčíme k pódiu zahájit vystoupení, to již teploměr ukazuje poctivé mínus 3 stupně a nehodlá se zastavit.

První část našeho vystoupení tvoří výhradně koledy ať už původní či nově nacvičené a nutno dodat, že je silně frišno. S povděkem tedy odcházíme na již druhou návštěvu místní hospůdky, tentokráte na standardní večeři, kdy již baštíme všichni členové kapely, přičemž druhý chod v podobě bramboráku s kuřecím plátkem je alespoň pro mne poměrně náročnou záležitostí. Ale snažíme se nezklamat ani v této oblasti.

Druhou část produkce zahajujeme v 19,30 za teploty - 9 stupňů, ale kupodivu je to příjemnější, nežli prve, pročež hrajeme standardní repertoár a diváci, kteří vydrželi s námi, jsou spokojeni, stejně tak i my. Kolem 20,30 provádíme poslední kus, loučíme se s pořadateli i bývalým starostou a spořádaně kolektivně odjíždíme do rodného města.

 

* 02.05. - 03.05.2010 - vystoupení Polsko Ludwikowice + Bystrzyca Klodzka - Mariana Oranžská

Na dvojité vystoupení do Polské země v rámci oslav Polské konstituce nás přes bratra Karla pozval náš společný známý baskytarista Tomek Myczka z kapely Lowci Szmalu a též paní Grazyna Szuba - Wachowská namísto druhdy zvané Těžké Doby. Vyráželi jsme dvěma vozy, a sice bratr Karel sám + bratr Trumpetka se mnou v neděli ve 14.30, abychom nemuseli příliš spěchat, obligátní již trasou přes Náchod a Broumov, přičemž cíl se nacházel v Ludwikowicich Klodzkych vedle Nowe Rudy v nám již známém kulturním oszrodku s knihovnou.

Hned po zahnízdění a občerstvení chutným pivem Zywiec jsme provedli zaplugování do malého Tomkova aparátku, do kterého občas zavítal síťový brum, a od 17,00 krátké vystoupení v rámci sokolské besídky. Nutno konstatovat, že diváctva nebylo až tak příliš, ale na druhou stranu tleskali a byli spokojeni. Podvečer a večer jsme posléze trávili společenským způsobem ve vyhrazené místnosti v přízemí, do které bylo postupně přinášeno nevídané množství různých dobrot, kupříkladu vynikající fazolová polívčička + klobásky + řízečky + kyselé rybičky + kaviár + etc. a v neposlední řadě bardzo mocna piwa Zubr Zywiec a též několik lahví jemné vodky Krupnik. Nocleh jsme provedli v jedné ze zkušeben v prvním patře, kdy zejména se dobře osvědčil nový stojan na noty, jehož bytelná konstrukce bez problémů umožňuje i uložení kompletní strůje jednoho celého českého muzikanta.

Noc samotná pak neprobíhala právě nejklidněji, neboť řada polských chlapců, se ocitla pod silným vlivem bardzo mocného piwa Zubr, přičemž za největší škodu bylo možné hned po rozednění označit totální demolici venkovního dubového dřevěného sezení se stříškou a orvání osobního automobilu paní ředitelky celého místního oszrodku kultury. Ještě že jsme na základě prozřetelné intuice bratra Karla zaparkovali auta vzadu za plotem a bránou.

Druhý den v pondělí ráno jsme nejdříve kvalitně posnídali v již osvědčené místnosti zejména výtečné

buřtíky + silnou voňavou kávu, rozebrali obecnou a mezinárodní situaci a hned poté v klidu a pohodě vyrazili i s Tomkem do Bystrzyce Klodzke, kde jsme díky dokonalému logistickému zajištění bratra Karla a též přízni již jednou jmenované tamní skvělé první dámy kultury, paní Grazyny Szuba - Wachowské měli zajištěnu účast na velkém Festivalu Mariany Oranžské. Cestou jsme se stavili u Tomka doma v domečku, kde nám byla představena paní Tomková, jejich společný synek a v neposlední řadě sběratelské lahve s nejrůznějšími alkoholy z různých koutů světa.

Akce v Bystrzyci Klodzke probíhala na samém kraji města na okraji přírodního lesoparku ( jaký to rozdíl oproti ústecké takzvané „Kociánce“, že) na dosti gigantickém pódiu s příjemně rozsáhlým materiálním zabezpečením včetně bděle ostražité a zejména plně funkční ochranné služby, která mimo jiné dávala pozor, aby se parkovalo na správných a vyhrazených místech. Zatímco bratr Karel plnil společenské povinnosti a sice moderoval v českém jazyce, my dva s bratrem Trumpetkou jsme vyrazili do města popatřit na jeho stavební pamětihodnosti, zevrubně si prohlédnout muzeum sirek na rynku a též poobědvat hodnotnou pizzu v osvědčeném již podniku „Helios“ na náměstí.

Po návratu zpět jsme jednak provedli druhou fázi oběda, tentokráte kuřátko s bramborem a zelím ve velkém stanu a poté sledovali program před námi, kde nás zejména zaujal těžce fanatický nacionalisticky zabarvený projev cikánského bubeníka z početného cikánského souboru, po jehož (nejen námi toužebně očekávaném) konci následoval frenetický jásot jisté části publika a bratření se starostkou se slzami v očích včetně mnoha „dvojitých Brežněvů“, no civěli jsme na to celkem vyděšeni, tak daleko jsme se v Čechách zatím nepropracovali. Inu, s potenciálními voliči je třeba býti zadobře, že. Díky časovému posunu, vzniklému touto nepředpokládanou agitkou, bylo naše vystoupení lehce zkráceno, avšak i přesto jsme za pomoci pečlivě zvolených kusů podali dobrý výkon a naši vlasť nijak nezahanbili.

Vrcholem festivalu pak bylo podvečerní vystoupení orchestru Jacka Piskorze s místní hvězdou Alexanderem Chamskim se stejnými notovými stojany, jaké používáme i my (!!!), ale to jsme již byli na odchodu resp. odjezdu. Po ukončení našeho vystoupení jsme zabalili vše potřebné a s bratrem Trumpetkou vyrazili k domovu, zatímco bratr Karel zůstal ještě mnohem déle, aby plnil společenské povinnosti a sice moderoval festival až do úplného jeho závěru.

 

* 25.09.2010 - vystoupení hospůdka Klopoty - houbaři

Na tuto akci, jinak ukončení houbařské sezóny na Klopotsku, jsme byli pozváni jejím organizátorem Standou. V rámci soutěže o nejlepší kuchařský výtvor, připravený z hub, ochutnáváme řadu pozoruhodných specialit, přičemž nálada obecně je příjemná a naše vystoupení se setkává s kladnými ohlasy. Též mezi nás přichází OIK, aby vytvořila krátkou reportage. Končíme bohatě za tmy s příslibem pozvání i na další zdehle konané akce.

 

* 07.08.2010 - vystoupení Javornice - vernisáž Láry Fáry na chaloupce

Na tuto akci, konající se ve starobylé chaloupce v Javornici, jsme byli pozváni Hynkem Šnajdarem z Trutnova, který se zná s br. Karlem, a jednalo se jednak o vernisáž výstavy různých artefaktů, rozmístěných prakticky všude, kam jen oko dohlédlo, jednak o improvizovanou dražbu různých věcí, jejíž výtěžek byl posléze věnován kavárně Láry Fáry v  Rychnově nad Kněžnou, což jest tréningové místo pro zdravotně hendikepované občany. Na místo samé v podhůří Orlických hor se vypravujeme 2 vozy, přičemž kousek za Rychnovem se zastavujeme v hospůdce „U Marušky“ na zcela skvostný oběd o více chodech, abychom na místo samé na okraji obce Javornice přijeli ve velmi dobrém rozmaru lehce kolem 13,30. Parkujeme na vyhrazených místech, abychom nepopudili nerudné majitele okolních realit, pokládáme hudební tábor venku pod stříškou, zdravíme se s  řadou příjemných zde již přítomných lidí a v rámci vernisáže začínáme hrát náš standardní repertoir. V následně provedené aukci si pak jako jednotliví členové kapely zakupujeme několik hodnotných uměleckých i standardních předmětů, my ze Zelené kupříkladu jeden ročník časopisu National Geografic či knihu fotografií z Červeného Kostelce, odkud pochází rod Kuldů, od rovněž zdehle přítomného pana fotografa Oldřicha Nermutě. O jedné z přestávek jede br. Karel do Rychnova pro svoji kolegyni Evu Zerzánovou, která je rovněž přítelkyní a ozdobou obdobných akcí. Bohužel, počasí se lehce kazí a začíná pršet, pročež se přemísťujeme dovnitř do seknice s kachlovými kamny, kde pokračujeme ve více nežli útulném hudebním odpoledni, přičemž posluchači si hoví pěkně v lenoškách a na židlích přímo proti nám. V podvečer kolem 18,30 se jen neradi loučíme, nakládáme na vůz a v rámci průzkumu terénu jedeme navštívit nedalekou hospůdku „Sokolovna“ v Javornici na křižovatce, kde si dáváme naprosto jedinečný gáblíček včetně polívčiček, pivínka, kafíček a tak. Domů pak jedeme pozdě večer silně od lesa přes Zdobnici, Českou Rybnou a tak, avšak spokojeni všestranně a nad míru.

Poznámka bratra kronikáře : jedním z významných 2D výstupů z této akce jest fotografie naší kapely u kamen hrající, která posléze až do konce roku 2012 slouží jako fotografický podklad pro kapelní kartičky, plakátky na vystoupení a též PF.

 

* 30.07.2010 - vystoupení na vernisáži výstavy o Javorce Česká Třebová v galerii Ještěr

Akci jsme domluvili s paní Marešovou Kesselgruberovou KGM, která sháněla hudební těleso menšího typu a jelikož nikdo o prázdninách neměl čas, vzpomněla si na nás. Jelikož se v rámci České Třebové jedná o celkem prestižní záležitost, kde i náš atelier TIPOS jest graficky prezentován úpravou prameniště a urbanistickou studií celého parku, přijíždíme v dostatečném předstihu, abychom vše řádně připravili. Úvodní slovo má nová mladá paní ředitelka muzea, poté chvíli hovoří KGM a poté již hrajeme my. Jedna z hlavních postav celé akce, režisér Radovan Lipus, který se o Javorce zmiňuje ve svém cyklu „Šumná města“, je s naším projevem velmi spokojen a pronáší skromnou prosbu, zda bychom mu nezahráli jeho oblíbený „Odjezd“, což jest tedy situace přinejmenším ošemetná, neboť tento kus sice máme již delší dobu vytištěn jako relaci a dokonce jsme se v rámci PPS věnovali jeho nácviku, avšak kvůli br. Karlovi jej nehrajeme, i když jsme kolikráte s br. Trumpetkou naznačovali, že je to dobrý kus a že je škoda jej nehrát. Avšak jelikož přání takovéhoto druhu rozhodně nelze odmítnout, že, pouštíme se do díla zjišťujíce, že to kupodivu zní velmi dobře. Odměnou nám jest upřímný a vděčný potlesk nejen od pana režiséra, což je voda na mlýn nám ideologickým našeptávačům. Akce končí kolem, 18,30, pročež se loučíme a rozjíždíme se do svých domovů. Nu a od tohoto dne, milé děti, jest kus „Odjezd“ opět zařazen do kmenového stavu, pravidelně se hraje a těší se dobré pověsti ...

 

* 10.06.2010 - Ústí v pohybu - 11. ročník - náměstí

Účast na letošním Ústí v pohybu v rámci nově vzniklého hudebního tělesa přijímáme na základě přínosné myšlenky br. Karla, že bychom obligátně již uzavírali celodenní program a zahráli občanům na odchodnou. Nutno konstatovat, že se jedná o myšlenku přínosnou a že se naše vystoupení setkává s kladným ohlasem, což nás, prosté amatérské muzikanty, samozřejmě velmi těší.

 

* 28.05.2010 - vystoupení Café Max Ústí nad Orlicí

Hraní v tomto podniku jsme domluvili s paní majitelkou Pecháčkovou na základě dobrých referencí a též skutečnosti, že zde hrají i jiná ústecká hudební tělesa. Zamlouváme si sezení naproti baru, popíjíme pšeničné Hoeggardenky a standardní pivínka a konstatujeme, že se vskutku jedná o velice příjemné zařízení, neboť atmosféra je zde vstřícná a publikum kladně reagující a uznalé.  Končíme lehce před 22,00, přičemž naše útrata jest k našemu milému překvapení připsána na vrub paní majitelky.

 

* 27.03.2010 - vystoupení hospůdka Klopoty - bramborové speciality s Radkem Pilařem

Toto vystoupení vzniklo na základě předchozí akce, avšak s ohledem na rozlehlost sálu se domlouváme s Radkem Pilařem, že by nás nazvučil svým pověstným aparátem. Přijíždíme tedy poněkud dříve, aby bylo dost času, zjišťujíce, že postavený aparát je vskutku velmi kvalitní a že tedy pověsti nelhaly. Pročež každý z nás fasuje osobně určený mikrofon a specielní přímou linku a zvuk jak ven, tak do odposlechů, jest naprosto dokonalý. Průběh akce pak nebyl zcela jednoduchý, neboť br. Trumpetka běžel ten den půlmaratón v Praze a na místo samé přijížděl prakticky za chodu, sotva vyběhl z pražského rychlíku. Díky tomu hrajeme zpočátku pouze v improvizované sestavě se spřátelenými místními muzikanty a popravdě řečeno, těžce vaříme z vody. Naštěstí v kompletní sestavě je již vše v pořádku a můžeme zahájit standardní hudební produkci. O přestávkách rozmlouváme s přáteli a posloucháme nahrávku našeho vystoupení, pouštěnou do Radkových superbeden, kterážto zní vskutku profesionálně. Přehráváme prakticky veškerý repertoir a též s povděkem přijímáme vepřový steak jako pozornost Pepina Javůrka. Končíme pozdě večer, jsa plně spokojeni, stejně jako posluchačstvo.

Poznámka br. kronikáře : uváděnou, využívanou a posléze pak mnohokráte Radkem zmiňovanou nahrávku jsme od té doby ještě ani neviděli, ani neslyšeli ...

 

* 13.02.2010 - vystoupení hospůdka Klopoty

Drobné přátelské akustické vystoupení na základě pozvání místních chatařů v rámci rekognoskace případného hudebního terénu.

 

* 22.01.2010 - vystoupení Kavárnička „U tygra Česká Třebová“

Toto vystoupení jsme vymysleli na základě dobrých vlastních i doporučených referencí o tomto podniku. Vzhledem k dispozičnímu řešení zaujímáme pozice nedaleko vchodu u stolu, přičemž nutno konstatovat, že nálada jest obecně dobrá a publikum spokojené a uznalé. Též podávané občerstvení, a sice pravá zázvorová limonáda z Cejlonu, kvalitní pivínko a též drobné sendviče, vykazuje znamenitou kvalitu. Závěr akce provádíme lehce po 21,00, přátelsky se loučíme a s povděkem zjišťujeme, že útrata jest připsána na vrub podniku.